Přihodilo se jí to už před rokem, ale nikdo na její hořký osud nedbal. Až teď se nesměle ozvala, aby vyprávěla svůj smutný příběh.
Devátá sedačka v týmových busech prvodivizních stájí, jakých přijelo na Giro osmnáct, a k tomu další čtyři s licencí druhé kategorie. Luxusní křesla, pohodlné spočinutí v business class pro znavená těla dělníků silnic. Od doby, co se závodí v třítýdenních podnicích jen v osmi jezdcích, však jedna přebývá.
Když muži dvou kol nasedají do autobusů, co je dovezou na start úvodní etapy Grand Tour, zůstává jedna prázdná. Jako obžaloba nabubřelosti, megalomanství profesionálního sportu. Vždyť těch devět míst, z nichž je navíc jedno od loňska zbytné, zabírá prostor, do nějž by se v běžném autobusu pohodlně usadilo dvacet pasažérů.
Cyklistika je dnes vůbec jaksi předimenzovaná. Ještě před pár lety si každý závodník na Grand Tour vystačil se dvěma typy kol – po jednom do běžných etap a do časovky, dnes jich mívají třeba i pět – aero, do kopců, na kostky, kozu, k tomu klidně ještě jedno na kotoučích. Čtyři druhy helem, čtvery tretry pro každého, pár rainbagů naplněných k prasknutí, tisíce bidonů a tuny dalšího materiálu. Jakoby se v té záplavě technických prostředků vytrácelo to podstatné. Cyklistika, jízda na kole, volnost, závodnická intuice. A tak by i to opuštěné sedadlo zatleskalo, kdyby mohlo, že šampionem Gira je chlapík z And u rovníku. Cyklista ze země, kde je jeho sport popelkou a kde vlastní v rodinách spíš tři krávy než jeden bicykl. Carapaz připomněl cyklistiku v její čiré podobě. Nespoutanou, neohroženou a schopnou těžit z chytrosti na úkor taktiky. O tom, jak umně využil přetahované mezi Nibalim a Rogličem a přehlížen si dojel pro maglia rosa, se bude ještě dlouho mluvit.
Ale co to opuštěné cestovní křeslo? To si pro svou růžovou ozdobu odjet nemůže, a tak čeká, co s ním bude. Než letošní konvoj Gira dorazil do Verony, osiřelo jich kromě oněch 22 permanentně prázdných dalších 33 po těch, co nástrahy třítýdenní řehole nezvládli. Skoro bloudit v útrobách svého týmového korábu na kolech pak musela čtveřice „přeživších“ ve stáji Sunweb. V červeném autobusu nizozemské formace dosedal prach dokonce na pět sedadel.
Dám vám jednu radu, hlásí se jedno z nich, u něhož jsme náš příběh započali. Myslete raději na šlapání do pedálů a otevřenou závodnickou mysl než na pohodlí.
Text a foto: Kamil Hofman
Přidat komentář