Ne vždycky se všechno byť sebelépe vymyšlené a připravené povede. V novinařině už toho mám příliš za sebou, abych si bláhově myslel, že všechno vyjde podle plánu. Ale je pravda, že tentokrát jsem už začal vážně pochybovat, jestli nenosíme smůlu a jestli by nebylo lepší zůstat doma.
Sotva jsme v minulém vydání přinesli rozsáhlou reportáž ze zákulisí stáje Astana, probleskly zprávy o vážných finančních obtížích týmu, který nám zrovna po jistých předsudcích připadal najednou tak sympatický, až to mého kolegu Filipa inspirovalo k napsání předchozího úvodníku. Hrozící nevyplacené mzdy a vyschlé kohouty národních kazašských energetických kolosů jsou snad již zažehnány. Hlavně proto, že když se do toho vloží Vino, jeho slovo je pro tamní politiky jako zákon. Alespoň v tomto ohledu se stále nic nezměnilo.
V týdnu před Strade Bianche jsme měli dlouhodobě dohodnutý rozhovor v Monaku a společnou tréninkovou vyjížďku v okolních kopcích s Michaelem Matthewsem, jedním z těch, kteří letos poprvé v kariéře cílíli i na dlážděné klasiky. Mít možnost nahlédnout takto zblízka do přípravy jedné z největších hvězd profipelotonu byla opravdu unikátní příležitost. Dva dny před odjezdem však přišla od jeho slovenské manželky Kataríny nepříznivá zpráva. „Ozývám se zrovna z nemocnice, kde jsme na rentgenu. Ještě jdeme na magnetickou rezonanci, ale je tu vážné podezření na frakturu ramene, které si Michael přivodil během závodu Omloop Het Nieuwsblad…“
A magnetická rezonance obavy bohužel nevyvrátila. Mimochodem, Michael se dal skoro zázračně rychle dohromady. Za necelé tři týdny už byl připraven k Primaveře Milán-Sanremo, kde dojel sedmý, jenomže z našeho plánovaného švihu samozřejmě nebylo nic.
Z Monaka jsme měli v úmyslu se rovnou přesunout do Toskánska na „bílé cesty“, ale celý plán získal vážnou trhlinu. Vyplatí se to ještě vůbec? Angažovat kvůli tomu speciálně fotografa, vyrazit na nákladnou cestu?
Definitivní ano zaznělo ve chvíli, kdy Zdeněk Štybar potvrdil, že s ním můžeme vyrazit na projížďku trati. „Není problém. Začínáme na šotolinovém sektoru od Sante Marie a projedeme všechny až do cíle. Sejdeme se tam,“ hlásil ještě z Belgie. Týmy podobné novinářské aktivity nerady vidí, ale když dal svolení sám závodník, Quick Step nemohl protestovat. Jenomže tentokrát bylo proti počasí. Sněhová vánice, mrazivé teploty, zatarasené italské dálnice a zasněžená trať Strade znamenaly, že Štyby dorazil do Toskánska pozdě, navíc se žaludečními potížemi, ten den vůbec nesedl na kolo a ke všemu zvažoval, že k závodu, který v roce 2015 vyhrál, vůbec nenastoupí.
Takže další škrtnutý bod pečlivě zvažovaného programu.
To už jsem si skoro vyčítal, že náš redakční tým do Itálie vyrazil tak nějak zbytečně, nebo že se mu, nedej bože, přihodí ještě něco horšího. Člověk by ale neměl předem házet flintu do žita. Právě nepřízeň počasí zapříčinila, že jsme mohli přinést reportáž z ročníku Strade Bianche, který svým epickým průběhem vejde do historie podobně jako stejně šotolinová a zasněžená Gavia na Giru před třiceti lety, nebo štěrkové úseky známé ze současné klasiky během růžového závodu roku 2010 v památné etapě do Montalcina.
Přesně takhle se tvoří dějiny. Když už máte pocit, že se nic nedaří, že se vše proti vám spiklo. A nakonec jsme měli šťastnou ruku i díky tomu, že jsme si pro exkluzivní rozhovor ještě před startem Strade Bianche vybrali cyklokrosového mistra světa Wouta Van Aerta, který se pak o pár hodin později postaral na cestě do Sieny o prvotřídní senzaci pódiovým umístěním při své premiéře v unikátní jednorázovce, která si už dnes může říkat klasika.
Nikdy nic nevzdávejte, protože nikdy nevíte, co vám zprvu nepříznivé okolnosti nabídnou.
Kamil Hofman
Přidat komentář