Mrazivá krása ostrovů Falster, Møn a Lolland

před 4 týdny

zahraniční cesta                                                                                          Dánsko

 

text a foto: Romek Hanzlík

 

Reportáž o výletu, jehož hlavním cílem byl nejvýchodnější ostrov jižního Dánska, ostrov Møn, uvedu parafrází slov mistra: Vlivem silného protivětru jsme nechali ostrov Møn daleko před sebou a po čtyřdenní jízdě na Møn jsme dorazili do Nakska. Anebo můžu citovat dalšího mistra: Severní vítr je krutý, počítej, cyklisto, s tím. Přestože foukalo a mrzlo, prohlašuji: Stálo to za to.

 

Díky hodně včasnému rannímu vstávání jsme zaparkovali již kolem poledne v rostockém přístavu, napakovali kola, a ve 13 hodin jsme seděli v trajektu směr Dánsko. Teploučko uvnitř lodi bylo poslední teplo, které jsem zažil na několik dní dopředu. Proč jsem jel na kolo v takový netradiční termín v půlce března? A ještě k tomu na sever? Kamarád, který mě na výlet pozval, provozuje v Litoměřicích letní kino, v létě se nikam nedostane, a tak jezdí na dovolené v zimě. A Dánsko má projeté. Slíbil mě zaučit. Dlouhodobé předpovědi slibovaly teploty kolem 10 °C, nepojal jsem podezření. Realita však byla drsná. Dokonce drsnější než drsná. Celých pět dní bylo výrazně pod nulou. A kdyby jenom to.

 

Nejjižnější bod Dánska

Trajekt překonal Meklenburgský záliv za dvě hodiny. Vylodili jsme se v Gedseru, nejjižnějším městě Dánska. V březnu se stmívá poměrně brzy, takže jsme se jeli hned ubytovat. Kousek za městem se nachází přírodní tábořiště, které představuje ohniště a k tomu čtyři jednoduché dřevěné přístřešky, jež jsou směrem k moři otevřené. Asi kvůli romantice, aby táborník mohl ze spacáku koukat na otevřené moře. „Ztraceno v překladu“ znamená, že do nich od moře fouká. A když se v Dánsku rozfouká, fouká pořád, protože v té rovině se nemá vítr o co zastavit. Brzy jsme se o tom na vlastní kůži přesvědčili. Než se setmělo, dojeli jsme se podívat na mys Gedser Fyr. Jedná se o nejjižnější bod Dánska. Kdysi zde byly umístěny vojenské radary, namířené na jih, do východního Německa. Úžina měří několik desítek kilometrů a řada východních Němců tudy kdysi utíkala na Západ v kánoích. Je tomu věnována poučná výstava v hale gedserského přístavu. To je však už minulostí. Dnes je na mysu zřízena ornitologická stanice, odkud lze pozorovat čilý nebeský ruch desítek druhů ptáků. Při troše štěstí, které jsme my ale neměli, můžete pozorovat i tuleně. Na příjezdové komunikaci jsme ale mohli obdivovat překrásný maják. A pod majákem nádherně kvetly sněženky. Jaro na spadnutí! Pak už zbývalo jen nasbírat v lesíku u tábořiště dřevo na oheň, který sliboval aspoň trochu tepla, a jelikož ohniště v tábořištích jsou vybavena roštem, v alobalu si pečeme na ohni večeři. Dnes ještě tofu z vlastních zásob. Slunce zapadlo po šesté hodině, brzy je tma, a jedinou možnou zábavou se jeví pozorování přistávajících a odplouvajících trajektů, které ozařovaly severskou tmu. Potom už na sebe navléci všechno, co člověk s sebou má, a zakutat se do spacáku. Na dlouhé večery mám s sebou čtečku, se kterou zápasím uvnitř úzkého spacáku, abych ji naaranžoval na čtení bez vlivu venkovního chladu. A pak už jen doufat, že v noci nezmrzneme.

 

Po stopách Kafky

Milá dcero, proč jsi mi ztratila víčko od ešusu?! Pravděpodobně jsi měla v úmyslu mě naučit zajímavé zkušenosti, že když je mráz, bez pokličky vodu na čaj k snídani prostě neuvařím? Na druhou stranu má mráz tu výhodu, že cykloturista ušetří na gramáži, protože je efektivnější tekutiny dokupovat po cestě než vozit v bidonu led. Jižní část ostrova Falster je úzká nudle, lze jet jedině na sever. Cyklostezka vedla lesem, který nás částečně chránil před dotírajícím větrem. Míjíme první, v Dánsku hojně rozšířené, větrné mlýny. Další zastávkou je přímořské letovisko Marielyst. Zde mám v úmyslu pátrat po stopách Franze Kafky, který tady pobýval v roce 1914. Místní infocentrum je i v zimě otevřené a pán za pultem velice ochotný, ačkoliv jsem ho svým dotazem na Kafku očividně zaskočil. Dlouhé minuty hledal informace, až našel. Dokonce mi vytiskl fotku, jak Kafka sedí v Marielystu před hotelem Østersøbad na písku. Ale tu fotku my přece známe. Právě tahle fotografie nám původně znesnadnila pátrání, protože Østersøbad jsme napřed marně hledali na pláži. Ta je od města oddělena dunami, zarostlými travou. Na pláži jsme našli jen sníh a led, rozlehlost však napovídá, že v létě je zde jistě plno. Ve skutečnosti se hledaná budova nachází pár set metrů od moře, přímo přes ulici od infocentra. Když jsem vyjádřil v infocentru pochyby, že na fotografii je písek a voda, vysvětlil mi pán z infocentra, že to tenkrát hoteliér zřídil pro hosty, aby se nemuseli trmácet k moři. Původní hotel Østersøbad již nestojí, byl přebudován na modernější ubytovací zařízení. Duch oblíbeného mořského letoviska je tady však cítit na každém kroku. Mise Kafka splněna.

Změna plánů

Naším zamýšleným cílem byl ostrov Møn, posetý hrázděnými domy s doškovými střechami, a zejména jedno z nejprofláknutějších dánských míst – známé bělostné křídové útesy Møns Klint. V dětství jsem jezdíval s rodiči na Rujánu na rekreace a pohledy z rujánského kopce přes moře na bílé dánské útesy mi výrazně uvízly v paměti. Dlouho jsem pak s nadsázkou říkával, když se tam nesmělo, že jsem Dánsko už viděl. Z Marielystu jsme jeli stále severním směrem, zatímco foukal východní vítr, čili nám do boku. To ještě šlo, i když Dánsko jsou zejména pole a pastviny, takže před větrem není moc bariér. Ze Stubbekøbingu jezdí přívoz na ostrov Bogø, který sousedí s Mønem, ovšem jen v letních měsících. Dálniční most není zařízen pro cyklisty, a tak jediná možnost, jak dojet na Møn, byla to vše objet přes Vordingborg a pak východním směrem dojet na Møn. Ve Stubbekøbingu jsme však museli náš plán pozměnit. Jak se cesta stočila na východ, tedy proti větru, který dosahoval rychlosti 70 km/h, tak to cyklistu úplně zastavilo. Proti takovému větru nešlo jet, protože jízda se změnila v boj o udržení se na kole vůbec, a ukázalo se, že dokonce bylo bezpečnější kolo tlačit. Jak z nevýhody udělat výhodu? To je jednoduché. Nejet proti větru, ale s větrem. Na západ. Za nový cíl jsme si určili nejzápadnější město ostrova Lolland: Nakskov. A odsud se zpět na východ přepravit vlakem. Jet s větrem byla úleva. Jenže kousek za Stubbekøbingem mi něco křuplo v přehazovačce a od toho okamžiku mi fungovaly jen tři rychlosti. Představa, že zmrzlými prsty montuju něco, co beztak neumím, a zároveň představa, že rozšteluju něco, co ještě jakžtakž funguje, mě vedla ke konstatování, vyhodnocení a aplikaci mého odvěkého cestovatelského pravidla: Co nemáš, to nepotřebuješ. Takže zbytek cesty jsem jel na tři rychlosti a rozhodl jsem se, že mi to nevadí. V Nørre Alslevu jsme nakoupili večeři na rošt a zabivakovali v přilehlém lesíku. Zdejší přírodní tábořiště bylo kryto před větrem, vybavené dokonce palivovým dřívím, které nám vydrželo až do rána, takže tentokrát jsme si mohli dovolit teplou snídani.

 

Celý článek najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu