Mazáci stále v pohybu

před 4 dny

rozhovory

Pro narozeninové číslo jsme se rozhodli popovídat si se dvěma Honzy – Tomšíčkem a Vlasákem. Oba jsou přece jen nejstaršími žijícími cestovatelskými bardy, kteří v Cykloturistice mnohokrát publikovali. Kupodivu ani jeden z nich nepřemýšlí o cykloturistickém důchodu. Oba si jdou ale stále svou vlastní cestou. Ostatně to dělali celý život. Honzu Tomšíčka pořád lákají hory, dálky a zajímá ho, co je za horizontem. Honza Vlasák se v posledních letech potuluje po závodech typu 1000 mil a Loudání a hlavně po svých milovaných Beskydech. Oba jsou ale hodnotným příkladem toho, že cestovat a toulat se na kole se dá jak v důchodovém věku, tak i za hubičku.

 

připravila Slávka Chrpová

foto Jan Tomšíček a Jan Vlasák

 

Jan Tomšíček

 

Honzo, zmínku o tobě a krátký rozhovor s tebou si čtenáři mohli přečíst naposled v č. 6/2013, kdy jsi psal o svém návratu do JAR, kde jsi doprovázel Honzu Mrlinu na jeho cestě Afrikou. To už je tedy pět let a uplynulo hodně vody. Co se v tvém cykloturistickém životě během té doby přihodilo?

 

Od druhého návratu z Afriky, kdy jsem doprovázel skvělého parťáka Honzu Mrlinu, který mi tu cestu zaplatil, se zas tak moc věcí v mém cykloturistickém životě nezměnilo. Začátek roku 2014 jsem trávil skoro dva měsíce v sanatoriu u Jevíčka s fragmentací plotének v bederní části. Kapačky moc nezabíraly, asi nejvíc mi pomohlo natahování za nohy bradou vzhůru (maximální úhel 45 stupňů na nejvíc 20 minut, někdy jsem to umluvil i na déle, moc se mi to líbilo). Velikou zásluhu na mém uzdravování měla též usměvavá rehabilitační paní Slavíčková. Magnetická rezonance odhalila, že míšní kanál je rozbitou ploténkou tak utiskován, že je to na operaci. Ale protože při tomto vyšetření jsem již neměl žádné bolesti a doktoři mi dali naději, že si někdy příroda pomůže sama, operace se odložila… a teď po pár letech se mi zdá, že mě do budoucna stejně nemine. A už bylo jaro, zas jsem stříhal stromky na zahradě, svítilo sluníčko a já se radoval, že jsem zase zdráv. Jak se trochu oteplilo, opět jsem si vycpal brašny svými knížkami a jezdil po celé naší krásné zemi a knížky nabízel k prodeji, hlavně po knihovnách. Protože okolí svého bydliště jsem jaksi zasytil již dříve, musel jsem jezdit stále dál a dál. I v tomto mi pomohl Honza Mrlina. Když mě navštívil autem, zatížil jsem ho několika banánovými krabicemi s mými knihami, on mi to dovezl k nim domů do západních Čech a já pak dělal hvězdicové výlety na kole od nich. Takže takhle nějak jsem se propedáloval do důchodu, každoročně asi 10 000 km se zátěží. Ke konci už mě to hodně unavovalo. Až letos v létě jsem se podíval na kole do zahraničí. S neteří Klementinou Gáspárovou a její spolupracovnicí Ivou Šilhavou jsme jeli podle Nisy a Odry po cyklostezkách do Svinoústí v Polsku. To byla akce asi na 14 dnů. Já byl jako mechanik, ale byl jsem potřeba hlavně pro sebe, neboť jsem měl nejvíc poruch. Holky většinou jen ztrácely špatně upevněné věci, které jsem jim sbíral jeda vzadu. Byl to dobrý výlet, bohužel asi v polovině zpáteční cesty se Týnka v nepatrné rychlosti tak vehementně seznamovala s žulovým chodníkem, že z toho měla otřes mozku, přeraženou nosní přepážku a vyražený zub. Vůbec se nemusela ten den malovat, byla zmalovaná až dost. A musela zůstat v nemocnici na pozorování, ale když jsme za ní přišli na pokoj, již docela vtipkovala, jen smích byl pro ni bolestivý.

 

Jak jsi dostal nápad vyrazit do Santiaga de Compostely?

Jak vznikl nápad jet do Compostely? Jednak je Santiago neboli Jakub patronem cestovatelů, a protože si myslím, že když mám na kole za sebou mnoho desítek tisíc kilometrů, že by to mohlo stačit k zařazení mezi cestovatele. Chtěl jsem se aspoň podívat do katedrály, kde jsou jeho ostatky uloženy. A také mě tak trochu dráždilo, když jsem slyšel: Ten tam už byl a tamhleten taky. Takže jsem se nechal též vyhecovat tím množstvím zpráv do těch, co tam už byli. Naposled to byl Franta Šesták z Blatné, který mi dal o tom svou pěknou knížku.

 

Odkud kam a přes co jsi jel?

Na cestu jsem vyrazil od své chajdy 30. dubna 2018. Přes Českomoravskou vysočinu do Strážného. Tady jsem měl asi největší poruchu na svém kole za celou tuto výpravu. Když jsem u jednoho obchodu nasedal na kolo, ulomila se mi levá půlka řídítka. Ještěže to nebylo ve sjezdu! Obešel jsem Strážné, u jednoho chlapíka našel ve šrotu ocelovou trubku odpovídajícího průměru i délky, ani nebylo potřeba nic řezat, během půlhodinky jsem to přemontoval a mohl pokračovat v jízdě. Jen moje zahnuté brzdové páčky měly menší zdvih, takže mi to od této chvíle brzdilo hůře. Ale na to se dá zvyknout. Když bylo nejhůř, brzdil jsem botou o asfalt. Dál mě cesta vedla do Dachau, dost dlouho podél Dunaje, až z něj zbyla úzká říčka. Přes kopce do Freiburgu, odkud jsem poslal pozdrav svému dobrodinci Helmutu Stiedlovi, který zde žil dlouhá léta, než se odstěhoval do Jižní Afriky, kde jsem ho poznal. Následoval Lyon. Po policejním vyhazovu z dálnice jsem jím projel celkem nerušeně podle řeky Rhôny po cyklostezce, jinak bych se z provozu asi zbláznil. Pak jsem trochu bloudil v pohoří Monts du Forez, kde jsem v malé osadě Col de la Croix Ladret omdlel vysílením, když mi domácí ukazovali v podrobné mapě správnou cestu. Předtím jsem já trouba podcenil zásoby jídla. Pak už to byla pohoda. Venkov, příjemná krajina. Lurdy. Ani jsem nečekal, že mě tak nadchnou. Dál bylo dost kopců, až jsem se dostal do průsmyku Port de Larrau 1585 m n. m. Moc hezké rozhledy. A už jsem svištěl do Španělska. Hned první nebo druhá vesnice na mě udělala dobrý dojem krásným středověkým kamenným mostem. Puente de la Reina, tady už jsem předjížděl pěší poutníky. Soutěska na řece Ebro, nádhera. Lugo, tady už bylo poutníků s batohy na zádech a často s hůlkami víc. A že míří tam, kam i já se lopotil, prozrazoval symbol této cesty – svatojakubská mušle na batohu. 30. května navečer jsem byl u dílčího cíle před svatojakubskou katedrálou. Bohužel byla částečně kryta lešením kvůli opravám. Počasí bylo ponuré, uvnitř kostela to bylo také smutné a samo město Santiago de Compostela bylo pro mě příliš veliké. V Lurdech se mi líbilo víc. Nádherná je obzvlášť poutní část zasvěcená Bernadetě Soubirousové, které se tu prý zjevovala Panna Maria. Další den jsem dojel k majáku na mysu Finisterra a pak zamířil napříč Španělskem k Středozemnímu moři. Padrón, Orense se zajímavým moderním mostem, Salamanca, kde je nejstarší španělská univerzita. Kdybych tudy projížděl před několika staletími, měl bych šanci tady potkat Hernána Cortése, slavného dobyvatele, který tady studoval, nebo Kryštofa Kolumba, jenž se zde připravoval k objevům nového světa.

Ávila s nádhernými středověkými hradbami, Toledo proslulé výrobou vynikajících mečů, Albacote, Planes, vesnička v kopcích, kde poskytují úrodu olivové háje na terasách. A v těchto místech, snad už jen 60 km od moře, jsem sjížděl z kopce zhruba 20 km asi tři hodiny. Každou chvíli jsem zastavoval, kochal se přírodou a kamennými vesnicemi. Rostly tu olivy, třešně, fíky, pomeranče, náramně pestrý kraj. Dojel jsem do města Javea, letoviska na břehu Středozemního moře. Tady jsem strávil čtyři dny odpočinku u své exotické praneteře Nikoly, pracující v jednom z četných barů u dlouhé pláže. Nikča velmi dobře vaří, měl jsem se u ní dobře. Mezitím jsem absolvoval návštěvu zdravotní pohotovosti, potřeboval jsem antibiotika na své bércové vředy. Pak jsem víceméně kopíroval pobřeží. Valencia, Castellón, Tarragona, Barcelona, do které jsem se odvážil jedině kvůli věhlasné katedrále Sagrada Família proslulého mistra Antonia Gaudího. Nádhera! Staví se již 145 let a ještě není úplně hotová. Musel jsem hodně odstoupit od 180 metrů vysokých věží, abych je dostal do foťáku celé. Výjezd ze třímilionové aglomerace byl pro mě děs a hrůza. Naštěstí už druhý den jsem byl v pohodě, když jsem dlouho míjel zubaté pohoří Montserrat s klášterem. Dále projíždím prťavým státečkem Andorra. Moc hezké, jen se člověk dost zadýchá přes průsmyk Port d’ Envalira, 2408 metrů, a to jsem šel většinou pěšky. Holt už na to nemám. Odměnou mi bylo snad 40 kiláků stále dolů. Hned jsem byl opět ve Francii. Beziers, Voirón, Annecy s jezerem, taky paráda. To už byly kolem slušné kopce, v jednom místě se snášela k zemi snad stovka barevných paraglajdistů. A šup – a už jsem byl ve Švýcarsku a koupal se v Ženevském jezeře. Nádherné hory kolem a až do města Brig celkem po rovině. Sady jabloní, hrušní, broskvoní, vinohrady i vysoko ve svazích. Na vršcích Alp se bělal sníh, hlavu jsem si mohl ukroutit. Za Brigem se silnice zvedla, na Furkapass, 2436 metrů, nejvyšší bod na mé trase, jsem více šel, než jel. Vlasové serpentiny dolů, měl jsem co dělat, abych to ubrzdil. Následoval Oberalppass, 2048 metrů. Ten byl mírnější a z větší části se dal šlapat. Posledním velkým průsmykem byl pro mě Albulapass, 2315 metrů. Tady jsem zas již víceméně cupital. Typicky červený švýcarský vláček si cestu usnadňoval tunely, které jsou ve skále vedeny po spirále. Takže chvíli jsem měl vláček pod sebou, ale za chvilku mi už duněl nad hlavou. Po rychlém sjezdu do Rakous jsem si to šinul podle řeky Inn a již to nebylo na sílu tak náročné. Jen trochu pršelo. Projížděl jsem Innsbruckem, střediskem zimních sportů, Kufsteinem s hradem, Salcburk rovnal se pro mě Mozart, Linec na Dunaji – a to už jsem byl skoro doma. Ale ještě mě čekalo pár slušných kopečků a konečně to bylo mírně dolů do Hevlína, pak Brno, Blansko a byl jsem zase u své chajdy.

 

Klobouk dolů. A kolik dní jsi strávil celkem na cestě a kolik to bylo kilometrů?

Jestli jsem nezapomněl počítat, tak jsem na cestě strávil 73 dní včetně odpočinku v Javei a podle mapy nasčítal ujetou vzdálenost na 7320 kilometrů. Jak jsem psal výše, vyrazil jsem na cestu 30. dubna a domů se vrátil 11. července. Záměrně jsem startoval dříve, abych se vyhnul letním vedrům ve Španělsku. Docela to vyšlo. Vedra začala až 2–3 dny před Javeou. Asi za týden jsem byl v Andoře, tam již bylo chladněji a pár dní horka přes Francii, to už se dalo vydržet. Jinak jsem měl počasí velmi příznivé, pominu-li mokrý sníh ve Francii, ale to bylo jen jedno odpoledne.

 

Jel jsi po značených cestách, nebo sis to přizpůsoboval podle svého? Jel jsi podle nějaké mapy? Předpokládám, že asi nevlastníš chytrý telefon, takže on-line mapy jsou pro tebe passé a jedeš ve starém mapovém režimu…

Po značených cestách ve smyslu svatojakubské cesty jsem jel jen výjimečně. Převážně tedy podle svého. Správně předpokládáš, že nevlastním chytrý telefon ani jiné moderní pomáhátko. Starý kamarád Petr Frankota z Pardubic mi věnoval 20 let starý autoatlas Evropy v měřítku 1 : 800 000, já si z něj vytrhal mapy týkající se mé cesty – to mi v zásadě stačilo. Když jsem si nevěděl rady, bylo-li koho, zeptal jsem se, kudy dál. Právě ve Francii byl trochu problém, že jsem narazil jen na málo lidí, kteří by hovořili aspoň tak mizerně anglicky jako já. V ostatních státech to bylo celkem v pohodě.

 

Využíval jsi ubytoven pro poutníky, nebo ses držel svého osvědčeného stanu, spacáku?

Ubytoven pro poutníky jsem nevyužil ani jednou. Většinu nocí jsem strávil pod hvězdami, což mám nejraději, jen když hrozil déšť, stavěl jsem svůj osvědčený vzdušný stan bez podlážky. Jenom jsem si přibalil zmenšenou karimatku kvůli zádům. Spacák by se mi hodil asi dvakrát, to když v horách poletoval mokrý sníh. Neměl jsem ho s sebou. Stačil jednoduchý pytel ze šusťákoviny a plastový tkaný pytel od brambor. Obojí rychle schne. Když není méně než plus 8 stupňů, jsem zdráv a v suchu, spolu s běžným oblečením mi to k tepelnému komfortu stačí.

Jan Tomšíček

rok narození: 1951

bydliště: Jaroměřice

vzdělání: odborné učiliště strojní zámečník

kolo: převážně Favorit

navštívené země: asi 17 v Evropě plus bývalá Jugoslávie, Izrael, Kapverdy, asi 9 zemí v Africe, Ukrajina, Rusko, Kuba, Zakavkazsko a středoasijské republiky

 

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu, nebo v té elektronické na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-1-2020-d5754906.htm

Jan Vlasák

 foto Jan Vlasák

 

rozhovor

Jan Vlasák

    

foto Jan Vlasák a Vít Huspenina

 

Jak se ti, Honzo, daří v Moravských Knínicích? Co se týče tvé chalupy, držíš se stále zásady neprovokovat bandity a udržovat ji ve zchátralejším stavu, než je v kraji zvykem?

Daří se v mezích možností. Co se týče vzhledu chalupy a bicyklu – nevylučuju, že někomu můžou připadat nevzhledné. To je otázka vkusu. Stran problematiky banditismu mám stejný názor jako Woody Allen – nejsem žádný paranoik, ale to neznamená, že po mně nejdou.

 

Pleteš ještě nebo háčkuješ?

Pletu rukavice. Takové, jako se nosí na Islandu. Mají dva palce uháčkované o 180° proti sobě. Každou rukavici prodřeš nejdřív mezi palcem a dlaní. Palce se střídají, a tak rukavice déle vydrží. A když je ještě střídavě nasazuješ na pravou, levou ruku, máš je do konce života. Ještě pletu ponožky, svetry mě nebaví.

Háčkuju taky. Záclony mám hotové. Teď tvořím vánoční ozdoby. To máš jako kouření. Když zamlada podlehneš, už se toho nezbavíš.

 

Děláš stále cestovatelské besedy? Píšeš nějakou knihu?

Besedy dělám pořád. Repertoár mám docela rozsáhlý. Je to dobrá prevence alzheimera. Knížka není v plánu. Dát něco do kupy by nebyl problém, ale kdo to bude prodávat…

 

Byl jsi teď v poslední době někde v zahraničí? Nebo jaká byla tvoje poslední zahraniční cesta a kolik ti bylo let v té době?

Naposled jsem byl v Albánii (už po osmé) v roce 2011. Důvody pro tu ztrátu zájmu by se zajisté našly. Takové ty univerzální – syndrom vyhoření, ztráta motivace… zkrátka mě ta exotika přestala bavit.

Už předtím v roce 2005 jsem zkusil MTB maraton (to mi bylo 60 let). Byl to pověstmi opředený Drásal. Celý den pršelo, jen se lilo, takže další rok byla pauza ke vstřebání dojmů, a pak se to rozjelo – každý víkend někde na trati. Čím delší závod, tím lépe. My starci už nejsme žádní sprinteři. Brzo mi už i ty Drásalové, Rallye Sudety a tak začaly připadat krátké. Už jsem nebyl schopen se vybičovat a během jednoho dne ze sebe vydat všechno. Pak jsem objevil Loudání. To byl závod pro mě – zkušeného trempa a cyklistu.

Tvoje stopa v Cykloturistice tu zarezonovala naposled v roce 2013. A to, když jsi popisoval svoje zážitky na závodě 1000 Miles který pořádá Honza Kopka. Kolikrát jsi už závod jel a kdy naposledy?

1000 Miles jsem jel poprvé v roce 2012. Byl to, tuším, druhý ročník. Já jim budu muset ukázat, jak se takové závody jezdí, říkal jsem si při četbě storek o brašnách plných konzerv. Jenže přesně podle pravidla „pýcha předchází pád“ jsem dopadl jako nejhloupější greenhorn. Nevšiml jsem si, že jedu s totálně ojetým řetězem. On si počkal, až odstartujeme, a pak to začalo. První den třikrát přetržený, druhý den taky třikrát, včetně jednoho namotání přehazovačky. Ale jet se pořád dalo. V Orlických horách jsem definitivně ulomil přehazovačku. Tak jsem musel dolů z hřebene do Nového Města nad Metují do servisu. S novým kolem jsem ještě setrvačností dojel do Františkova v Jeseníkách do CP 2 – cíle poloviční trasy. Tam mi definitivně došel morál a skončil jsem. 500 mil už se počítá. Zážitků by bylo na knížku.

Další rok se jelo od východu, od hranic s Ukrajinou. Bylo výjimečné sucho… jo, tenkrát bylo sucho něco výjimečného… takže jsem dal celé Míle v pohodě. Naposled jsem je jel v roce 2016.

 

Tuším, že jsi do loňska byl také držitelem rekordu nejstaršího účastníka, který závod dojel. V kolika to bylo letech?

V 71 letech. Bylo to právě v roce, kdy jsem jel naposled.

 

Máš statistiky, za kolik dní jsi ujel tenhle závod nejlépe?

V roce 2013 za 17 dní. Vítěz to dává za zhruba poloviční čas.

Jan Vlasák

rok narození: 1945

bydliště: Moravské Knínice

vzdělání: večerní střední s maturitou

kolo: Author Egoist

navštívené země: Rusko, Mexiko, Kuba, Albánie, Indie, Island, Norsko, Španělsko, Maroko

Facebook: Jan Vlasák

www.cyklotremp.cz

 Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu, nebo v té elektronické na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-1-2020-d5754906.htm

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu