KOMERČNÍ DEŠTÍKY

Vystoupil jsem z auta a potkal staršího pána se psem. Opět. Střetáváme se na stejném místě docela pravidelně, vždy prohodíme pár slov. Pršelo.

„Vy jste vyšel i dnes?“

„Jasně, je to jen voda, člověk se pak doma jen převleče do suchého.“

Správný přístup. Kdysi jsem to tak vnímal i v případě vyjetí na kolo. Z určité části bývávalo. Až na občasná podivná vzplanutí ze stresu, že už jsem dlouho nebyl na kole – pak je mi úplně jedno, jak je venku, prostě tam musím –, do extra špatného počasí už spíš nevyjedu. Nemusím, najdu si náhradní, neméně zajímavý a mne naplňující program, který třeba vůbec nesouvisí s kolem. Počkám si. Proč ničit kolo i sebe, proč nepočkat na příjemnější podmínky. Vždyť jde třeba o pár hodin.

Při úvahách, zda vyjet či ne – a že takové nyní na jaře asi přijdou často –, si občas vzpomenu na jeden maraton celý v blátě a dešti. Manitou Železné hory, 120 km. Skončil jsem tam tehdy druhý a vyhrál finanční částku a věci bratru za 12 000 Kč. Panečku! Radost z nich mě opustila doma v dílně. Oprava biku plus další náklady za zhruba 12 500 Kč (vidlice, ráfky tehdy ještě atakované V-brzdami, špalky, kazeta, řetěz, převodníky, doprava, ubytování…). Pan Hronza v minusu i přes všechen dobře podaný výkon.

Pohyb v dešti sice zdraví neohrozí ani zdaleka tolik, jak si gaučový povaleč rád a přesvědčivě namlouvá, aby nemusel ven, nemám problém v dešti venku být, ale mám prostě čím dál větší problém být tam v blátě a dešti s kolem. Sebe ochráním, sám vím, co vydržím, ale když zachroupá bahno v ozubeném soukolí, snad mě to i bolí. Už nezávodím, a když na kole jezdit nemusím, ale chci, dává mi to na výběr – vyjet, nebo nevyjet.

Když nevyjedu, stane se mi – pravda výjimečně –, že mám najednou volný čas. A když ho využiju k jiné aktivitě nebo odpočinku a nepohltí mne kniha, pustím si třeba nějaké video. V jedné takové chvíli v „bikovém kině“ jsem déšť pochopil v pro mne novém rozměru. Jako sprostý nástroj komerce. A nejen déšť. Proč? Další a další videa nás svými záběry přesvědčují, že nemáme hledět na podmínky a jezdit. „Bláto? Kupte si oblečení a jeďte ven, jen slabí zůstanou za dveřmi. Podívejte, jak na blátě lítám já!“ Už mě ale přestalo bavit útočení sponzorovaných herců těchto videí na mé sebevědomí a svědomí. Bláto, písek, voda, skoky, smyky, legrace u pádů… Že se ničí věci? Dostanou se nové! Najednou jsem si to přeložil jinak než jako skvělou zábavu, kterou bych chtěl zažít. Čím horší podmínky, tím větší újma na kole a vybavení. A tím větší byznys!

„Ty vole Rudolfe,“ říkám si, „dyk voni ti tu komerci neustále perou do hlavy na více frontách! I těmi videi!“ Videa obecně mají úchvatnou, ale současně i zákeřnou moc inspirovat. Vyvolat chuť. Skákejte a zkoušejte se posunout v technických věcech (čtu: rozbíjejte, trhejte, tedy utrácejte), jezděte ve špatných podmínkách (čtu: opotřebovávejte, utrácejte). Vždyť proč jinak by bylo tolik videí s ježděním ve špatných podmínkách? Prezentují snad cestovky své lokality, když v nich prší? Proč se ta videa taky nenatočila v lepších podmínkách?! A proč je najednou tak módní enduro? Není to proto, že při XC se neničí tolik materiálu? A co ty gravely, proč jsou najednou trendem? Není to proto, že silnička na silnici vydrží dvacet let (netrápí-li vás morální zastarání), ale terén ji zničí mnohem rychleji? S přihlédnutím k tomu, jak se cyklistický byznys poslední dobou snaží vydolovat peníze, rozumějte vytvořit trend, i z takových okrajovek, jako jsou fatbiky či plusová kola, jak vlastně trochu tápe pod nátlakem zaklínadla pravidelného růstu, bych se snad ani nedivil.

Začíná mne děsit, v jakých souvislostech jsem někdy schopen dívat se na cyklistiku. Ještěže už přestává pršet…

Rudolf Hronza