Jaroslav Kulhavý
najezdil více než známý olympionik
text Martin Raufer
foto Lubomír Severin
Jméno Jaroslav Kulhavý se stalo symbolem dnešního českého mountain bikingu, vždyť tento chlapec z Ústí nad Orlicí už dokázal vybojovat dvě olympijské medaile a spoustu dalších vítězství. Nejspíš ani on neví, že po českých silnicích a cestách jezdí ještě jeden Jaroslav Kulhavý, který má bez nejmenších pochyb na kole naježděno víc než populární olympionik. Bydlí v Kladně a v mládí také závodil, na kole sjezdil celou Evropu i celou Českou republiku a v posledních letech prohání dvojici elektrokol. Jaroslav, o kterém bude tentokrát řeč, je ročník 1943.
Cyklistiku vždycky miloval a před tím, než nastoupil fárat do kladenských dolů, závodil za Lokomotivu Kladno. S třísměnným provozem a těžkou prací „na předku“ ale systematický sport nešel dohromady. Jeho jméno je díky jmenovci populární, ale po většinu života pro něj bylo tak trochu stigmatem, protože v mládí utrpěl vážné zranění kolene a na pravou nohu při chůzi napadal. „První úraz přišel na šachtě, mnohem horší ale byl ten druhý, kdy jsem při vystupování z pater nosteru na nějakém úřadě v Praze uklouznul a koleno si prolomil. Hned jsem věděl, že je to průšvih,“ vysvětluje počátky problému a desítky let neustálých bolestí. Časem prodělal šest operací a plastik vazů. Koleno nedrželo a bolelo. „Nejhorší to bylo v noci, kdy jsem v posteli cítil, že mi koleno vypadlo, a já se nemohl pohnout.“ A v hlubokém komunismu bylo velkým problémem i sehnat kvalitní ortézu.
Jediné, co kolenu pomáhalo, zpevňovalo vazy a kde tolik nebolelo, bylo kolo. „Slyšel jsem o partě, která jezdí na kolech po světě, a chtěl jsem se k nim přidat. Můj šéf na šachtě měl známou, která se na nějakém svazu doptala, a oni mě mezi sebe přijali. Dodnes jsou z nás velcí přátelé a skvělá parta, zrovna letos máme sraz, kde se uvidíme po řadě let. Zcestovali jsme kdeco a vyhověli jsme si. Jakmile jsme jeli s nějakým zájezdem, kde bylo víc účastníků, skřípalo to a nebylo to ono. Vždycky se našel někdo, kdo dokázal otrávit úplně všechny. Takový stačí jeden,“ říká Jaroslav.
Sám přiznává, že byl trochu aktivista, modernizátor. A do kolegů poněkud vandroval, aby si kola vybavili kvalitnějším součástkami. Sám už tehdy jezdil na Campagnolu, chápal, že kolo obtěžkané brašnami musí mít kvalitní zadní výplet a že když se jede někam do hor, hodí se vzadu velký pastorek, což pro mnoho lidí bylo v 70. nebo 80. letech tak trochu sci-fi. „My vyjeli, a než se na kolech vychytaly mouchy, stáli jsme každých deset kilometrů a něco opravovali. Někteří získali obdivuhodnou zručnost ve vyměňování drátů, ale co to bylo platné, když na stejný ráfek zapletli stejně nekvalitní výplet, jako měli předtím. Za chvíli měli prasklý další drát a další a další… Tehdy u nás nebylo nic jiného k sehnání. Říkal jsem jim, ať si něco našetří a koupí si venku kvalitnější výbavu, ale někdo to zkrátka nechtěl slyšet,“ popisuje cykloturistické strasti. Časem se stal hospodářem komise cykloturistiky Klubu českých turistů, pořádal Lidickou růži – celorepublikový sraz cykloturistů, vždycky byl nesmírně aktivní. Komise vydávala časopis Cykloturista (který je předchůdcem a základním kamenem časopisu Cykloturistika vydavatelství V-Press, pozn. red.), pořádala srazy, na které se po vlastní ose sjížděly stovky nadšenců ze všech koutů Československa. „Já jeden den vyrazil 200 km do Pardubic, tam jsme dva dny jezdili a poslední den jsem zas jel 200 km zpátky,“ popisuje cykloturistickou atmosféru té doby Jaroslav Kulhavý.
Díky kolu se dalo dostat takzvaně ven, tedy do kapitalistické ciziny. A bylo to překvapivě snadné. Součástí cesty musel být průjezd dvěma třemi zeměmi východního bloku a cesta pak mohla pokračovat tam, kam všichni chtěli. Kulhavý za svůj život projezdil celou Evropu, jen v Portugalsku a v Norsku nebyl. Dánsko ho nadchlo. „Tam jezdí snad ještě víc lidí než v Holandsku,“ popisuje. „Před nádražím napočítáte uložené tisíce kol lidí, kteří jeli do práce. Ženské vozí v košíku na řídítkách květiny, nákup, pejsky. Lidé jezdí i v civilním oblečení a všude vedou překrásné cyklostezky. Nádherné bylo také Turecko, kde jsme jezdili měsíc, i když právě to byl zájezd poznamenaný jedním protivným dědkem, jak si tak vzpomínám. Zážitků jsou spousty. Hodně z nás se neumělo cizí jazyk, ale vždycky jsme se nějak domluvili a vždycky jsme našli vřelé přijetí. Pamatuji chlapíka, který nás po dvou třech naložil do auta a vozil po okolí, aby nám ukázal, jak je kolem krásně, vykládal, ukazoval a my mu skoro nic nerozuměli… Jiný nás donutil postavit si stany na trávníčku, za který by se nestydělo golfové hřiště. Lidé nás vítali, nosili nám jídlo… Bylo to často k neuvěření. Krásná doba. Hodně jsme využívali vlaky. Když jsme jeli někam daleko, naplánovali jsme si po třech dnech nádraží, na která jsme si poslali balík. Rozdělili jsme, co bylo čí, a zas jeden balík poslali domů. A za tři dny jsme na dalším nádraží našli další balík…“ Na kolech obtěžkaných bagáží vyjeli i na Grossglockner a spoustu dalších věhlasných vrcholů,“ jak bez konce vypráví.
Jeho koleno drželo i dělalo potíže. Jiný by snad skončil na vozíku, ale kolo a hodně tvrdá nátura jej udržovaly v jakémsi provozu. „Vždycky jsem se chtěl chovat jako zdravý a nehleděl jsem na to. A tím jsem si někdy taky hodně ublížil,“ vysvětluje. Přetížená páteř, extrémně přetěžované zdravé koleno i pád ze schodů a prasklé obratle patří k dalším fyzickým hendikepům. Ale změna k lepšímu přece jen přišla. V roce 1999 si nechal vyměnit problematické koleno – jak se dnes lidově říká – endoprotézu, a změnil se mu svět. Najednou žádné bolesti, žádné prášky, žádné riziko, že se koleno samo uvolní. Za týden jezdil na trenažéru, problém byl jen s horní úvratí a maximálním ohybem kolene, ale i to se poddalo. Dnes už má vyměněné i druhé, které bylo desítky let přetěžované, a nemůže si to vynachválit. Na kole jezdí, protože to má rád, a to, že to kolenům dělá moc dobře, že díky pohybu nezatuhnou, je jen vedlejší pozitivní efekt. Říká se, že endoprotéza má životnost dvacet let a to bude příští rok, nic ale nenasvědčuje tomu, že by tahle neměla vydržet déle. Mnohem déle!
Nejprve si pořídil lehké trekingové kolo Trek se vzpřímeným posedem, příjemným obutím a širokou škálou převodů. A zase byl mezi skalními cykloturisty mezi prvními s tak zdánlivě luxusním a netradičním vybavením. A se sedmdesátkou na krku došlo i na elektrokolo, jedno z prvních, co se tehdy dalo koupit. Jak jinak – tehdy na elektrokole ještě nejezdil skoro nikdo. Kapacita baterie nebyla nijak velká a dnes již bude i za svou životností, a tak si nechal Treka předělat také na elektrokolo. Jedno má na chatě, druhé doma, přes město už jezdí jen autem, ale stále nedá dopustit na silnici. „Mám rád, když to jede,“ říká a vyhýbá se cyklostezkám a rozbitým cestám a šotolinám. Provoz na silnicích třetí třídy a mezi vesnicemi není už tak idylický, ale je stále přijatelný, stačí vědět, kudy jezdit. A co kdyby se elektrokola neobjevila? „Asi bych jezdil stále, jen mnohem pomaleji a na lehké převody. Síly ubývají.“ Přesto lze elektrokolo považovat za další významný krok, který mu změnil život a posunul jej dál – dál v jeho koníčku, dál v eliminování hendikepu, za nějž dnes chtě nechtě lze považovat i přibývající léta. Většinu času prý používá jen nejslabší režim dopomoci „eco“, aby se kolena posilovala a hlavně aby cítil v nohou tu opojnou bolest cyklistů.
A teď se podržte – ročně na elektrokole najede 10 000–12 000 km. „Je to jen 30 km denně. A zimy jsou přívětivé… Když jeden den nejedu, tak ten další mi stačí dát 60 km, když nejedu dva dny, třetí si dám 90 km. To se pořád dá zvládnout.“ Dlužno dodat, že asi polovinu z té dávky najede doma na tranažéru, v němž je kolo upnuté. „Vlastně už několik let se na sportovní přenosy v televizi nedívám jinak než ze sedla kola. Bylo by mi nepříjemné sedět na kavalci a dívat se na ty, co makají. Když začne přenos z etapy Tour de France, dá to i několik hodin, a když se dívám třeba na tenis, nikdy nevím, jestli to bude hodina a půl nebo třeba pět hodin. Někdy se musím jít i třikrát převlíknout a neustále doplňovat vinný střik,“ nezapře duši sportovce a milovníka cyklistiky ani po pětasedmdesátce. Dřív si na ty nejdůležitější a nejzajímavější etapy Tour de France bral dovolenou, aby mu nic neuniklo, dnes v důchodu už může sledovat etapy všechny. A u všech s klukama šlape. Jiný by s „jeho kolenem“ už možná dávno jezdil na vozíku, ale Jaroslav Kulhavý díky kolu, a dnes díky elektrokolu, běhá jako srnka, maká na zahrádce v sezoně prakticky denně, objíždí své bývalé klienty na Kladensku a na kole ročně najezdí přes 10 000 km. Už skoro 60 let. Jeho slavný jmenovec má co dohánět. Možná i on jednou přesedne na eletrokolo…
Přidat komentář