Elektrokola vrací zpět do hry – Překonat hrdost

před 4 týdny

text Rudolf Hronza ml., šéfredaktor časopisu Velo

foto Martin Kozák a archiv Rudolfa Hronzy st.

Ne, s tím na mě nechoď, na elektrokolo nesednu, dokud mi budou trochu sloužit nohy! Ta slova jsem čekal. Nebylo těžké předvídat je, aniž bych pociťoval schopnosti proroctví. Věděl jsem, že tady nemá cenu lámat argumenty a násilně přesvědčovat. Že to chce čas. Nenápadné impulzy. Svým způsobem zákeřnost. S omluvou, že byla zvolena pro dobrou věc. Můj otec celý život miloval kolo a ten samý život mu sem tam vystavil stopku. Nyní to bylo zdraví, které začala vykreslovat limity.

 

Ne, s tím na mě nechoď, na elektrokolo nesednu, dokud mi budou trochu sloužit nohy! Ta slova jsem čekal. Nebylo těžké předvídat je, aniž bych pociťoval schopnosti proroctví. Věděl jsem, že tady nemá cenu lámat argumenty a násilně přesvědčovat. Že to chce čas. Nenápadné impulzy. Svým způsobem zákeřnost. S omluvou, že byla zvolena pro dobrou věc. Můj otec celý život miloval kolo a ten samý život mu sem tam vystavil stopku. Nyní to bylo zdraví, které začala vykreslovat limity.

 

Milovat kolo můžeme z různých důvodů a na různé způsoby. Můžeme vyzdvihovat nezávislost, svobodu pohybu, ekologii, snadnou dosažitelnost i vzdálenějších cílů, přínos pro zdraví a řadu dalších předností a vlastností, s nimiž se nespleteme. Anebo třeba kolu propadneme v závodní podobě, což je případ Rudolfa Hronzy, mého otce.

Příběh tohoto cyklistického vztahu se začal psát ještě v juniorském věku a cesta do sedla vedla přes terén. „Hodně mě tehdy oslovil cyklokros, to přes něj jsem se dostal ke kolu. Proč zrovna terén? Vlastně ani nevím, vždycky jsem byl spíš bahňák. I když jsme třeba s kamarády proháněli motorky, nejraději jsem měl motokros.“ Začal trénovat, k tréninku neodmyslitelně patřilo i silniční kolo. V dresu Slovanu Jindřichův Hradec brázdil jihočeské silnice a terénní stezky, obrážel závody. V tomto malebném městě má cyklistika hluboko zapuštěné kořeny. A získával první úspěchy.

Když mu před maturitou v roce 1967, tedy v jeho 19 letech, zemřel otec, byla to nečekaná rána. Záhy po maturitě narukoval na dva roky na vojnu. S ohledem na dosahované výsledky zamířil do sportovního vojenského klubu Dukla Český Krumlov, aby mohl pokračovat ve sportovní kariéře. Ačkoliv podmínky byly omezené, jezdci Dukly mohli trénovat a mohli i vyrážet na závody. Většina otcových cest ve dnech volna, „na opušťák“, ale vedla domů, za matkou, za pomocí – jeden den 80 km tam, druhý den zpět. Nyní už úsměvně zní historka, jak se z jednoho takového návratu do kasáren probral v nemocnici. „Byli u nás na návštěvě mí malí synovci a už nevím který, ale vím, že jeden z nich si hrál s rychloupínákem mého předního kola. No a když jsem pak kousek před Krumlovem potřeboval přeskočit rozkopaný asfalt, přední kolo nelenilo a vydalo se vlastní cestou. Pak už si pamatuju, že jsem se probudil někde v posteli…“

Díky výsledkům přišla po vojně možnost odejít z Jindřichova Hradce do většího klubu a dál závodit. Znamenalo by to ale přestěhovat se, což v dané situaci vyhodnotil jako špatný krok. Matka byla sama doma, bratři byli ve školách a zůstávalo hodně práce, s níž bylo třeba pomoci. Místo sportovní kariéry putovalo kolo na hřebík. Život se neptá. Život prověřuje. Mimo jiné charakter. „Nelituju toho, něčeho takového se nedá litovat, bylo to rozumné rozhodnutí, nechtěl a nemohl jsem tu matku nechat samotnou s hospodářstvím.“ Byť komunisté dali tomuto pojmu mnohem menší rozměry, než jaké před jejich vládou na statku měl, pořád to bylo dost práce.

Vztah ke kolu ale zůstal, jen na závodní speciál putovaly blatníky a světla a namísto získávání vavřínů se tohle kolo s výstavní sadou Campagnolo Record, galuskami a zlatavou metalízou (tehdy v době uniformně modrých favoritů, na které se čekaly dlouhé fronty, působilo jako zjevení) stalo přepravním prostředkem pro příjemné cesty do práce a domů. Taková byla cyklistika Rudolfa Hronzy staršího na několik dalších pár let, do nichž přišla rodina, stavba domu a tři děti.

Jakkoliv byl otec smířený se svým rozhodnutím, tam někde uvnitř přece jen zůstaly nenaplněné ambice. A doma postávaly dva krásné závodní speciály s Campagnolem a já po nich čím dál víc pokukoval. Ne, nesměřuju k tomu, že se nenaplněné ambice přenesly na syna. „Dal jsem ti jako synovi volnost rozhodnutí, nechtěl jsem tě nutit. Když jsi v páté třídě projevil zájem, vzal jsem tě na klubový trénink, šlo ti to a chytlo tě to. Ale když už ses jednou rozhodl, chtěl jsem, abys ke kolu podle toho přistupoval.“

Víte, jak na začátku zazněla věta o tom, že kolo lze milovat na různé způsoby? Jedním z nich, který Rudolf Hronza starší po dalších pár let praktikoval, bylo víkend co víkend naložit auto kolem, synem a patřičným vybavením a vyrazit na závody. V létě silniční, pro „bafuňáře“ vcelku pohodové, na podzim na cyklokrosové. To znamenalo nazout si holínky, vzít pláštěnku, kýbl s vodou a kartáč a trochu trpět.

Návrat do závodního prostředí připomněl nezapomenuté, není divu, že doma najednou stálo nové silniční kolo a k jízdám do práce přibyly tréninky. A po trénincích došlo na závody, zprvu silniční – kritéria, časovky i klasické okruhy. V Jihočeské amatérské lize začalo mít jméno Hronza starší rychle zvuk. „Chytlo mě to, šlo mi to, povedly se mi i nějaké výsledky. Ale hlavně jsem se vrátil do prostředí, které jsem měl vždycky rád, získal spoustu nových kamarádů, byl jsem tu jak ryba ve vodě. Jenže já jsem vážně bahňák.“ Což v překladu znamená, že netrvalo dlouho a prioritou se stala horská kola. „Nejdřív takové ty rychlé závody na okruzích, cross country, ale pak přišly maratony a bylo jasné, kam mě srdce táhne.“

Jaro za jarem, víkend za víkendem si několik dalších sezon bylo podobných jako vejce vejci. Ze zábavy se svým způsobem stala posedlost, syna, kterého nějaký čas závodění na kole živilo, doplnil otec, který se při práci věnoval tréninku snad s ještě větší vervou. Vzduchem létaly odborné pojmy, vícekrát do roka se jezdilo na sportovní laboratorní vyšetření, v zimě vládla všeobecná příprava, brousily se lyže i podrážky bot, na jaře objemová příprava a soustředění v teplých krajích, v létě závod za závodem, na podzim krátká regenerační pauza a znovu a znovu.

Z kola, životní lásky, se někdy stávalo prokletí. Důsledné lpění na tréninkovém plánu znamenalo zmar ve chvílích, kdy se nedalo vyjet, zábava se leckdy proměnila v úmorné vícehodinové šlapání na trenažéru, v dril. Nálada i domácí atmosféra byly s těmito okamžiky nedílně spojeny. Jenže pak přišel víkend, závody, parta, úspěchy a tohle všechno bylo zapomenuto. Přišlo naplnění.

Kilometry přibývaly po desetitisících, medaile a poháry po desítkách, nechyběly dokonce ani tituly a dresy mistra republiky. Ale život se opravdu neptá. Přibývaly také roky, vše víc bolelo a sem tam se také dostavila chyba. Jedna taková vedla ke zbytečnému pádu takřka na místě. Nebylo to ani při tréninku, ani při závodě, ale při návštěvě kamaráda. „Nacvakl jsem pedál, ale nepovedlo se mi rozjet. Svalil jsem se k zemi jak pytel jablek, uslyšel křupnutí a věděl, že něco je špatně, hodně špatně,“ zní popis okamžiku, který zásadně změnil věci příští.

Zlomený byl nejen krček stehenní kosti, ale brzy poté došlo i na zlom psychický, to když bylo jasné, že na nemocničním lůžku se nedá trénovat, že síla mizí a že náprava potrvá s ohledem na věk až příliš dlouho. Bylo to vědomí definitivního konce jedné závodní kariéry. S vypořádáním se s ním, s depresemi musel pomoci psycholog. „Nikdy bych nevěřil, že člověk může být závislý na sportu, ale je to úplně stejná závislost jako na alkoholu nebo drogách. Zhroutil se mi svět, měl jsem šílené abstinenční příznaky.“ Přerod z energií oplývajícího sportovce ve starého muže byl rychlý a odzbrojující.

Stačilo ale pookřát a závodní choutky se vrátily. Ne už tak bývalá forma a výkonnost, ty byly nenávratně pryč. „Na závodění už to nebylo, nechtěl jsem jen tak objíždět a dojíždět závody. Chtěl jsem závodit, ale to už nešlo. Tak jsem se rozhodl, že si aspoň se solidní fyzičkou v klidu projedu místa v okolí, i ta vzdálená, navštívím s kolem pár přátel a podobně. Takové ty věci, co jsem na ně dřív neměl čas a chuť, protože jsem byl závodník.“ Jenže život se neptá, pamatujete? A rakovina prostaty už vůbec ne. Z plánů na pohodové výlety zbyla prostá a základní touha žít. Léčba vzala další dva roky života a mnoho sil.

„Dokud mi budou trochu sloužit nohy, na elektrokolo nesednu!“ Jakmile to zdravotní stav dovolil, otec oprášil kolo, vyměnil sedlo za pohodlnější s otvorem uprostřed a zkusil se vrátit ke své lásce. Rekonvalescence šla pomalu, logicky, postupně ale dosáhl svého maxima. Výlety dlouhé hodinku, hodinku a půl, dvakrát třikrát týdně, jak tělo dovolilo. Plány na výlety po okolí evidentně vzaly zasvé, ale i to málo se počítá, když máte kolo rádi. Jednou za týden pro pečivo do vyhlášené lokální pekárny, jednou na výlet doprava a jednou doleva, stále ty samé a krátké okruhy. Hlavně že to jde.

„Mám tu jedno elektrokolo do testu, můžeš si ho jen tak zkusit,“ vstoupila na scénu zákeřnost. Nohy ještě sloužily, a víc než jen trochu, ale semínko bylo zaseto. Od první krátké projížďky po okolí tak, aby otce pokud možno nikdo neviděl s tou „ostudou“, uplynul necelý rok, než přišlo definitivní rozhodnutí…

Celý článek si můžete přečíst v tištěné formě a zde v elektronické verzi: https://www.alza.cz/media/elektrokola-2-2020-d5868076.htm

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu