Duhové snění

před 2 týdny

Bylo mi čtrnáct, o cyklistiku jsem se jako kluk dychtící po sportovní novinařině nezajímal víc než třeba o fotbal, hokej nebo tenis a podstatnější, než kdo na Strahově vyhraje, pro mě bylo, jestli se mi podaří utržit nějaký ten bidon. Fascinovaly mě krásné barevné stroje s Campagnolem Super Record (dodnes miluji ocelové Colnago v sytě červené barvě „Saronni“), reklamy na bariérách i doprovodných autech a šustění bankovek tvrdé měny v rukách překupníků s galuskami. Do té doby jsem netušil, že jsou obyčejné barumky tak výhodným a na Západě žádaným artiklem. A ze závodu profíků si skutečně jako většina jiných vybavuji jen to jediné – fenomenální stíhací jízdu Bernarda Hinaulta, jehož jsem tehdy hltal v občasných článcích v časopise Stadion, kam pronikaly hvězdy Tour de France jen výjimečně, protože to byl přece zaplacený cirkus a cyklistický profesionál sprosté slovo.

Kdo tehdy mohl tušit, že to bude na dalších čtyřicet let poslední světový šampionát nejen na našem území, ale i v celé střední a východní Evropě? Praha 1981 tak stále rezonuje nejen v mém cyklistickém srdíčku. Osm let po téhle události se nám otevřely hranice, padla železná opona, ale z hlediska ucházení se o silničářské mistrovství světa nastala doba naprostého temna. Ještě na prahu nového tisíciletí, to již jako žurnalista z povolání, jsem na půdě svazu cyklistiky zaslechl tu odvážnou myšlenku, že by se po dvaceti letech mohl šampionát do hlavního města vrátit, ale bylo to jen ničím nepodložené přání. Konexe v tehdejší diplomacii na úrovni prezídia UCI jsme v té době měli rozhodně silnější než nyní, ale už tenkrát bylo jasné, že rozhoduje jediné. Peníze. Nashromáždit nemalou sumu na poplatek za právo šampionát uspořádat. Bratru šest milionů eur a k tomu další pro celkové zajištění akce.

Když si ale uvědomím, kolik stál lyžařský šampionát šampionát v Liberci, na kolik přijdou hokejová mistrovství světa (tam ale s výdělkem díky rekordní návštěvnosti) nebo blížící se evropské dostaveníčko basketbalistů, byť se u nás bude hrát jen jedna ze čtyř základních skupin (stát to dotuje částkou bezmála 80 milionů korun), tak si nemyslím, že je to zase úplně nedostižná vize. Ale bez rozhodující finanční injekce ze státní kasy to nepůjde. A taky by si UCI měla uvědomit, že se šampionáty nemohou pořád konat dokola v Itálii, Francii, Španělsku, Británii, Německu, Švýcarsku, Rakousku a Austrálii, jak se to v posledních letech zhusta děje, a také riskovat fiasko podobné tomu v Kataru s plánovanými dějišti ve Rwandě, Maroku (nic proti černému kontinentu, ale ve čtyřicítkách se opravdu závodit nedá) i jinde.

Ne, nemyslím si, že pánové v Aigle sleví ze svých požadavků, a tak se opakování Prahy 1981 stále odehrává jen v rovině utopie. Ale byla by to krásná představa. Kolik dalších kluků by zde obdivovalo nové Hinaulty a tentokrát i své hrdiny v dresech s trikolórou? Kolik nových adeptů by to cyklistice přineslo a jaké oživení v turistickém ruchu tolik strádajícímu v době covidové by tím nastalo? Anebo je to jen sentimentální snílkovství jednoho pamětníka?

Kamil Hofman

Foto: Cor Vos

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu