Dopis řediteli

před 1 týdnem

Tak ses konečně dočkal, milý Christiane. Přeju ti to z celého srdce a jsem rád i za tebe, že jsi mohl prožít svoji vysněnou Tour. Takovou, jakou sis ji vždycky přál mít. Otevřenou, nepředvídatelnou, plnou napětí. Takovou, co budí emoce a zanechává nesmazatelnou stopu v srdcích fanoušků. A přesně takovou jsi teď prožil, a to je velká pocta, aniž by sis to teď nejspíš plně uvědomoval. Byla ti dopřána po pouhých dvanácti letech ve funkci direktora a jak dobře víš, to není v historii šéfování Grande Boucle bůhvíjaká doba.

Jsi také bývalý novinář, takže chápeš mé pohnutky, jež mě přiměly k napsání tohoto osobního dopisu. Jistě není snadné usednout na ředitelskou židli podniku, který je považován za francouzský národní poklad, tedy majetek všech. Navíc ji převzít po takových velikánech, jakými byli Desgrange, Goddet nebo Leblanc. A dovedu si představit, jak musí být ponižující neustále vysvětlovat všem těm ignorantským rádoby patriotům, proč jsi připustil tuhle cizáckou nadvládu. Ale je to jejich fatální omyl. Vždyť právě skončila Tour, na niž mohou být všichni u vás doma hrdí, možná víc než na jiné ročníky, pod nimiž jsou podepsáni francouzští šampioni.

V jednom ses však mýlil. Byl jsi doslova posedlý touhou postavit dokonalou trať, ozvláštnit ji natolik, aby zaručila kýžené drama. Ale taková neexistuje. Pavé, stojky na Mur de Bretagne nebo Planche des Belles Filles, zapomenutý Col du Porte, horské sprinty v Alpách i Pyrenejích, atraktivní etapy ve Vogézách, v Juře nebo v Centrálním masivu, to všechno je fajn. Ukázalo se ovšem, že na trase až tak nezáleží. Je to především na závodnících, aby nám připravili vzrušení. A já jsem nadšený, že jsem měl tu čest vidět srdnatý boj Alaphilippa, nástup nového krále z Kolumbie, úsměv i pláč Pinota.

Pro mě to byla Tour rozmetaných pořádků a klišé a jsem si jist, že přemýšlíš podobně. Tour bez předepsaného scénáře, bez jednoho dominantního týmu navzdory tomu, že první dva na pódiu na Elysejských polích měli na sobě stejné týmové barvy. Jsem vděčný za Tour, během níž jsem netušil, co se přihodí následující den. Díky za to napětí a nevyzpytatelnost. Bude nyní těžké Starou dámu přimět, aby tyhle přednosti ukázala i v dalších ročnících.

Christiane, už teď se nemohu dočkat, co se svým týmem připravíš na roky příští. Ale nezapomínej na svoji pokoru. Vždyť ona ta trať s tak skvěle vymyšleným finále na alpských dvoutisícovkách tě v kombinaci s nepřízní počasí vlastně vypekla. V první chvíli jsem si posteskl, že je to neprávem zmrzačená Tour, ale nechci kvůli tomu zahodit jinak skvělé pocity z celého závodu. Euforii, jakou jsem naposledy zažil, když se před třiceti lety prali o maillot jaune Fignon s LeMondem. Tehdy jsem začínal jako novinářský elév a měl tu „smůlu“, že moje první Tour de France v roli žurnalisty byla na další tři desítky let také ta nejzajímavější. A letos jsem poprvé po šňůře patnácti ročníků akreditovaného reportéra na Tour osobně nezavítal. Ale nelituji, ta atmosféra na mne dýchla i tak a užíval jsem si ji zase jinak, od redakčního stolu, plný dojmů a nedočkavý je sdělit čtenářům.

Možná budou o tobě budou jednou psát, že jsi jen prodloužil éru francouzského temna na Grande Boucle. Ale nehleď na to, že v Paříži stál na pódiu nakonec jediný Francouz, tím spíš že to byl hlavní hrdina této Tour a také její největší bojovník. On ale Julian získal mnohem víc než jen plaketu s červeným číslem. Naše srdce, obdiv a úctu. Byť letošní Tour nevyhrál Francouz, byla čistě francouzská. I tvou zásluhou.

Díky za to.

jeden z mnoha obdivovatelů Staré dámy

Kamil Hofman

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu