Neustále mě překvapuje, jak snadno dav zaujme vyhraněný postoj k nějaké skupině lidí, jak dogmatické nebo zcela scestné informace, situace či spouštěče k tomu stačí. A to nemusím chodit tak k zásadním tématům, jako je rasismus, světová válka, hilsneriáda nebo vysídlení Němců. Čeho všeho jsme to schopni? A proč?
Čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří považují cyklisty za jedno z největších zel současnosti. Cyklisté jim berou jízdní pruhy na silnici, pro cyklisty se investují stovky milionů do cyklostezek, cyklisté je ohrožují v přírodě, na chodnících i stezkách, cyklisté ničí přírodu a tak podobně. Zkrátka jsme cykloteroristé, pumpičkáři, holohnáti, harapesové, ti, co oblékají „kalhoty pravdy“ a vypadají tak směšně a nedůstojně. Ano, pojmenovat nepřítele, stigmatizovat jej, to je v podobné „válce“ nezbytné.
K jednomu by nemělo dojít nikdy – cyklista by nikdy nikoho neměl ohrozit, což platí především o pěších. Nikdy! A připouštím – někdy se to stává. Výjimečně. Bylo by dobré, kdyby cyklista ani nikdy nikoho neomezil v jeho pohybu a jeho právech. To už je složitější. Lidí je stále víc a víc a všichni se víc a víc pohybují, cestují, sportují, vyrážejí do přírody, zaplňují prostor. Už se začíná vžívat pojem „overtourism“ – příliš mnoho turistů. A už se také začínají objevovat omezení a zákazy, už se začínají tajit nějaké informace a nezřídka je další přísun turistů nežádoucí. V této situaci se musejí porovnat všichni se všemi – cyklisté s pěšími, automobilisty, golfisty, horolezci. Jeden omezuje druhého, jinak to nejde.Ale i na tom hledám pozitiva – omezujeme se jen při přímém osobním kontaktu. Pak tedy přibrzdíme nebo zastavíme, pozdravíme, poděkujeme… (to je život, je nás zkrátka moc). A jedeme dál. Drtivou většinu jízdy jsme v přírodě daleko a sami, vybíráme si cesty, kudy nikdo nechodí, unikáme z frekventovaných míst.
Já si připadám nejvíc omezován tím, před čím není úniku. Vadilo mi pasivní kouření a nechápal jsem, jak někdo může považovat za normální čoudit mi pod nos. Vadí mi, když sousedi topí PET lahvemi a celá čtvrť to musí dýchat.Nedávno jsem ale zažil šílené odpoledne. Jezdili jsme na kolech v panenské přírodě někde u Konopiště a asi pět kilometrů od nás bylo malé sportovní letiště. Hluk se rozléhal na desítky kilometrů daleko dlouhé minuty před tím, než se nad korunami stromů objevilo maličké letadlo, a byl opravdu nesnesitelný. Přinejmenším stejnou dobu zvuk doléhal v dáli. Tep mi pulzoval ve spáncích rozčilením a hlava třeštila, a když jsem se začal zklidňovat a už už málem zaslechl zpěv ptáků,opakovalo se to znovu a znovu. Celé odpoledene. K zešílení! Nebylo úniku. Vím, že tam už nikdy nepojedu, a dost možná se příště budu informovat, kde jsou nějaká podobná letiště.Když si představím, že bych v těch vískách kolem bydlel nebo měl chalupu po babičce,bylo by mi hodně smutno. Chápu, že k přímé interakci pilotů s jinými lidmi nedochází, že auta si můžou klidně dál spokojeně stát v kolonách ve dvou a více jízdních pruzích a že se do letové dráhy výletního letce nepumpují žádné dotace. Přesto jsem se cítil omezen na svých právech, své svobodě a svém komfortu víc než kdykoliv jindy. Jakým právem někdo může nechat řvát svůj motor nad hlavami nevinných lidí? Zvláštní. Cyklisté mi v tomto srovnání připadají jako neviňátka. Přesto se asi s pojmem cykloterorismus budeme setkávat dál a letoterorismus, pro nějž bych vehementně hlasoval, se nijak neuchytí.
Ať už tedy šlapeme, běžíme, jedeme, skáčeme, kloužeme, nebo letíme – chovejme se maximálně ohleduplně k ostatním! S díky
Martin Raufer
Přidat komentář