Svatou zemí všemi směry

7.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2016-10-04T12:30:43 --><p><strong>Volba naší destinace padla cíleně na Blízký východ. Kamarád Alex, který studoval na UK FTVS v Praze a žije již přes dvacet let v Izraeli, mě už několik let opakovaně zval na návštěvu. Stále jsem to odkládal s příslibem, že jednou to určitě vyjde. Na začátku jara jsem ten slib mohl společně s parťákem Davidem konečně vyplnit.</strong></p>

text Radim Jebavý foto autor a David Novotný

S Alexem, kamarádem ukrajinského původu, se vítáme na letišti v Tel Avivu. U jeho rodičů montujeme rozložené bicykly a schováváme krabice. Na cestu dostáváme mobil s místní SIM kartou, takže Alexovi můžeme v případě potřeby kdykoliv volat. Na prvních kilometrech vedoucích po pohodové stezce podél Středozemního moře nás ještě doprovází Alex na svém starším horákovi. „Tak ahoj za dva týdny!“ voláme na něj kousek za Tel Avivem na rozloučenou. Orientace podle dopravních cedulí a ukazatelů je docela snadná, protože Izraelci mají značky ve třech jazycích: hebrejsky, arabsky a anglicky.

Po Kristových stopách
Vjíždíme do Nazaretu, největšího arabského města v Izraeli. Zajímá nás zde především římskokatolická bazilika Zvěstování. Jedná se o největší kostel na Blízkém východě a je jedním z nejposvátnějších křesťanských míst. Budova údajně stojí přesně na místě domu Panny Marie, kde se jí zjevil archanděl Gabriel a oznámil jí početí Ježíše. Uvnitř bílého kostela se nacházejí různé podobizny Panny Marie snad ze všech zemí světa, kde ji uctívají. Evropský vzhled je hodně obdobný a nám známý, ale Panenku Marii se šikmýma očima, jak ji tady vyobrazují čínští a korejští věřící, jsme ještě nikde neviděli. Za Nazaretem nadmořská výška pomalu roste. Přejíždíme zelené pohoří Har Meron až do úrodného údolí. Protéká jím nejníže položená řeka světa, posvátný Jordán, kterým byl pokřtěn i Ježíš. K našemu překvapení to ovšem není průzračná řeka, ale hnědě zabarvený potok. Přesto tady společně s jeho přítoky poskytuje místnímu údolí dostatek vody pro zavlažování okolních polí a ovocných sadů. Začíná se pomalu stmívat, kolem nás jsou jen samé oplocené sady a kibuce (menší zemědělské vesnice). Jedinou možností je zkusit štěstí v některém z nich. Tady u hranic s Libanonem jsou všechny oplocené a vede do nich brána hlídaná ozbrojenými vojáky. Zjišťujeme u domorodce, zda je možné uvnitř kibucu Dan přenocovat. „Ano, v místní tělocvičně občas pár turistů přespí,“ hlásí starší pán, který mluví špatně anglicky. Ještě někam volá, aby si to ověřil, a pak mi předává telefon: „Hoďte do schránky vedle vstupních dveří sportovní haly 30 šekelů (asi 200 korun) a můžete tam přespat,“ ozve se na druhé straně přístroje manažerka, která má halu na starosti.

Zaminované Golanské výšiny
Dnešní plán je náročný, čeká nás výjezd do nejvýše položených míst Izraele a do lyžařského střediska pod horou Hermon. Nachází se na Golanských výšinách přímo u hranic s Libanonem a Sýrií. Tohle území připadlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století po válce Izraeli. Předtím patřila tahle dozelena zbarvená horská část země Sýrii. Jako smutná památka na válečné dny zde dodnes zůstala spousta nášlapných min, starých tanků a střílen. Proto je tady všude kolem spousta cedulí varujících před opuštěním bezpečných cest. Prakticky celými Golanami nás provázejí minová pole a značky s nápisem Dangerous mines! Než ovšem dojedeme až na samotný konec horské silnice s číslem 989, čeká nás několikahodinové stoupání proložené návštěvami zajímavých míst. První zastávkou je národní park Banias. Jen nalehko vyrážíme na pohodovou procházku. Docházíme k desetimetrovému vodopádu stejného jména jako park, ukrytého v malém kaňonu uprostřed kvetoucích barevných stromů. Po krátkém osvěžení v chladné vodě už znovu usedáme na své „oře“ a stoupáme strmě vzhůru. „Koukej před sebe! Vidíš tu nádheru?“ upozorňuju Davida na pyšně se tyčící středověký hrad Nimrod rovnou před námi. Údajně kdysi střežil níže položený Banias před útoky z Damašku. Provoz je na horské vozovce velmi řídký. Krátce po poledni dojíždíme do nejvýše položeného městečka Izraele Madžal Sams nacházejícího se ve výšce 1200 metrů nad mořem. „Odtud je to už jen 10 kilometrů a jsme tam!“ motivuju parťáka do poslední části stoupání. Hned za posledním obydlím je obrovská brána a spousta ozbrojených vojáků. Můžeme však bez problémů pokračovat dál. Cesta se dost strmě klikatí a před námi se začínají objevovat krásně bílé vrcholky 2224 metrů vysoké hraniční hory Hermon. Stojíme ve výšce jako naše Sněžka a silnice tu končí. Nacházíme se v jediném lyžařském středisku Izraele. Hned za hřebenem leží neutrální zóna, která pomyslně rozšiřuje hranici mezi Izraelem a Sýrií a je pod kontrolou vojáků OSN. V areálu je celkem asi deset sjezdovek vhodných pro rekreační lyžaře. Ovšem v horních částech svahu je i červená, a dokonce i jedna černě označená sjezdovka. Měli jsme v plánu si zde původně i zalyžovat. Díky špatné zimě ale lyžařská sezona už před měsícem skončila. Dnes jezdí na vrchol hory už jen jedna dvousedačka, kterou využíváme na vyhlídku do dvousettisícové výšky. V této oblasti u hranic po válce zůstalo nemnoho obyvatel, kteří odmítli odejít ze svých domovů, a tak je běžné, že na Golanech potkáváme i potomky Syřanů nebo Libanonců z uzavřené náboženské komunity Drúzů. Ti prý každý pátek chodí na kopec a svým příbuzným a známým na syrské straně podávají zprávy za pomocí megafonu. Na noc zajíždíme do příjemného olivového háje, který je o patnáct kilometrů dál, za dalším drúzkým městem Masada. Je ještě světlo, a tak David vytahuje karty a ptá se mě: „Tak co dáme? Kradeného žolíka, nebo prší?“ „Stihneme obojí!“ odpovídám natěšeně.

Nervozita z návštěvy Palestiny
Golany si nás podmanily svojí klidnou atmosférou. Nejsou tady téměř žádná města ani vesnice. Po silnici projede pouze několik aut a z nich je většina vojenských, která střeží blízké hranice. Podél cest jsou stále vidět stopy války. Pózujeme u starého tanku a hned vedle zase u plotu ohraničujícího minové pole. Při vykonávání malé potřeby raději zůstáváme na zpevněném okraji vozovky. Pro kola je tento úsek po silnici č. 98 naprosto ideální cyklostezkou. Z vyhlídky pozorujeme jen dva kilometry vzdálené syrské město duchů Kunejtra, které bylo kdysi hlavním městem Golan. Leží v neutrální zóně a nyní je zcela opuštěné. Silnice se stáčí doprava a začíná návrat do úrodných nížin. Cestu si prokládáme polodenním pěším výletem do NP Jahújída. Na jeho dně protéká úžasně chladná říčka, která se průběžně mění na přírodní bazénky a později i na vodopád. Koupeli se nedá odolat! Dneska ještě sjíždíme ke břehům Galilejského jezera, kde na odpočívadle určeném především pro rybáře rozděláváme stan. Čeká nás dlouhý přejezd, většinou stále po rovině. Pomalu se přibližujeme k palestinské hranici. Hoříme (a to vzhledem k horku skoro doslova) nedočkavostí a napětím, co bude. Už před sebou pozorujme ploty. Na hranici nás ovšem vůbec nikdo nezastavuje. Projíždíme kolem netečného, po zuby ozbrojeného vojáka. Přibržďuju u něj a ptáme se: „Můžeme jet?“ A on jen suše odpoví: „Když chcete…“ Nemůžeme se zbavit příjemného mrazení ze strachu, že jsme konečně v zemi, kterou většina krajanů vnímá jako strašidelnou, nebezpečnou a teroristickou. Do černočerné Palestiny se řada lidí bojí vstoupit. Převládá u nich totiž pocit, že se tady střílejí turisté snad na potkání. Máme za sebou 20 km Palestinou a nepozorujeme vůbec žádnou změnu. Stále šlapeme po stejné silnici s izraelským číselným značením, popisy na dopravních informačních cedulích mají stále trojjazyčné nápisy. Míjí nás pouze vozy s izraelskou poznávací značkou a na polích vlají izraelské vlajky. Ovšem první tři auta s palestinskou SPZ, jsou škodovky! U prvního obchodu vedle cesty zastavujeme. „Salam alejkum!“ zdravíme s úsměvem arabsky místního prodavače, aby hned věděl, že nejsme Izraelci. Snažíme se svým oblečením a chováním dát jasně najevo, že jsme mírumilovní turisté. Proto také máme na kole viditelně umístěnou českou vlajku. V obchodě doplňujeme kohoutkovou pitnou vodu a kupujeme si pár sladkostí, abychom po dopoledních 100 km dobili potřebnou energii. Výběr i ceny jsou výrazně nižší než v Izraeli. Palestinci používají stejnou měnu, tedy izraelský šekel. Po chvilce odpočinku dojíždíme k branám nejníže položeného města světa Jericha. Naše hodinky ukazují – 260 metrů pod hladinou moře. Do útrob jednoho z nejstarších měst světa mají Izraelci vstup zakázán. Jedná se totiž o tzv. zónu „A“, kterou mají pod svojí kontrolou pouze Palestinci. Řada Izraelců si z toho těžkou hlavu nedělá a se svými auty projíždí i centrem Jericha. Přijde nám, že je tím záměrně provokují. Samotné centrum města nás ani moc nezajímá, těšíme se na kláštery nacházející se na kopcích v okolí. Prvním z nich je Karantal a je bravurně přilepen přímo do skalního útesu hory Pokušení. Podle Bible označuje místo, kde ďábel pokoušel Ježíše, aby po čtyřiceti dnech bez jídla a pití proměnil okolní kameny v chléb. Řecký ortodoxní klášter pochází ze 12. století a je vskutku impozantní. „Jak to tam mohli tehdy postavit,“ kroutí nechápavě hlavou David. U vstupu vlaje řecká zástava a my vcházíme po schodišti do útrob kláštera. Fasujeme jakousi zástěru, kterou si musíme zahalit celé nohy. Uvnitř je příjemně chladno a klid. Venku si užíváme výhled na Jericho, které odtud máme jako na dlani. Davidovi se rozbily sluneční brýle, a tak je třeba zajet ještě zpět do města. V obchodu s dětským zbožím pořizuje jakousi novou náhražku a s úsměvem hlásí: „Mám! A stály jenom 10 šekelů!“ (Asi 60 Kč.) „A nejsou to spíš brýle pro panenky?“ dělám si z něj legraci. Pozvolna šlapeme po úzké asfaltové silnici do značně strmých a vysušených kopců kaňonu Vádí Kelt. Leží kousek za Jerichem, ovšem kopec se dá v některých úsecích zdolat pouze velkým úsilím na převod 1 : 1 nebo tlačením. Za hodinu naše tachometry ukazují o deset kilometrů víc a téměř o 500 metrů výš. Otevírá se nám famózní pohled do lehce zeleného údolí, po jehož stěně proudí voda ve starém a stále funkčním akvaduktu pamatujícím římskou dobu! Dojíždíme k velkolepému klášteru sv. Jiří, který je přímo vytesaný do vysoké skalní stěny kaňonu. Oproti klášteru Karantal je tento o pár století starší a asi dvakrát větší. Z vyhlídky nevěřícně hledíme dolů do kaňonu, kde kromě kláštera vidíme i vodopád. Je pozdě odpoledne a řešíme, co s noclehem. Zde to každopádně nejde. S koly se mimo silnici nemáme šanci nikde ukrýt. Na noc sjíždíme směrem k nedalekému Mrtvému moři. Vhodné místo s keřovitým porostem nacházíme až za úplné tmy.

Zajímavé okolí Mrtvého moře
Šlapeme podél nejníže položeného místa na světě. Některé zátoky mají krásný barevný přeliv. Od rána máme moře sice stále na dohled, ovšem z větší části je pobřeží pořád oplocené. Podle mapy jsme ještě v Palestině, ale žádná auta s palestinskou bílou poznávací značkou nepotkáváme. Po silnicích se prohánějí vozidla výhradně se žlutým izraelským značením. Blížíme se k hranici. Palestinci nemají armádu, a proto hraniční kontrolu provádějí jen izraelští vojáci. V našem případě má pouze podobu pozdravu: „Shalom!“ Vojáci nám jenom znuděně pokynou a to je vše. Po dvaceti kilometrech odbočujeme z hlavní silnice k významné pouštní pevnosti Masada. Je nádherně situovaná do středu přírodní scenérie. Hrdě se tyčí na 400 metrů vysoké skalní stěně. Už pohled od silnice jasně ukazuje, že byla postavená na těžko dostupném místě. Také její dobytí dalo Římanům dost zabrat. V pevnosti se po dlouhou dobu ukrývali Židé. Římané museli nejdříve v těsné blízkosti nahrnout jiný kopec, na jehož základ pak postavili dřevěnou rampu. Díky tomu pak mohli Masadu dobýt. Tahle impozantní stavba nás nutí k zamyšlení. Jak to mohli na tak nedostupném místě vůbec vystavět? Místo vyzařuje specifickou tajuplnou atmosféru. Z pevnosti je úžasný pohled jednak na Mrtvé moře, jednak na okolní hory ležící v Jordánsku. Počasí má dnes do ideálu daleko. Je pozdě odpoledne, slunce vzaly temné mraky pod svoji ochranu, střídavě prší a fouká. Na kolo se nám dneska již sedat nechce. Sjíždíme na blízké lehce rozbahněné parkoviště. Všechna auta odjela a my se schováváme za vyšší šotolinové stěny. Ty nám poskytují dokonalé závětří i úkryt. Ze silnice na nás není vůbec vidět. Zato máme přímo ze stanu úžasný pohled na bájnou Masadu! Krátce po rozednění můžeme po očištění nánosu bahna z pneumatik pokračovat vesele dál. Směřujeme k luxusnímu resortu v Ejn Bokék ležícího u Mrtvého moře, kde je nejčastěji slyšet ruština. Kola parkujeme na jedné z poloprázdných písečných pláží a hurá do moře! „Když se ponoříš pod vodu, umývám dnes ešusy místo tebe!“ zkouším to na parťáka. „To víš a sůl mě bude na obličeji pálit ještě týden po návratu!“ reaguje David.

Pouští Arava k jihu
Míjíme velkou čoudící továrnu na zpracování mořské soli. Pak nám již Mrtvé moře mizí z dohledu a krajina je samý písek a kamení. Opouštíme propadlinu ležící pod úrovní moře a začínáme stoupat do kladných čísel. Noříme se do pouště Arava. Pro dnešní noc rozbíjíme bivak nedaleko jediné restaurace široko daleko. S posledními slunečními paprsky odešlo i teplo. V poušti jsou noci dost chladné. Zavrtáváme se i s čepicí na hlavě do teplých spacáků. „To je kosa!“ nadávám po probuzení. Slušně se nám kouří od pusy a snažím se uvařit čaj na zahřátí. Navlečeni stále do několika vrstev usedáme na kola. Šlapáním si vyrábíme i potřebné teplo. Po třiceti kilometrech začíná slunce prohřívat ranní vzduch. Po deváté hodině už je naše teplé oblečení zase schované v taškách. Bohužel kvůli nulové civilizaci nemáme možnost si skoro 80 kilometrů doplnit pitnou vodu. K naší smůle ještě citelně zesiluje nárazový vítr. Přímořské letovisko Ejlat je od nás vzdálené už asi jen 70 kilometrů, ale díky protivětru je jízda dost náročná. Dřeme jako koně, velkou silou se opíráme do pedálů. Máme pocit, jako kdybychom jeli do kopce. Nezáživný úsek i protivítr končí vlastně až na hranici města Ejlat. Dojíždíme do městského kempu ležícího u Rudého moře, pouze kilometr od egyptských hranic. Před sebou máme jediný volný půlden. A tak si ho chceme užít! Potápíme se ke korálům, mezi kterými se pohybuje spousta barevných malých i větších ryb. Voda sice zdaleka ještě nemá letní hodnoty, což nám ale nijak nekazí pohodové odpoledne.

Skrz nádhernou poušť Negev
Ihned od prvních ranních kilometrů šplháme do kopců obklopujících přímořské letovisko Ejlat. Stoupání je sice drsné, ovšem i krásné. Za hodinu a půl se nacházíme v 800 metrech s famózní vyhlídkou na Rudé moře. Vjíždíme do nádherného a sluncem ozářeného Červeného kaňonu. Celé dopoledne šlapeme po málo frekventované silnici č. 12, která kopíruje hranici s Egyptem a poloostrovem Sinaj. „Tady podnikat s pletivem, tak budu brzy milionář!“ komentuje kámoš hraniční prostor, který je tvořen nekonečně dlouhým a vysokým ostnatým plotem. Krajina má každou hodinu jiné zbarvení. Z ruda přešla do světle hnědé a nyní projíždíme kolem netradičně zbarvených kopců s capuccinovým nádechem. Pokud se nám počet obydlí v poušti Arava zdál malý, teď je prakticky nulový. Jedinými obyvateli v této části pouště jsou vojáci. Zvlněná krajina se táhne i dál skrz celou poušť. Na značky varující před velbloudy a záplavami jsme si již zvykli, ale následující značení nám přijde opravdu úsměvné. Před námi stojí velká žlutá cedule s nápisem: „Pozor! Od projíždějících tanků se práší!“ Ujedeme sotva 200 metrů od značky a slyšíme podivný a dost hlasitý zvuk. „Nevíš, co to je?“ otáčím se na Davida. „Vůbec netuším,“ reaguje. Oba zpomalujeme a rozhlížíme se kolem sebe, co by to mohlo být. Nic nevidíme i přesto, že se k nám hluk rychle přibližuje a tím i citelně zesiluje. „Už to vidím!“ volám a ukazuji na zvířený prach vpravo od silnice. U okraje vozovky postupně zastavují tři tanky! Nemáme odvahu se přiblížit. Stojíme jako zařezaní a se zaujetím sledujeme neobvyklou podívanou. Z útrob strojů vyskakují vojáci a organizují přejezd tanků přes silnici. Za pár minut obrněné pásové vozy pokračují dál pouští na nedalekou vojenskou základnu. Prachu je skutečně požehnaně. Vpodvečer máme oba v zásobě sotva pár deci vody. Nejbližší město Micpe Ramon je ještě 35 km před námi. „Dám maximálně deset kiláků. Víc už dneska nešlapu!“ upozorňuje mě David. Je tedy jasné, že se přes noc budeme muset obejít bez životně důležité tekutiny. Projíždíme menší skalní soutěskou, za níž se otevírá nepopsatelně krásný pohled na krajinu jak z jiné planety. „Ty v…, to snad není možný, co ta příroda dokáže!“ volám plný nadšení. Před námi se rozestoupila země a jsme na hranici obrovské přírodní propadliny machteš Ramon. Za mnoho milionů let jej při ústupu oceánů vytvořila eroze. Je tvořen mnohobarevným pískovcem, vulkanickými horninami a fosiliemi. Na délku měří 40 km, na šířku 8 km a do hloubky 300 metrů. Silnice se točí dolů na jeho dno a po několika desítkách kilometrů zase šplhá nahoru. My teď sjíždíme pouze dolů. Po dnešních 156 pouštních kilometrech nacházíme uprostřed té nádhery skromný plácek pro nocování, symbolicky vedle vyschlého koryta řeky.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu