Tok a přilehlé vojenské střelnice

Svatováclavské vojsko, sladce snící v útrobách Blaníku, prý přes všechny maléry, postihnuvší českou kotlinu v průběhu staletí, čeká, až bude vlasti ještě hůř. Armáda čerstvě vzniklé Československé republiky to vzala z opačného konce, a na Brdech jen cvičila a cvičila, zatímco ze státu, sahajícího v počátcích od Aše až daleko za Mukačevo, zbylo dnešní smutné torzo. Výcvikové prostory, zabrané českými vojáky, ale nedobrovolně půjčované občas i různým cizím protektorům, tak postupně téměř převýšily plochu, zbývající k životu obyčejným civilistům. Časy se naštěstí změnily, armáda opustila neprostupná hraniční pásma, dočasní bratři odlétli z hnízdišť pod Ralskem, a letos konečně došlo i na Brdy, divoké pohoří táhnoucí se od Prahy až k Plzni, kde si vojsko ponechalo jen pár cvičných ostrůvků a spousty nevybuchlé munice, rozházené po lesích.

Podél Klabavy do hor
Centrální Brdy otevřely svou náruč turistům, ale značených tras tu zatím mnoho nepotkáte a také rubrika o občerstvení na cestě je pro dnešní výšlap téměř zbytečná: pár hospůdek potkáte úplně na začátku a jednu na konci, takže nezapomeňte přibalit svačinu. Také voda je důležitá, při svých toulkách jsem tu sice potkal moc hezky upravenou studánku, i hrníček byl u ní připravený, jen do něj nebylo co nabrat. Ale asi za to mohlo suché léto, jinak prý vynikající vodou z Brd je zásobována celá Příbram, což si ověříte u Padrťských rybníků, které jsou nádrží pitné vody, jejíž znečišťování osvěžující koupelí je přísně zapovězeno.
Pro pěší je v Brdech všude dost daleko, a proto je tu kolo ideální dopravní prostředek, síť vojenských silniček je tak hustá, že někdy bývá problém se v nich vůbec orientovat; naštěstí mnohé mají své jméno a na některých rozcestích se už objevují i první ukazatele. Přístup do hor je možný ze všech světových stran, od Příbrami, Hořovic, Rožmitálu či Rokycan, my zvolili poslední možnost, krásnou cyklostezku podél říčky Klabavy do Dobřívi.
Z nádraží je to v Rokycanech jen kousek na náměstí, za kterým narazíte na mezinárodní cyklotrasu z Paříže do Prahy, zvolíte-li správný směr, dojedete po pár kilometrech mírného stoupání do poslední výspy civilizace před nekonečnými brdskými hvozdy. Mají tu hostince, parkoviště, možnost ubytování třeba v sokolovně, ale i spoustu zajímavostí. Kamenný Švédský most se sochou světce bez jazyka, dodnes funkční vodní hamr, kde se kovaly už dělové koule na Švéda, roubenou Starou hospodu, pamatující časté návštěvy Jindřicha Mošny, leč my se tu tentokrát moc nezdrželi, táhlo nás to do kopců, po dlouhých devadesáti letech zase volně přístupných.

Tři Trubky a Amerika
Nejen atrakce v Dobřívi, ale i sama příroda se snažila narušit náš náročný časový plán, hodně nás zdržela modrá záplava hned na prvním vršku, kam jsme dojeli po Záborecké cestě a který jsme si pak pro sebe překřtili na Blueberry Hill. Ani dál to nebylo o moc lepší, příležitostí k pastvě je na Brdech od jara k podzimu nepočítaně, jahody, maliny, ostružiny, o houbách ani nemluvě, jen kdyby všude nestrašily cedule, varující před nedodělanou pyrotechnickou asanací. Profil cest je tu také dost náročný, táhlá i strmá stoupání se střídají s dlouhými sjezdy, první z nich jsme si vychutnali opět podél Klabavy, která tu v horách pozoruhodně kličkuje. Jeli jsme kolem ní stejným směrem jako z Rokycan, ale tentokrát po proudu.
Nové stoupání začalo u Tří Trubek, legendární hájovny, kterou dnes připomíná jen informační panel, i když její jméno zdědil lovecký zámeček nedaleko odtud, oblíbené hnízdo vojenských nimrodů, spojujících tu hony a štvanice s divokými mejdany. Zpátky na hlavní hřeben jsme se odtud šplhali podél ostnatým drátem zdobeného plotu jedné ze zbývajících vojenských základen, přezdívané Amerika; v nitru hory jsou tu zavrtané nejen velitelské bunkry pro případ války, ale i celá nemocnice, komfort, o jakém se blanickým rytířům může tak leda zdát, nepotvrzené fámy dokonce tvrdí, že se tu pod zemí dá dojít až do Prahy.

Hejlák a Houpák
My zůstali na vnější straně plotu, a tím pádem na povrchu, přehoupli se přes téměř osmsetmetrovou Hlavu, kolem hájovny Okrouhlíku dojeli na rozcestí u Dolní Kvaně a zase si trochu zastoupali k Bílému kříži, kde odbočuje silnička na letiště Hejlák. První dělostřelecká střelnice byla na Brdech zřízena v roce 1926, ale podivuhodně prohnutá panelová ranvej Hejláku je podstatně mladší, tudíž další fáma, že odtud za války odlétala do ciziny naše exilová vláda, taktéž patří do říše brdských pohádek. Za letištěm cesta pokračuje k dalšímu vršku, kterým je Houpák, a v jeho sousedství největší atrakce Brd, cílová plocha dělostřelců Jordán. K dokonale rozstřílené hoře se jede kolem betonového bunkru pozorovatelny, odkud úzkým průzorem hodnotil velitelský sbor úspěšnost zásahů.
Na samotném úbočí je několik více či méně zničených cvičných pevnůstek, jedna z nich je dobře známá i filmovým fandům ze svěrákovsky sentimentální Obecné školy. Cvičný pěchotní srub tu z oceli a betonu vybudovali v roce 1935, testovala se na něm nejen odolnost, ale i výzbroj a vybavení ve spěchu vznikajícího opevnění československých hranic, ohrožených německou rozpínavostí. Už z jeho obrněného střeleckého zvonu je bezvadný, ničím nestíněný výhled daleko do brdského podhůří, ale nejvíce jsme se kochali z betonové zříceniny na samotném vrcholu Houpáku, kam se pohodlně vyjede kamenitou a prašnou cestou z opačné strany. Ta pak pokračuje do zbytků lesa v sedle, projeli jsme tudy k další vojenské silnici a za ní pokračovali k vrcholu z celých Brd nejvyššímu, na Tok, ozdobený kótou 865 metrů.

Tok a údolí Reservy
Lesní cesta stoupá sice k vrcholu Toku pozvolna, leč je plna roztomilých lahůdek. Hned na začátku si můžete vybrat, zda projet hluboce se tvářící louží, zabírající celou cestu, či se brodit bahnem po stranách. Za touhle vodní překážkou, evokující vzpomínky na koupající se žokeje při Velké pardubické, se po levé straně otevřela další cílová plocha, kde jsme si zblízka prohlédli, jak vypadají v reálu jámy po granátech, nasázené tu pěkně jedna vedle druhé. Ale je tu znát i mocná síla přírody, válečnými hrátkami mnohokrát přeoraný svah se už začíná hezky zelenat, a dokonce tu roste i jeden strom.
Z nejvyšší hory Brd to byl ale poslední pohled do kraje, ploché temeno má už zalesněné, a samotný vrchol, vyznačený kamennou mohylou a dřevěným křížem s názvem a výškou, se ukrývá za rozsáhlou vodní plochou, vrcholovým jezerem, ve které se tu mění hluboké koleje lesní cesty. Naštěstí se dá poměrně pohodlně obejít úzkou vyšlapanou pěšinkou, a tak jsme i my mohli přiložit pár svých kamínků na vršek mohyly a něco málo tak přidat na výšce pokořené hoře.
Zpátky na vojenskou silničku jsme se vrátili stejnou cestou, čekal nás pak dlouhý sjezd do údolí potoka Reservy a vzápětí, jak je v kraji zvykem, zase stoupání k někdejší vesnici Zábělá, jež také dobře posloužila armádě coby cvičný cíl dělostřelby a bombardování. Trochu stranou jsme nechali kopec Prahu s meteorologickým radarem na vršku, slibně se tvářící cíl pro další průzkumy, kromě Prahy tu totiž mají o kousek dál i Brno.

Padrtě a Míšov
Kousek pod Prahou pramení Klabava, napájející další zdejší turistické lákadlo, Padrťské rybníky. Na hráz Dolejšího jsme sjížděli od bývalé Zábělé přes zarůstající cílovou plochu, ale nejhezčí pohled na oba rybníky je z hráze Hořejšího, kam jsme se dostali od odpočívadla u někdejší Dzúrovy chaty, pomníku bohatýrských mejdanů z časů ministrování známého komunistického generála. Projet se po hrázi mezi rybníky, ze všech stran obklopenými horami, je těžce romantická záležitost, a přece chybělo jen málo, aby celá tahle nádhera zůstala dál ve vojenské péči, nechat postavit na nedaleké kótě 718 americký radar, asi bychom se k Padrťským rybníkům zase dlouho nepodívali.
Doba naštěstí aspoň trochu zmoudřela, a tak dnes můžete navštívit i nedaleké Atom muzeum Javor 51 v Bělehradě. Kdysi přísně střežený a pro celý národ utajený podzemní kryt nebyl ničím jiným než skladištěm jaderných hlavic pro rakety, o kterých Rusové ujišťovali celý svět, že tu nejsou. Dnes je přístupný při zhruba dvouhodinové, předem objednané prohlídce, od brány se tu sjíždí na kolech až k objektu a pak zase zpátky. Nedaleko je jediná možnost občerstvení, Grillbar Míšov, ke kterému nás spolehlivě dovedly směrovky na stromech už od Padrtí.

Kolvín a Skořice
Návštěva Atom muzea byla malou zajížďkou k silnici z Rožmitálu, za kterou už začínají třemšínské Brdy, nechtíce zůstat mimo hory, museli jsme se trochu šplhat zpátky, i když tu byla i možnost silniční zkratky rovnou do Hrádku a Rokycan. Takhle jsme ale uzavřeli okruh kolem střelnice Kolvín a sjezdem k jedné z bran bývalého vojenského újezdu u Skořice. Tady jsme se vlastně dostali na trasu, která byla pro turisty milostivě otevřena o víkendech už před několika lety, po okraji prostoru se tady dalo přejet přes náš oblíbený Borůvkový vrch do Dobřívi.
Kdo sem přijede autem a má základnu na parkovišti před hostincem, je v cíli, ostatním zbývá těch pár kilometrů podle Klabavy do Rokycan, je to ale hezky po proudu, a až na krátký, trochu nepříjemný úsek na silnici v Hrádku pořád po cyklostezce, v níž se proměnila dřívější prašná cesta, zlikvidovaná rozdováděnou říčkou při povodni před pár lety. A kdo si v Dobřívi domluví ubytování, může si od armády osvobozených Brd užívat, co hrdlo ráčí, a třeba na závěr dojet až do Prahy, ne ovšem pod zemí, ale hezky po hřebenech. Dá se to docela v pohodě za den zvládnout.

text a foto Vladimír Pustina