Taková klučičí nátura

Jak dlouho jsi byla na cestách a kde všude jsi jezdila na kole?
Takové větší výletování na kole jsem započala cestou na Kubu, kterou jsem měla už delší dobu vysněnou. Šest týdnů na Kubě bylo skvělým zážitkem. Pak jsem si střihla takové moto intermezzo Čínou a pak už jsem se vydala na delší putování na kole z Patagonie do Kolumbie, i když původní plán byl dojet až do Mexika. Vyhradili jsme si na to rok, ale nakonec z toho bylo třináct měsíců. Vloni jsem to dojela z Panamy do Mexika. Práci jsem tehdy na tu dobu přerušila.

Cestovala jsi ve skupině, ve dvou, s mužem, ženou, sama?
Kubu a trasu Jižní Amerikou jsem absolvovala s cestovatelem Michalem B. a loňskou americkou šíji se svým současným partnerem, který se shodou okolností také jmenuje Michal. Ale v Jižní Americe jsem se dvakrát od svého bývalého parťáka odpoutala, dohromady jsem jela sama necelý měsíc. Vždy jsme se poté zase někde setkali. První část této sólo cesty se odehrála v Peru a bylo to asi osm dní. Projezdila jsem si část oblasti Huaráz. A pak jsem Michala na čtrnáct dní opustila v Kolumbii.

A bavilo tě to, nebála ses?
Bavilo mě to velmi. Bylo to úplně jiné. Když jsem jela sama, velmi intenzivně jsem poznávala lidi, byla jsem nucená s nimi více komunikovat, dostala jsem se do jejich mentality. Kdežto když jsme jeli ve dvou, tak jsem půlku věcí nezažila, protože jsme se bavili především mezi sebou. Jak jsem byla sama, tak jsem na všechno koukala bedlivěji, více jsem o věcech přemýšlela, zkoumala je. Většinou mi mnohem víc lidé chtěli pomoct a byli ke mně milejší. Když jsme jeli ve dvou, tak si domorodci řekli, no oni si to nějak vyřeší sami. Naštěstí jsem nenarazila na žádného blbce. První dva tři dny trvalo, než jsem se sžila s tím, že jsem opravdu sama, že když jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl a nemohla jsem se ho zeptat na názor. Nastala ale jedna technická komplikace. Když jsem hledala nocleh, musela jsem kolo nechat někdy samotné. Ve dvou se šel jeden zeptat a druhý čekal u kol. Také když jsem šla žádat o nocleh sama, byli všichni velmi překvapeni. Při dotazu, kolik nás je, a já odpověděla, že jsem sama, byl vidět v očích místních úžas a překvapení. Na ubytování jsem se většinou přeptávala dopředu ve vesnicích a městečkách.

Spala jsi venku sama?
Asi dvakrát mě k tomu donutily okolnosti. Nestíhala jsem dojet nikam, kde by bylo ubytování. Bylo to v horách, asi ve čtyřech tisících metrech na Altiplanu. Byly tam velké proluky mezi městečky, pustina, začalo se stmívat a být zima, tak jsem to zalomila do stanu. Ráno byla všude jinovatka… Někdy jsem zaťukala taky na školu, přespala jsem ve třídě nebo v kostele, v domu kultury atd. Jednou jsem se zeptala jakéhosi „strejdy" na ulici na možnost ubytování a ten se zeptal souseda a ten dalšího na ulici a nakonec řešila celá vesnice, kam bych mohla složit hlavu.

Spát sama v horách v takové oblasti, to už mi připadá celkem odvážné…
Mně by přišlo ale nebezpečnější pustit se do nížin. V horách vám pomůže skoro každý. Není tam velká koncentrace turistů, takže se tam ani nevyskytují různé živly, se kterými bych se bývala nerada potkala. V horách se bojím rozhodně méně než ve městech a aglomeracích. Spíš jde o to, to tam ušlapat…

Já se docela bojím různých lesních zvuků, a to i tady v Čechách, natož pak někde v Andách, jak jsi tohle vnímala?
Samozřejmě zvuky tam byly, a navíc jiné, pro mě neznámé. Ale vyrůstala jsem s klukama, vychovávali mě bratranci a bratr, takže jsem trochu klučičí nátura. Když jsem se začala bát, smáli se mi. Tak jsem dělala, že jsem jedna z nich, ve smyslu, když s vlky žiju, tak s nimi i vyju. Bát se mě skoro odnaučili. Ale mám jednu metodu, která za těchto okolností dost pomáhá. Člověk si nesmí představovat. Zakázala jsem si představovat, co nebo kdo tam za tím zvukem může být. Řekla jsem si, že to zvíře se bojí víc než já, a že když vylezu ze stanu, tak se mě hrozně lekne, proto jsem radši nevylezla… Toto myslím platí i pro normální život, pokud tuhle poučku přenesu třeba na vztahy, na jednání s lidmi, tak není třeba si představovat, co by člověk řekl a jak by se zachoval, takové to co by kdyby… zbytečné rozebírání a pitvání situací zpětně nebo i dopředu…

V tomto čísle se zabýváme dámami na kole a různé cestovatelky dávají rady ostatním, čeho se vyvarovat, co vzít s sebou speciálního, aby si ulehčily život, jak se chovat, co nemají podceňovat atd. Co bys jim poradila ty?
Základem je si uvědomit, kam je vhodné vyrazit, zvážit bezpečnost v různých zemích. Pokud to je jen trošku možné, tak vyjet na delší dobu než jen na čtrnáct dní. Je rozdíl, zda člověk vycestuje na krátkou dobu, anebo může zůstat v jedné oblasti delší dobu a neřešit, zda zítra musí být tam nebo onde. Určitě doporučuji zvolit dobrého parťáka, protože jsem měla možnost porovnat dva spolucestovatele a je rozdíl jet s člověkem, se kterým si rozumí a může se na něj stoprocentně spolehnout. A pokud nikoho takového cyklistky neseženou, tak ať zváží možnost vyrazit sólo. Jde to.
Také nerada cestuju bez stanu, je pro mě velmi svazující muset někam dojet a nalézt tam ubytování. Dobrý stan je základem pohody.
A co se týče ženských hygienických potřeb, tak bych určitě nepodcenila vybavit se dámskými vložkami, a to v dostatečném počtu. Tedy pokud některá z žen chce vyrazit do takové opuštěné oblasti, kde čtyři dny nenarazí na obchod, a když nějaký najde, tak v něm bude viset jen půlka krávy… Dnes se z toho velkého množství dá udělat docela malý balíček…
Důležité je také doporučení, že pokud někdo užívá léky, například je alergik, tak nechť si zjistí před cestou složení těchto léků. V každé zemi se totiž lék jmenuje trochu jinak. A podle složení pak v lékárně můžete o lék požádat nebo si ho nechat u lékaře předepsat.

Zvládneš si opravit nějaké věci na kole sama?
Většinu těch, co se dají v terénu udělat. Defekt je samozřejmost. Umím nýtovat, vyměním si drát, kolo si zvládnu vycentrovat, seřídit si převody, vyměnit gumičky na brzdách. Některé ty opravy mi ale trvají pětkrát déle, než kdyby to dělal někdo v servisu… V této souvislosti bych zmínila jednu příhodu, která se mi stala na Kubě. Spravovala jsem si sama večer ve městě defekt, protože Michal šel shánět ubytování. Uviděla mě Kubánka, která úplně vyplašeně křičela do svého domu na manžela, aby okamžitě přišel, a rozhořčeně mu sdělovala neuvěřitelnou věc, že na ulici je žena, co si sama opravuje kolo. Kubánci mají přesně určené role ‒ žena je za plotnou a stará se o děti a muži řeší technické záležitosti. Absolutně jí nešlo do hlavy, že mě to dokonce i baví a dělat to chci. Navíc zburcovala půlku vesnice, která se mi snažila pomoct, ale dost blbě, protože úplně nevědí, jak na to. Tak jsem je aspoň nechala napumpovat kolo, aby měli pocit, že udělali alespoň něco.

Zmínila ses, že v teplých oblastech vůbec nenosíš a nemáš ráda kalhoty nebo sukni s vložkou. Jaký k tomu máš důvod?
Jezdím na koni, takže z něj mám osezený zadek. A cyklovložka mi trochu připadá jako prodejní tah, marketingový trik. Myslím si, že když si cyklisté koupí dobré sedlo, tak cyklovložku nepotřebují. Ale to je můj názor. Já se v takových cyklokalhotech hrozně pařím a je mi to nepříjemné. Raději si oblékám něco, co větrá. Nejdřív jsem to na Kubě zkusila s kraťasy s vložkou, protože jsem stále ještě měla představu, že takhle se to má.

A co nějaká sukýnka? Ale k tomu se také prodávají kraťasy s vložkou…
Ano, ty jsem si v obchodě zkoušela, ale abych v nich jezdila bez kraťasů, jsou zase dost krátké, a hlavně neprakticky úzké. Nechala jsem si tedy ušít od kamarádky takovou speciální sukni, která je o trochu delší a širší než ty, co se prodávají. Kromě toho má zadní díl o trochu delší než přední. Aby když se předkloním, nebylo mi pod ni vidět na zadek.
Navíc si můžu v sukni kdekoliv odskočit, aniž by bylo něco zpozorovatelné. Když si chci převléknout plavky nebo kalhoty, tak je to praktické. Můžu v sukni jít i do restaurace na jídlo. Na této sukni mám ještě jednu vychytávku, uprostřed dílů mám patentek, který se dá sepnout mezi nohama, a tím pádem z toho vzniknou kraťasy, a když fouká, sukně mi nevlaje nahoru. Při jízdě většinou na sukni sedím. Tahle sukně se mnou projela celou Ameriku. Teď mám už dvě nové… A co si budeme povídat – sukně k ženské patří, tak proč i na cestách neudělat něco pro to, aby nám to slušelo.

Celý rozhovor s Kateřinou Laštovkovou najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

připravila Slávka Chrpová
foto archiv Kateřiny Laštovkové