Původně jsem chtěl psát o dětech na kole a to nejen proto, že v tomto čísle cykloturistiky najdete podrobný rozbor toho, proč jsou dětská kola právě taková, jaká jsou. Jsem plný krásných zážitků s dětmi na kole a snad pro Cykloturistiku nebude vadit, že to jsou zážitky veskrze závodní. Sledoval jsem na Prvního máje ve Slaném na náměstí malé účastníky seriálu Tour de Kids. Část odpoledne opravdu silně lilo, voda se řinula po náměstí starobylého královského města a dlažba klouzala jako mýdlo. Jediní, komu to nevadilo ani trochu, byly děti. Závodily, byly důležité, byl to jejich den, jejich závod a bylo jich tu neuvěřitelných 447! Ano vidítě dobře, čtyři stovky dětí a kol. Tři dny poté se v Přerově, prakticky na druhé straně naší republiky, sešlo při dětském Author Šela marathonu přes šest stovek dětí. Další rekord! A když k tomu připočteme, že v rámci seriálů Cyklomaraton Tour a Kolo pro život startují další stovky dětí rozdělené do desítek věkových kategorií, jde z toho hlava kolem. Cyklistika má na budoucnost opravdu skvělě zaděláno.
Pan Jaroslav Cihlář by měl radost.
Moje radost z dětí se mísí se smutkem z jeho rychlého odjezdu z tohoto světa. Bylo mu 90 let. Je dobré si připomenout, kdo byl Jaroslav Cihlář, co pro nás a celou naší cyklistiku znamenal. Každý sám.
Nejsem nijak nadšený z přehnaného soutěžení a nikdy jsem svou dceru k soutěžení nevedl. „Kdo bude první na rohu! Ha! Utíkej!" Tak to jste ode mě nikdy slyšet nemohli. Už druhý je první, kdo prohrál a frustrace je víc, než radosti a úspěchu. Ani výchova v duchu Montessori, která se mi líbí a jíž jsme prošli, děti k podobné soutěživosti nevede, ale jednak je každé dítě jiné a jednak – když to vede k něčemu dobrému, proč nakonec ne… Tentokrát to vede k tomu, že děti chtějí na kole jezdit, zatím závodit, ale až vyrostou, možná jim zbyde to kolo jako samozřejmá náplň života, prostředek. Radost. A to by bylo dobře. Ať si klidně závodí. Zatím.
Pan doktor Cihlář také býval závodníkem, mnohonásobným mistrem Československa, a také funkcionářem a reprezentačním trenérem. To nejvíc, co cyklistice dal, je po hříchu to, co nenajdete v žádných statistikách a tabulkách – své studenty, kteří si díky němu našli k ježdění na kole svůj vztah. A pak také to, co by bylo tak snadné zapomenout, kdyby se o tom nezačalo pořádne psát – myšlenky hnutí Audax. Už dnes málo kdo ví, co to vlastně je. Jde o nezávodní způsob jízdy na kole skupiny cyklistů různé výkonnosti, bez předem stanoveného či následně měřeného času. Jde o to, urazit trať co nejrychleji nikoliv tím, že bychom hodili přes palubu nejslabší členy skupiny, ale přesně naopak – vzornou spoluprací, pomáháním si, respektem.
To byl celý on!
Myslím, že hodně z nás jezdí přesně tak. Nezávodíme, nemachrujeme na slabší, pomáháme si, jedeme stylem Audax a ani o tom nevíme. Z dřívější doby máme omleté slovní spojení „plnit něčí odkaz", já mám teď ale opravdu takový pocit, jako že „plníme odkaz – doktora Jaroslava Cihláře", mimořádného člověka, slušného člověka, co miloval cyklistiku. Také on ušel cestu od závodníka k obyčejnému jezdci na kole, k člověku, který kolo miluje, běžně jej používá, s radostí na něm jezdí. Přeju si právě teď, aby ty děti šly úplně stejnou cestu, aby se na něm s chutí svezly i rok před svou devadesátkou, jako on. Je to za dlouho, ale ta představa je hezká.
Díky pane doktore.