Když jsme na minulé cestě poznali krajinu pod polárním kruhem, nápad podívat se pro změnu na rovník nezněl úplně špatně. Jednou z nejmenších, a neúplně turisticky zprofanovanou zemí Afriky je Uganda. Takže jsme se jednoho srpnového rána ocitli se svými koly zabalenými v krabicích a polepenými letištními cedulkami právě tam. Entebee, mezinárodní letiště u hlavního města Kampaly, je jednou z bran do celé oblasti východní Afriky. Ale příletová hala, kde jsme zase smontovali svá kola, vypadá spíš jako kavárna v pasáži, jejíž největší sláva již pominula a návštěvníci už zapomněli cestu.
Uganda patří do hospodářsko-politického uskupení Východní Afrika (East African Community), kam patří také Keňa, Tanzanie, Rwanda a Burundi. Na žebříčku vyspělosti je Uganda po Keni hned druhá nejvyspělejší. Přesto se nevyhne problémům s hladomorem a nedostatkem potravin. Země leží v oblasti rovníku kolem Viktoriina jezera na geologickém zlomu Východoafrické příkopové propadliny. To je také důvodem, proč má Uganda a další země této oblasti neskutečně krásnou krajinu. Kdybychom hodnotili pouze podle členitosti a malebnosti reliéfu, mohla by být zařazena mezi cyklistické ráje. Důležité ovšem je, že zážitky ze země netvoří její krajina, ale především lidé. Takže to s tím rájem nebude tak horké.
Ugandská příroda je malebná a z krásných měkkých kontur kulatých a ne příliš vysokých kopců až přechází zrak. Krajina je tam zelená a překypující flóra banánovníků, mangovníků a avokádovníků osvěžuje podobně, jako když se díváte na hladinu jezera. Extrémně úrodnou půdu na každém metru čtverečním obdělávají něčí pracovité ruce.
Uganda je chudá země. Přijímá spoustu hospodářské a ekonomické pomoci z Evropy a Asie. Většina projektů na stavbu silnic probíhá například za podpory Číny, Japonska nebo společností z Evropské unie. Přijíždí sem spousta inženýrů, učitelů a manažerských pracovníků z ostatních částí světa. Afričané jsou proto zvyklí, že bílí lidé, přicházející ze Západu, jsou relativně bohatí. To může mít neblahý vliv na cestovatele, kteří se rozhodnou cestovat nízkorozpočtově a chtějí se pohybovat mimo turistická centra. Musím přiznat, že jsme nebyli připraveni na nápor, který čeká cyklisty, permanentně vystavené zoufale chudému prostředí. Není jednoduché odolávat psychickému tlaku všudypřítomných, bezmála drze natažených rukou s výzvou „Dej!".
Mrtvá naděje o souputnících 
Samozřejmě jsme věděli, že jedeme do chudé země. Proto jsme tomu částečně přizpůsobili i oblečení a výbavu. Měli jsme za to, že když budeme mít odrbané kolo, šedivé oblečení nevalné kvality a budeme časem i špinaví, nebudeme mezi místními lidmi tolik vyčnívat a třeba si i získáme jejich důvěru a pohostinnost. Bez dlouhých okolků vás chci vyvést z omylu, který by vás mohl stát spoustu energie (šmirglování rámu kola), zkažené fotky (když na všech vypadáte jako trhani) a kručící břicho (až vám z nějakého důvodu bude připadat nevhodné vytáhnout lovečák k obědu, když všech třicet dětí, které vás sledují, má očividně taky hlad). Zapomeňte na bělocha splynuvšího s černým davem! Takže až se budete připravovat do Ugandy, nechte klidně barvu kola tak, jak je, a jestli se vám líbí červené cyklobrašny, tak si je klidně pořiďte.
Férový terén 
Uganda je země položená v poměrně vysoké průměrné nadmořské výšce devíti set metrů nad mořem, což snižuje její průměrné teploty. Ty se pohybují kolem 28 stupňů. Má překrásně vlnitý terén, takže se ani náhodou nenudíte. Pořád je na co se koukat. Cesta stoupá a klesá, točí se kolem oblých kopců a za každou zatáčkou vás čeká něco nového. Kopce nahoru jsou relativně příkré, ale férově je vyvažují také sjezdy. Cesty, které vedou savanovitou krajinou v nížinách, i ty, které vás vezmou na hřebeny vrásových pohoří, jsou většinou jen hliněné. Stav, v jakém jsou tyto polňačky spojující hlavní ugandská centra a správní centra, bych však přirovnala k tankodromu. Po nich se prohánějí vládní auta s červenou SPZ, která víří oblaka červeného prachu, po krajích se plíží lidé putující mezi vesnicemi a míjíme také cyklisty na rezavých vlnících se kolech. Na ta kola jsou Uganďané schopni připevnit takový náklad, že nad tím zůstává rozum stát. Právě díky terénu není většinou možné jet rychleji než 15 kilometrů za hodinu. Je nutné počítat s kratšími denními etapami. Velmi brzo zjišťujeme, že v rovníkovém slunci za nedostatku stínu jsou cesty do kopce náročné, a ani při sjezdech do údolí si vlastně neodpočinete, protože neustále hlídáte hopsající bagáž, operativně se vyhýbáte výmolům, přičemž jsou brzdy v neustálé pohotovosti, a před motorovými spoluúčastníky provozu musíme uhnout ze silnice, protože auta a motorky mají absolutní přednost. V období dešťů se komunikace z červené hlíny proměňují v koryta rudých řek a voda vždy víc a víc prohlubuje hluboké erozní rýhy, kterými proudí napříč silnicí ze svahů dolů.
Zatímco asfaltová cesta je na severu země znakem velkoměsta, v jižních oblastech se může cyklista těšit na zpevněnou silnici i mezi menšími městy. Od Kampaly na západ směrem na Fort Portal, Kassese, Kisoro a Mbararu jsou hlavní tahy už jen asfaltové. Probíhá na nich čilý ruch a lidé si vystavěli spoustu provizorních přístřešků, pod kterými prodávají nejrůznější ovoce, smažené svačinky a nabízejí drobné služby. Vidíme správkárny kol, obuvi nebo prodejce kreditu do mobilních telefonů. Ženy chodí nádherně oblečené do barevných látek, na hlavách koše s čímkoliv, co je potřeba někam přenést.
Starci státem chráněni
Někdy se zdá, jako by veškerá ugandská populace chodila, prodávala a vysedávala výhradně kolem cest, protože si tam od lidí od východu slunce do jeho západu ani na chvíli neodpočinete. Uganda má jednu z nejrychleji rostoucích populací na světě. Je to také jedna z prvních věcí, která cestovatele uhodí do očí – totiž že všude jsou malé děti. Černé děti jsou snad nejkrásnější na světě, ale jak jsme později při různých příležitostech měli možnost zjistit, Uganda se potýká s vážnými problémy týkajícími se schopnosti uživit své rodiny. Před deseti lety měla země 24 milionů obyvatel, dnes čítá 34 milionů! Celá polovina obyvatelstva je ve věku do patnácti let. V Ugandě tedy rozhodně nemají problém s důchodovými reformami jako my v Evropě. Vidět staré lidi je skutečnou vzácností. Ženy průměrně rodí šest až sedm dětí za život, pracovní zranění jsou častá a nemoci se zkrátka neléčí, protože často není kde. To vše ještě zajímavě dokresluje fakt, že Uganda je zemí, kde byl poprvé objeven AIDS a virus HIV je stále závažnou hrozbou ve společnosti. Podle oficiálních čísel jsou zhruba dva miliony lidí v Ugandě nakaženy. V praxi je to samozřejmě ještě mnohem více, protože se lidé stydí přijít na testy, nemají možnost, nebo o smrtelném viru prostě nic nevědí.
text Tereza Šírová
foto autorka a Jirka Bošek