Je konec března 2020, máme za sebou deset dnů zavřených škol, karantény a spousty mimořádných opatření z důvodu koronaviru. Připomínám to proto, že vše se dnes mění závratným tempem, a co platilo včera, je dnes již dávno minulostí. Píši to také proto, aby bylo jasné, v jakých podmínkách vydání této Cykloturistiky připravujeme, až jím budeme listovat někdy v budoucnosti. Doufám, že to bude budoucnost, v níž se na atmosféru dnešních dnů budeme jen stěží rozpomínat.
Je složité dnes něco napsat, říci a zaujmout nějaké stanovisko bez obavy, že byste to za pár dnů či hodin rádi vzali zpět. Vývoj událostí je rychlejší a dramatičtější, než kam jsme schopni dohlédnout. Společnost se rozděluje a polarizuje a postoje jednotlivců i skupin jsou extrémnější, než tomu bylo kdy v nedávné minulosti. Krizová situace odhaluje hluboké stránky v nás. Na jedné straně obrovskou sounáležitost a chuť pomáhat (šít roušky), na straně druhé stránky temné.
Společnost se výrazně posunula digitálním směrem, protože řada z těch, co doposud odmítali Facebook, prostě potřebuje být on-line a hltat informace, potřebuje být v kontaktu se školou a učit své děti na dálku a podobně. Na druhé straně řada lidí hledá tu pravou podstatu bytí v co nejmenší závislosti na zdrojích, stahuje se do sebe, do přírody, na venkov, na chaty, do přírody. Nikdy jsem v příměstském lese nepotkával tolik lidí jako v posledních dnech. Procházka je nejlepším relaxem fyzickým i psychickým, a já tvrdím totéž i o jízdě na kole, přičemž bych se samozřejmě podepsal pod co nejmenší riskování, eliminování hrozby pádů a zranění a tím pádem možné zbytečné zatížení zdravotního systému. To dá rozum. Bikeparky a závodní okruhy ať zůstanou uzavřené. Pokud dojde na plošný zákaz vycházení, tak není o čem diskutovat, ale v současné situaci je pro mě pohyb na kole nejpřirozenějším a po čtyřech desítkách let cyklistického života i nejbezpečnějším způsobem pohybu.
Role cyklistiky v našich životech se dnes projevila s plnou naléhavostí. Pohyb a přírodu potřebujeme. A kdyby bylo ještě hůře, nepochybně by se kolo ještě víc osvědčilo jako skvělý dopravní prostředek. Nemusíte stavět u benzinky, nemusíte se s nikým potkávat ani dělit o uzavřený prostor, na kole nepotřebujete vlastně skoro nic a nikoho. Jste nezávislí. Přimělo mě to k tomu, vzít do ruky knihu Ivo Hrubíška Kola, armády, války. Cyklistické jednotky v minulosti měly své místo i v armádních složkách a já věřím, že by role cyklistů byla doceněna i dnes v případě jakéhosi kolapsu společnosti, při blackoutu, v preperských komunitách a podobně. To je trochu příliš temná představa, uznávám, ale mě osobně posiluje a dává mému ježdění na kole další rozměr a smysl. Byť v dnešních dnech dojíždím na kole pouze do práce, nutno dodat.
Věřím ale, že brzo zase začneme naplňovat i obsah názvu našeho časopisu i obsah tohoto vydání a budeme jezdit pro radost a za zážitky – jako cykloturisté.
Přeji nám všem, ať je to co nejdřív
Martin Raufer
Přidat komentář