Až do Aše a ještě kousek dál

před 3 týdny

text a foto Vladimír Pustina

Jedním z nejméně dotčených koutů naší země stále ještě zůstávají Smrčiny, lehce zvlněné, mělkými údolími rozčleněné pohoří sahající od Kraslického průsmyku až k Bayreuthu. V sousedním Bavorsku tu pramení naše Ohře, zatímco u nás se rodící Bílý Halštrov teče do Saska; kousek za případně pojmenovanými Hranicemi je totiž další Trojmezí. Nejvyšší vrchol Smrčin na našem území, 758 metrů vysoký Háj, zdobí jedna z mnoha kamenných Bismarckových věží, jež jako houby po dešti vyrašily počátkem minulého století na čtyřech kontinentech naší zeměkoule.

 

Kraslice, původně hornickou osadu, kde se dolovalo stříbro, olovo a cín, povýšil na královské město už císař Karel IV. V pozdějších časech, když koncem 17. století těžba začala skomírat, prosluly Kraslice spíše lidovými řemesly, krajkářstvím, výrobou hraček a hlavně hudebních nástrojů; věhlasu dosáhla především firma Amati, která jako první na světě začala s hromadnou výrobou foukacích harmonik. My jsme se tu při našem putování kolem vlasti rozloučili s Krušnohorskou magistrálou a z táhlého údolí Svatavy začali znovu stoupat, tentokrát už na ne tak vysoký hraniční hřeben žulových Smrčin.

 

Hrad či drak?

První zastávka nás čekala za osadou Počátky, které za časů železné opony byly spíše koncem našeho tehdejšího světa. V sousední Kostelní jsme na chvíli zastavili, jak jinak než u kostela, kde na jižním portálu vystupují kamenné reliéfy mnicha a na něm si pochutnávajícího draka, což je ilustrace staré pověsti a vlastně i upoutávka na atrakci, jež nás za chvíli čekala. Příběh je ale poněkud zmatený, není zcela jasné, zda drak mnicha slupnul a za trest pak zkameněl, či zda ochutnávaný nebožák zázračným svitkem v ruce draka zkameněl před vlastní konzumací, jak naznačuje jeho šťastný úsměv na druhém reliéfu. Každopádně legenda objasňuje vznik Vysokého Kamene, impozantní skupiny skal vypreparovaných nad suťovým svahem a malým skalním mořem.

Tenhle oblíbený cíl výletů, k němuž jsme se vyškrábali polní cestou stoupající z Kostelní až na hraniční hřeben, tak podle někoho připomíná mohutnou zříceninu, podle jiných právě zmiňovaného zkamenělého draka, dnes ovšem celkový dojem poněkud znehodnocuje ocelová lávka, zpřístupňující vrcholovou plošinu. Vyhlídka, kterou konstrukce umožňuje pohodlně dosáhnout, ale nemá chybu. Na jedné straně Krušné hory s Klínovcem, které jsme už měli za sebou, na straně druhé přehledně seřazeno, co nás v příštích dnech čekalo, jen o málo vyšší Háj s rozhlednou a Český les s bývalou radarovou věží na Dyleni. Po výletní restauraci, jež u skály stávala, není dnes ani památky, k občerstvení bylo ale připraveno hustě obsypané borůvčí, jež nás pak zdržovalo na lesní cestě, směřující jak podle pravítka k Lubům.

Zakázaná rozhledna za golfovým odpalištěm

Z lesa jsme se vynořili až na přeshraniční silničce směřující ze saského Markneukirchenu do Lubů. Z dob, kdy je na město povýšil německý král Ludvík, pochází původně románský farní kostel sv. Ondřeje, do českého království se ale bývalý Schönbach dostal až v roce 1348, kdy zdejší území prodal opat kláštera bavorských cisterciáků Karlovi IV., který jím rozšířil rodinný majetek českých králů. I tady se, stejně jako v Kraslicích, rozběhla během 17. století domácí výroba hudebních nástrojů, především houslí; v muzeu v Norimberku je uložen nástroj z roku 1664, vyrobený v Lubech Johannem Pöpelem. V roce 1873 zde byla založena i houslařská škola, jedna z mála v Evropě, v současnosti ale sídlí v Chebu, zatímco v Lubech slavnou tradici připomíná socha houslaře kráčejícího po zeměkouli.

Před pár lety jsme se při cyklotoulkách Ašskem kochali v Lubech výhledem do kraje z nové dřevěné rozhledny, jejíž hledání bylo tenkrát lehce dramatické, když jsme se nechtěně přimotali do cílové plochy tréninkového golfového odpaliště. Ve chvíli, kdy kolem nás začaly svištět bílé projektily, jsme si vzpomněli na cílovou plochu ve vojenských Brdech, kde nás při načerno prováděných průzkumech před ostrou palbou alespoň varovali tabule, pro zdůraznění i lehce prostřílené, kdežto tady to do nás začali nemilosrdně šít bez varování. Tentokrát jsme tedy už věděli, čemu se vyhnout, a rozhlednu našli bez problémů, jenže celá stavba nám přišla nějak divně nakloněná. Zblízka jsme zjistili, že zchátralé schodiště je zahrazené a tabule u něj zakazují vstup; celkový stav rozhledny jasně hovořil o tom, že od chvíle jejího postavení se nikdo ani nepokusil o sebemenší údržbu.

A tak jsme měli dilema, lézt, či nelézt. Jenže zdola nebylo nic vidět, pole za rozhlednou bylo hustě zarostlé bolševníkem velkolepým, obří rostlinou původem z Kavkazu, která se v Evropě poprvé objevila v botanické zahradě Kew Garden v Londýně, načež si ji v roce 1862 vysadil v zámecké zahradě v Kynžvartu kníže Metternich. Následky byly katastrofální, zákeřná bylina, která při doteku dokáže vytvořit popáleniny třetího stupně, se bleskově rozšířila po celém Chebsku a přes veškeré snahy o její vyhubení na ni už dnes narazíte u nás prakticky všude.

Na skok v Německu

Po debaklu s rozhlednou v Lubech jsme se dál drželi hranic, ale úzký cíp Německa sahající až k Vojtanovu se nám nechtělo objíždět, z nepříliš půvabné Plesné jsme zahnuli přes čáru do mnohem atraktivnějšího Bad Brambachu. Vodou z radonových minerálních pramenů tady léčí revmatismus a nemoci krevního oběhu, a stolní vodu ze zdejší stáčírny koupíte po celém Německu. V lázeňském parku jsme si trochu pohověli a pak zas hurá domů, přes další kopeček jsme se přehoupli na Horní Paseky.

Do cíle v Aši jsme to tu měli pár kilometrů, ale nás nejdřív čekal objezd celého Ašského výběžku, v závěru dne jsme tak měli do města dorazit od západu místo z východu. Za Vernéřovem jsme odbočili do údolí Bílého Halštrova, k jehož před dvaceti lety obnovenému prameníku je to odtud jen pár kilometrů, po zelené značce na jih. My se dali opačným směrem, kde se v Dolních Pasekách skrývá v úzkém pavilonu lehce radioaktivní minerální pramen podobného složení, jaké mají ty v sousedních saských lázních. Místní si ho tu čepují ve velkém, neb má podle nich velmi příznivý vliv na potenci a dlouhověkost; nechali jsme se inspirovat a odjížděli odtud též značně vytíženi.

 

Z Hranic přes hranice

Cestou na sever do Hranic jsme opustili údolí Bílého Halštrova, který odtud teče do Bad Elsteru, což je Halštrov po německu; největší lázně v Sasku léčí to samé co v Bad Brambachu, jen mají více pramenů a k lázeňským domům ještě navíc divadlo. Zřícenina hradu Neuberg v Podhradí, kde jsme údolí Halštrova opouštěli, je nejstarší památkou na Ašsku, z hradu poprvé zmiňovaného roku 1288 se ale dochovala jen věž a obvodové zdi přilehlého zámku. Celkově má na památky Podhradí smůlu, postupně tu stály tři zámky, Horní vyhořel v roce 1902, nahradil ho Nový zámek zbořený v roce 1960, zatímco sousední Dolní zámek zbořili v roce 1965 – hádejte kdo asi.

Z Hranic, nejsevernějšího městečka Ašského výběžku, vede už cesta přímo na Trojmezí, kde stával historický hraniční kámen Bavorska, Čech a Saska; dnes ho nahradili patníky, betonový pylon a pár můstků přes spleť hraničních potůčků. Při našem průjezdu bylo na Trojmezí pěkně živo, Češi a Němci z přilehlých vesnic tu zrovna podnikali sbratřování, vyhrával šraml, halekalo a jódlovalo se, klobásky prskaly na grilu a pivo teklo proudem, bylo vidět, že časy, kdy plány revanšistů měly zhatit boubelatí čeští vepři, jsou dávno pryč.

My ale museli chvátat dál, čekalo nás lehce komplikované kličkování Bavorskem k nejzápadnějšímu bodu republiky pod Mlýnským vrchem u Rehau. Když jsem se k němu poprvé probíjel před patnácti lety, přes pole a louky z naší strany hranic, nevedla tam žádná cesta, ale nakonec se na soutoku dvou potůčků podařilo lokalizovat správný hraniční patník s letopočtem 1844; dnes už přibyl informační panel, z německé strany se k němu dá na kole dojet pohodlně přes dřevěnou lávku, trochu nabubřele pokřtěnou Most Evropy.

 

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo zde v elektronické na

https://www.alza.cz/media/cykloturistika-7-2020-d6164224.htm

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu