Malá náhoda mi přihrála do cesty milého, skromného a usměvavého malíře. V Sobotce, odkud pochází má rodina a kam se často vracím, měl vernisáž výstavy potomek známých akademických malířů a grafiků, pan Martin Bouda. Na pozvánce byla litografie s kolem. I když jsem se na vernisáž nedostala, obrázky jsem si prohlédla později. Stejně jako Martin jsou i jeho grafiky – laskavé, poetické, optimistické. To, že se v jeho motivech často objevuje kolo, byla už jen třešnička na dortu. Ostatně jeho výstavu v soboteckém Šolcově statku můžete navštívit až do konce října.
připravila Slávka Chrpová
foto David Stella a archiv Martina Boudy
Martine vy pocházíte z malířské rodiny. Kolikátá generace už jste? Je to závazek udržet a dál rozvíjet takovou tradici?
Jsem už čtvrtá generace a pokračuje to… moje děti už jsou pátá. Můj pradědeček Alois Bouda pocházel z oblasti Hané u Prostějova. Byl pedagog a výtvarník. Později učil na Kladně, kde se narodil už můj dědeček Cyril Bouda, následně se celá rodina přestěhovala do Prahy. Traduje se, že za kmotra mému dědečkovi byl Mikoláš Aleš, ale jak k tomu došlo, nebo jak se domluvili, o tom jsem se nikdy nic bližšího nedozvěděl. Můj pradědeček se pohyboval vždycky v uměleckých kruzích a v archivu máme fotografii, jak hovoří s prezidentem Masarykem.
Jinak co se týče tradice, to byl pro mě vždy dost velký závazek, ale spíše přitěžující. Pociťoval jsem to spíše negativně. Od dětství mi ve školách všichni ty význačné předky předsouvali. Až teď, když se věnuji stejnému oboru, tak jsem se přes to přenesl. A pro spoustu galeristů a malířů je tahle naše dlouholetá tradice zajímavá a symbolem určité kvality.
Já jsem nešel hned od začátku cestou věnování se vlastní volné tvorbě. Já to nemám tak, že musím za každou cenu produkovat nová díla. Od malička jsme doma zavaleni produkcemi minulých generací, bojujeme s tím, kam co umístit, takže nepřidělávám za každou cenu další a další umělecká díla. Raději jsem se rozhodl jít cestou grafického řemesla, které mě nesmírně baví a bavilo mě už od dětství. Tatínek, co by výtvarník, sem do litografické dílny chodil tisknout svoje díla. Teď se živím tím, že tisknu grafiky jiným výtvarníkům, ale to neznamená, že bych sem tam neudělal nějakou vlastní.
Pamatujete si ještě na dědečka Cyrila Boudu?
Ano, sice když jsem se narodil, tak už babička s dědečkem byli rozvedení a nebydlel s námi, ale zrekonstruoval si bývalý zahradní domek pod Petřínem naproti nemocnici. Tehdy to byla ruina, on z toho ale udělal jakoby krásnou renesanční vilku. Čas od času jsme tam přijeli na návštěvu a já jsem si hrál s jeho synem Markem Boudou z druhého manželství. Lítali jsme po Petříně a hráli si na indiány.
Jak jste zmínil, vy už také máte následovníka?
Ano, mám. Ale Matěj asi pociťoval to samé, že se narodil do tak postižené rodiny, ale tuto dílnu si oblíbil, chodil sem se mnou od malička. Stroje tu vrčí, jsou tu zvláštní vůně, má to svoje kouzlo. Jako malý mi pomáhal mačkat knoflíky, aby se stroj rozjel, a sedával na něm i za jeho chodu. Když byl pak větší, tak sem chodil na regulérní brigády a také si tu pak u mě něco přivydělal. Pak přišel rok, kdy kolegu Jiřího Lípu postihla mozková příhoda, musel s prací skončit a já jsem potřeboval další pomocnou ruku. Matěj tehdy projevil zájem, že by se to rád naučil. Navíc samozřejmě přinesl i jiné podněty, spravuje webové stránky, Facebook, díky němuž máme kontakty s mnoha litografickými dílnami po světě. Díky různým příspěvkům se můžeme i poučit, jak se to třeba dělá jinde. Teď tu máme ještě nového člena, Štěpána Keprtu, kterého si k sobě Matěj přizval jako svého dlouholetého kamaráda. Zajímavé je, že i Jirka Lípa i Štěpán jsou aktivní cyklisté a všichni sem jezdili nebo jezdí do dílny na kole.
Když bych se vrátila ještě k vašemu tatínkovi a dědečkovi. Liší se nějak v používání technik a témat, která zpracovávali?
Dědeček dovedl obsáhnout všechno. Dělal jak krajiny, portréty, tak návrhy na rozměrné ručně tkané goblémy. Jeho doménou byly ilustrace, hlavně pohádek pro děti i knihy pro dospělé. Měl svůj osobitý výraz a dokázal krásně vykreslit a ztvárnit různá strašidla, čerty i lidské postavičky. A to se málo ví, že můj dědeček jezdil na kole. Jezdili i s rodinou na výlety. Maminka mi vyprávěla, že když se s tátou vzali, jeli společně s dědečkem na cyklistický výlet. Ona hrála v reprezentaci volejbal, byla sportovkyně, tak si myslela, že na ně bude čekat na kopci a jak to nandá těm výtvarníkům, kteří většinou mají odpor k pohybu a moc se nehýbou. Ze začátku sice na ně čekala, ale pak se to otočilo, jak Cyril, tak Jiří byli urputní, a dokonce se jelo cestou necestou a pěšinkami. Tak ji to celkem zaskočilo a byla ráda, že stačila zvládnout, co naplánovali.
Mého tatínka celý život fascinovala železnice, zajímal se o všechno, co bylo s železnicí spojené, dokonce tak daleko, že když vystudoval, tak se na čtyři roky nechal zaměstnat na nádraží Praha-Bubeneč jako signalista, jen aby se s tímto prostředím sžil a věděl, co to obnáší. Bavilo ho práce na hradle, kde si topil uhlím v kamínkách. Když před pěti lety teď celkem nečekaně zemřel, tak jsem byl nucen prohrabávat se fotografiemi a vím, že byl železnicí fascinován už jako malý kluk.
Jaká témata zpracováváte rád vy?
Nemám nijak zvlášť vyhraněné téma. Ale rád ztvárňuji krajinu, přírodu, ale i cyklistika je častým motivem. Od útlého věku jsem měl rád vodu, pražské nezvyklé motivy, které jsou spojeny s Vltavou. Bydlíme na Babě, kde je zřícenina a dole u Vltavy zdymadlo. Jako malí jsme ještě vídali kolesové parníky a taky ty na páru. Koukali jsme, jak se zdymadlo napouští, vypouští. Také jsme jezdili na vodu. Spluli jsme mnohé české řeky, přepravovali jsme se ještě vlakem, stejně jako lodě. Ty se ale často opozdily, třeba jsme čekali i 14 dní, než přišly. Poprvé jsme jeli z Lenory až k nám do Podbaby
přes všechny přehrady. Tenkrát nám to trvalo asi tři týdny. Takže voda je také můj živel, kterému bych se ještě rád při malování věnoval.
Vy sám jste někdy ilustroval knížky?
Litografiemi jsem doplnil dvě bibliofilní vydání Karla Čapka: Továrna na absolutno a Skandální aféra Josefa Holouška. Spolupracoval jsem s dětskými časopisy Toja a Ohníček a tam jsem vytvářel vystřihovánky a tzv. hluboké obrázky, taková panoramata českých hradů. Vyšlo jich asi patnáct. Ocitly se dokonce na výstavě papírových modelů v pražské městském muzeu. Tahle práce souvisela s našimi výlety se synem Matějem. Na kolech jsme objížděli hrady kolem dokola a hledali ze všech možných kopců zajímavý ne příliš profláknutý pohled, z kterého by vystřihovánka byla zajímavá.
A nesouvisejí tyhle vaše modely hradů nějak s tím, že vaše rodiče restaurovali Langweilův model Prahy?
Určitě, to byl takový prazáklad. Dostal jsem se do kontaktu s modelem od útlého dětství a byl to pro mě silný zážitek. Langweilův model se našel někde na půdě značně poškozený a městské muzeum nemohlo zaplatit jeho opravu najednou, tak jsme měli doma vždy jednu část, kterou naši zrestaurovali a další rok další část. Model jsme měli umístěn v části domu, kde je ateliér, který ještě stavěl dědeček Cyril. Mě to jako malého fascinovalo, modýlky Prašné brány a Karlova mostu to bylo něco.
Mám ještě jeho obnovu, a tím i dětství, spojenou s vůní klihu, kterým rodiče lepili poškozené části. Restaurátoři z muzea požadovali používání klasických původních materiálů. Klíh se připravoval z vařených kostí, z nichž byl typický až trochu smrad.
Naši model restaurovali několikrát, model byl totiž dříve obehnán jen provazem, občas někdo něco nechtěně ulomil, až později byla vytvořena skleněná vitrína. Na potřetí jsme, to už jsem tátovi rovnocenně pomáhal, jsme ho čistili od prachu, před jeho uzavřením v hermeticky utěsněné vitríně, kde se udržuje stálá teplota a vlhkost, jsme už ho restaurovali s tátou sami. Model se v té době také nafotil do 3D formátu, tak je možné si ho prohlédnout pěkně zblízka.
Jaká kola se objevila ve vašem dětském a následně dospěláckém cyklistickém parku?
V dětství bylo jízdní kolo zásadním dárkem k Vánocům. Začínal jsem na pionýru, pak už jsem měl esku a skončilo to favoritem. Z favorita jsem přesedlal na kolo horské. Na favorita jsem už byl pak trošku těžší. Praskaly mi dráty na zadním kole, proto jsem přesedlal na horské. Nejdřív jsem měl ocelový rám, pak duralový, ale ten mi po čase několikrát prasknul. Nechal jsem ho různě opravovat, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší koupit nový. Tak jsem si na jaře pořídil karbonový. O to víc jsem měl zase chuť jezdit a díky korona krizi, kdy nebyla v Praze žádná auta, jsem si cestu často ještě prodloužil přes Karlín a Lysolaje. A tak jsem letos najezdil kilometrů jako žádný rok předtím. Navíc kamarádi ze sousedství měli najednou také víc času na výlety po okolí.
Takže jezdíte na kole hlavně do práce?
Ano, to hodně. Já osobně jízdu na kole neberu jako sport, nejsem soutěživý typ. Beru kolo jako příjemný ekologický prostředek. Z Baby mi to do Říční trvá 17 minut, zatímco autem nikdy nevím, jak dlouho sem pojedu. Jednou jsem popojížděl dokonce hodinu a půl… Už mám vymyšlenou optimální trasu. Docela jsem uvítal i stále častější možnost průjezdu jednosměrek pro cyklisty v obou směrech. Takže tam, kde jsem dříve jezdil v jednosměrce, kde se to nemělo, nyní už pravidla porušovat nemusím. Sjíždím z Baby přes Hanspaulku nad Kulaťák a tam pak směrem k Prašnému mostu, podjedu podchodem pro cyklisty a pak Chotkovou, když je zacpaná, tak myší dírou – schody tedy nesjíždím, pak kolem Malostranské na Kampu, kde jsou nepříjemné kočičí hlavy, zvlášť za mokra kloužou, a pak už je to jen kousek do dílny.
Martin Bouda
Potomek malířů a grafiků Jiřího (syn) a Cyrila Boudy (vnuk). Vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara. Po maturitě pracoval rok v litografické dílně v Říční, kde již během studia Hollarky absolvoval několik povinných prázdninových praxí. Následně byl přijat na Akademii výtvarných umění (grafiku u prof. Ladislava Čepeláka a doc. Mirka Černého). V roce 1991 absolvoval studijní pobyt v Paříži. Poté se věnoval užité grafice, tvorbě pro dětské časopisy a následně pracoval s restaurátory jak v Praze, tak na zámku Kratochvíle v jižních Čechách. V roce 2002 přijal nabídku vrátit se na uvolněné místo v litografii Říční. Od roku 2011 tuto legendární nejstarší fungující litografickou dílnu u nás vede.
Celý článek najdete v tištěné verzi nebo zde v elektronické na
https://www.alza.cz/media/cykloturistika-7-2020-d6164224.htm
Přidat komentář