Jak se závodí na Sea Otter Classic

21.6.2007
<p>Sea Otter Classic, svátek amerických cyklistů, proběhl již v dubnu. Mnoho řádků o něm i řada fotek se objevila ve všech cyklistických médiích, zejména ve spojitosti s novinkami pro příští sezonu. Jsou ale zážitky, které mají časem neomezenou hodnotu – třeba ty ze závodů. Co znamená objet si XC závod v rámci tohoto festivalu?</p>

Duben 2007, Sea Otter Classic
Monterey, Kalifornia

V dubnu jedem do Států a když budeme mít čas, tak se můžeme vydat na Sea Otter, zněla malá informace u nás v kanceláři, a já se začínal těšit jak malý dítě.

Čas utekl jako voda, 12 hodin letadlem, a najednou jsme vystoupili v L.A., v tý zemičce za velkou kaluží. Sea Otter Classic je považováno za oficiální otevření bikové sezóny, kde můžete potkat opravdu velká jména, ale musíte se pozorně rozhlížet, abyste někoho nepřehlédli. Místo konání je zastrčeno zhruba půl hodiny jízdy z přímořského městečka Monterey více do vnitrozemí, název zní velkolepě, ale je to opravdu takové menší městečko v porovnání s ostatními velikány jako San Francisco nebo L.A. Cesta se postupně zužuje, a už z hlavní silnice je vidět spousta malých a větších kopečků, které jsou v tuto jarní dobu krásně zelené. Po odbočení z hlavní silnice jedete nějaký čas podél plotu US Army, dále do vnitrozemí, sem tam nějaká vilka chudáků amíků, a aby se neřeklo, mají je pěkně na kopečku, aby už od rána měli výhled na nějaký ty panorámata. A že jich tu je. No a když projedete celou touhle nádherou, ejhle, objeví se tu závodní asfaltka Laguna Secca. Okruh pro závodní cestovní vozy a podobné bejkárny vyznavačů vůně spálených gum. Tento okruh mám bezpečně najetí z PC her. Celou cestu z Monterey nám připomínalo tuto akci spousta cyklistů plahočících se stejným směrem.

My jsme jeli do Monterey dvakrát. Poprvé v pátek po obědě a pak v neděli. Pátek jsme si vyhradili jako tréninkový den, neboli den překvapení, abychom věděli do čeho vlastně jdeme. Zdeněk tu už byl pár let zpátky, pro mě to bylo něco nového a těšil jsem se. Auto jsme zaparkovali tam jako všichni na vršku kopce, speciálně vyhrazené parkoviště, očíslované a pojmenované jako u Hypernovy, jen ty ulice Salámová a Sýrová tu nebyla, zřejmě proto, že tu radši hamburgery. Takže jsme vytáhli kola, oblíkli jsme se a hurá k prezentaci. Všechno nám ulehčil moderní svět internetu, udělali jsem on-line registraci už doma, ale překvapila nás asi 60letá zřízenkyně, kde prý máme fotku. Jakou fotku? No fotku nebo licenci vašeho klubu, jinak vás nepustíme. Po chvíli z ní vypadlo, že to nebude problém, nechali jsme jí za oba 10 USD a cesta byla volná, ještě čísla a jdeme na to.
A další chybka, kudy na trať, závodiště je opravdu veliké, a jestli chceme projet trať, měli bysme alespoň tušit kudy kam. Zeptal jsem se čtyř mladejch kluků, co na sobě měli pořadatelskou mikinu, ale oni jako že nic. Nakonec nám pomohl hamburger body builder a bylo. Vyrazili jsme, ujeli jsem asi kilometr a další problém, krásná křižovatka a na výběr z kopce nebo do kopce. Inu, stáli tam další čtyři lidi, už měli kola i čísla a taky mapu a ty nám řekli, že bychom tady na tom místě měli končit. Tak jsme si dali traťovku, kámen-nůžky-papír a hurá do kopce, to byla ta správná varianta. Po chvíli neustálého dupání přišel první sjezd, zatím stále na široké cestě, a pak to začalo.
Označení XC jsem stále nechápal, měl jsem představu o maratonu, ale pořadatelé mi ještě na mé e-maily z kanceláře napsali, no marathon race available. Už sem začínal chápat proč, okruh měl nějakých 30 km, takže XC to bylo slušné, jelikož celý zbytek trati byl jen a jen singletrack. Podklad tu je většinou píseček, sem tam nějaký kameny. Měli jsme konečně jasno, že jedem správným směrem. Nikdo nejel proti nám, všichni plivali krev s námi.
A stálo to za to. Po každém výjezdu následoval krásný výhled, a pokud bylo štěstíčko, mohli jsme shlédnout, kudy ještě pojedeme. To nám dosvědčily mraky prachu od lidí, co tu projeli před námi. Inu trať jsme absolvovali ve skutku rychlém tempu a po dvou hodinách byli zpět u našeho auta. Celou dobu svítilo sluníčko spalující silou, dosvědčily to moje nové bílé opálené rukavice, ale taky na druhou stranu foukal vítr jak o život. Poloha u oceánu mu velice pomohla, páč v některých místech to byl opravdu boj…

Uspokojeni odjíždíme zpět do hotelu a čekáme na neděli. Celé tyto tři dny, od pátku do neděle, je závodiště našlapané různými závady od XC po DH, dual slalom, short track atd. Chudáci měli smůlu v sobotu, to celý den propršelo, a tak jsme si mohli mnout ruce, že víme do čeho jdeme a nemusíme moknout. Předpověď byla na neděli zase super, sluníčko, a díky brzkému startu by nemělo ani tak foukat.
Neděle tu byla rychle, a tak vstáváme něco před šestou, abychom stihli v propozicích udaný start XC v půl osmé. Bydleli jsme hodinu od závodiště a raním provozem jsme se nějak netrápili, měli jsme štěstí, že v tu dobu všichni policajti ještě spali, jinak by to bylo asi drahý… V tu dobu byly na dálnici jen a jen dodávky, pick-upy a ostatní auta plné kol. Na parkovišti jsme vylezli něco po sedmé, já jsme se zařadil do ToiToi fronty a netrpělivě sledoval ubíhající čas. Propozice nakonec kecaly a finální start byl na půl devátou. Bylo tedy nakonec dost času na to se rozjet, zahřát svaly atd., jelikož ráno tu měli jen asi sedm celsiů.
Čas startu se blížil, všichni očipovaní borci začínali být nervózní, a tak jsem se po chvíli taky postavil pod ceduli mé kategorie do 24 let. Před námi však startovaly jiné různé kategorie, všech věkových rozdílů, všech různých kol. Co mě se nejvíce líbilo, byla kategorie singlespeedů, je až neuvěřitelné, co ty lidi na těchto kolech dokáží. Já využil všechny převody, a občas jsem se i pěkně trápil na kašpárkovi, takže klobouk dolů. Tyto kola jsou velice populární. Další překvapení, asi ne tak veliké, dalo se to čekat, že tu lidi jezdí snad ne více než na třech značkách kol. Tady tato oblast je centrem vývoje a sídlem několika velice známých, firem co produkují velice kvalitní kola. A tak je to vidět opravdu všude.
Inu, teď tedy start, startuje se po vlnách, jak již jsme poznamenal, a hned po startu uháníte velerychlostí skoro jako piloti závodních aut, a to proto, že pak následuje už jen pouze single track, kde se později na nějaké předjíždění moc nehrálo. Pro mě byl tento start smrtelný a v klidu jsme si hlídal poslední pozici, později, když se mi pumpa uklidnila, jsem to rozjel a začal po vzoru běžkařů řvát stopa hop hop, neboli keep right, going left, sem tam to bylo těžké, singletrack je opravdu úzký a když se před vámi někdo složí, musíte to ho buď přejet nebo sjet do křoví a pak hledat kolo někde daleko. Já jednoho přejel, ale bylo to v pohodě…
Celý závod jsem se snažil jet co to šlo, pač furt někdo tlačil a nechat se předjet jen tak to by nešlo. K závěru po těchto velice krásných pasážích se vyjelo na louku, kde už byla zase širší cesta, ale sil ubývalo a křeče začínaly mluvit. Ale gelíček mě ještě na chvíli pomohl a když ani to by nepomohlo byl tu dav nadržených fanoušků, kteří mě do toho kopce vytáhli. Byl to fakt hustý, a po paměti jsem věděl, že nic horšího už nebude a že je to poslední kopec. Chyba lávky, ještě poslední sjezd, následoval poslední ostrý výjezd a pak konečně nájezd na asfalt a to už jsme byli doma. Hurá trochu z kopce a poslední výdej z už tak slabých nohou při závěrečném spurtu, abych si uhájil těžce vydupanou pozici. Křeče už byly všude, po projetí cílem jsem nevěděl, jestli vrhnu nebo omdlím, ale byla to krása.

Pak mě pozdravilo a poplácalo pár typů za to, že se jim se mnou krásně závodilo, a všichni jsme byli spokojení. Do auta, převlíknout, počkat na Zdeňka, protáhnout nohy a půjdeme se podívat na trade show, co se vlastně chystá nového a co se tu vlastně děje.

Jan Čárek, Sea Otter Classic 07

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu