Merida Bike Tour – opět lepší

13.10.2006
<p>Rok se sešel s rokem a žírnou Moravskou krajinou se před víkendem opět šinuly automobily, které na rozdíl od jiných podzimních dnů nesměřovaly k vinným sklípkům jižní Moravy či za koncentrovanými výtažky z různých ovocných stromů, ba ani za úrodou hřibů či lysohlávek. Směřovaly úplně za jinou drogou. <br /> </p>

V útrobách těchto vozidel či na jejich střechách se nacházela roztodivná horská kola, mnohdy znásobující cenu vozů, které je převážely. A k tomu samozřejmě paluby aut také přepravovaly bajkery, kteří k těm kolům patřili. Ano – na řadě byl další ročník Merida Bike Tour, v tradičním místě konání severně od Brna a také už nyní v tradičním podzimním termínu. A letos opět musíme pochválit, že ke změně termínu došlo – září letos bylo letním měsícem, na rozdíl od srpna, a tak na závodníky čekaly skoro ideální podmínky.
Už před závodem jsem zvažoval svoji taktiku, na špičku, ač letos nikdo ze světového týmu Meridy nestartoval, to určitě nebylo nikdy a letos ještě víc – na mém computeru se krčilo číslo, které jsme běžně míval najeto již začátkem léta a Merida byla navíc letos prvním maratonem. Stanovuji tedy svoji strategii na „přežít.“
Při řazení na startu se potkávám s několika známými a spořádaně se s nimi stavím do hada čekajícího na startovní výstřel. Na první pohled se zdá, že letos je na dlouhé trati, kterou absolvuji, méně startujících než loni. A to letos jde i o akademické mistrovství republiky. Bohužel už brzo po startu poznám, že úbytek startujících se poznal jedině na kvantitě, nikoli na kvalitě – doma zřejmě zůstali jen ti slabší a ti silnější nemají soucit a nejen po startu za to řádně berou.
Po startovním výstřelu následuje asi pět kilometrů jízdy po asfaltu, která pole dobře natáhne před vjezdem do terénu. Jede se do kopce a opře se do nás navíc protivítr, což nelze přehlédnout ve chvíli, kdy vyskočím z pytle za soupeřem a snažím se dojet závodníky před sebou. Poněkud nešťastný nápad.
Počasí je ideální – svítí slunce a není horko ani zima. Trať je skoro všude suchá a jede se zcela bez problémů. Já tedy závodím jen asi do 12. kilometru, tam ve velmi mírném stoupání mrknu na computer a s uspokojením vidím, že jedu něco přes dvacet, pak najednou přední kolo stojí. Můj zadek naopak letí vzhůru a já s hrůzou vnímám, že přitažlivost zemská již na něj nepůsobí ve směru nad zadní kolo, ale v opačném, tedy před přední kolo – parádní stojka a pak kotoul přes řídítka mne přistihne zcela nepřipraveného. Soupeř za mnou jen tak tak míjí moji hlavu a vzápětí zastavuje, aby zjistil, jak to se mnou vypadá. Zastavují i další – tak to má být. Naštěstí mi nic není, a tak je posílám napřed a sám se snažím posbírat. Záhadou je, že široko daleko není nic, co by mi mohlo do předního kola vletět a zablokovat jej, v pořádku je i brzda… Pravděpodobně nějaký hravý duch či mimozemšťan. Po nějaké době zjišťuji, že všechny končetiny jsou opravdu na svém místě a pokračuji dál, i když po tomhle zážitku už to není úplně košer.
Po polovině závodu konečně dojedu kamarády, kteří opravují defekt, a dál pokračujeme ve třech občas, když plíce dovolí, i za příjemného rozhovoru. A tak také můžeme vychutnat bufety, které jsou poměrně dobře zásobené (i když na poslední přijíždíme už mezi odpadlíky, a tak je to trošku slabší), kladně hodnotíme také počet pořadatelů, který je opravdu vysoký, a hodně je i regulovčíků po trati (někteří ale možná odešli dřív, než měli, alespoň jeden známý sjel díky tomu na méně přehledné křižovatce z trati).
Perfektně to fungovalo i v Jedovnici – jak při prezentaci, tak při odevzdání čipu. Za čip se navíc neplatila záloha, ale dárky od sponzorů, tričko a také pamětní medaili jste dostali až při navrácení čipu – myslím, že to je velmi dobrý systém, který zde sice nevymysleli, ale v každém případě jím vše o něco zjednodušili.
Trať byla prakticky shodná s tou z předchozích let, což, jak už jsme víckrát uvedl dříve, znamená, že první i druhý okruh mají stejné převýšení, ale přitom je druhý okruh kratší. Z toho plyne, že na závěr vás nečeká odpočinek, ale právě naopak podle mého ty nejnáročnější kopce.
Co rovněž tradičně nechybělo, bohužel, byli zloději, tentokrát změnili taktiku a kola se ztratila již před startem. Nezbývá než znovu a znovu apelovat – dávejte na kola pozor! To že jste mezi „svými“ neznamená, že tady také není někdo, kdo přišel za zcela jiným účelem, než je závod.
Ale zpátky na trať – k večeru se trošku zamračilo, dolů ale padlo snad jen deset kapek. V závěrečném sjezdu k rybníkům číhalo letos výjimečné bláto, do kterého se mi daří pěkně utopit přední kolo, podle stop od pneumatik nejenom mně. Od sjezdu pak čeká vytřásání na kamenech (jedu na HT, ač většinu roku v terénu trápím full – hodně hloupý nápad, už na to nejsem zvyklý…). A pak odbočka a podél rybníků se řítíme nejdříve po polní cestě a pak po asfaltu do cíle.
Uf a je to za mnou, sedmý ročník Meridy Bike Tour patří minulosti. S ohledem na to, že jsem jel všechny dosavadní ročníky, musím zopakovat, že tento závod jde určitě správným směrem – pořadatelé vylepšují nedostatky předchozích let. Ještě to sice není úroveň špiček, jako je Král či Sudety, ale od prvního ročníku je to změna obrovská.
Trať je také příjemná, i když osobně bych bral jet okruhy v opačném pořadí. Navíc nejde ani o extrémní trať, a to v jakémkoli smyslu – tedy ani zabijácké sjezdy, ani příšerné nejetelené výjezdy, ani placka po asfaltu, prostě tak akorát!
A závěr? No zase za rok!
Dan Kovářík
Foto: Pavel Koudelka a autor

Merida Bike Tour – Velo Marathon série MTB 2006
datum: 16. 9. 2006
místo: Jedovnice, autokemp Olšovec
délka: 100 km
převýšení: 2200 m

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu