V útrobách těchto vozidel či na jejich střechách se nacházela
roztodivná horská kola, mnohdy znásobující cenu vozů, které je
převážely. A k tomu samozřejmě paluby aut také přepravovaly bajkery,
kteří k těm kolům patřili. Ano – na řadě byl další ročník Merida
Bike Tour, v tradičním místě konání severně od Brna a také už nyní
v tradičním podzimním termínu. A letos opět musíme pochválit, že ke
změně termínu došlo – září letos bylo letním měsícem, na rozdíl od
srpna, a tak na závodníky čekaly skoro ideální podmínky.
Už před závodem jsem zvažoval svoji taktiku, na špičku, ač letos nikdo ze
světového týmu Meridy nestartoval, to určitě nebylo nikdy a letos ještě
víc – na mém computeru se krčilo číslo, které jsme běžně míval
najeto již začátkem léta a Merida byla navíc letos prvním maratonem.
Stanovuji tedy svoji strategii na „přežít.“
Při řazení na startu se potkávám s několika známými a spořádaně se
s nimi stavím do hada čekajícího na startovní výstřel. Na první pohled
se zdá, že letos je na dlouhé trati, kterou absolvuji, méně startujících
než loni. A to letos jde i o akademické mistrovství republiky. Bohužel
už brzo po startu poznám, že úbytek startujících se poznal jedině na
kvantitě, nikoli na kvalitě – doma zřejmě zůstali jen ti slabší a ti
silnější nemají soucit a nejen po startu za to řádně berou.
Po startovním výstřelu následuje asi pět kilometrů jízdy po asfaltu,
která pole dobře natáhne před vjezdem do terénu. Jede se do kopce a opře
se do nás navíc protivítr, což nelze přehlédnout ve chvíli, kdy
vyskočím z pytle za soupeřem a snažím se dojet závodníky před sebou.
Poněkud nešťastný nápad.
Počasí je ideální – svítí slunce a není horko ani zima. Trať je skoro
všude suchá a jede se zcela bez problémů. Já tedy závodím jen asi do
12. kilometru, tam ve velmi mírném stoupání mrknu na computer a
s uspokojením vidím, že jedu něco přes dvacet, pak najednou přední kolo
stojí. Můj zadek naopak letí vzhůru a já s hrůzou vnímám, že
přitažlivost zemská již na něj nepůsobí ve směru nad zadní kolo, ale
v opačném, tedy před přední kolo – parádní stojka a pak kotoul přes
řídítka mne přistihne zcela nepřipraveného. Soupeř za mnou jen tak tak
míjí moji hlavu a vzápětí zastavuje, aby zjistil, jak to se mnou vypadá.
Zastavují i další – tak to má být. Naštěstí mi nic není, a tak je
posílám napřed a sám se snažím posbírat. Záhadou je, že široko daleko
není nic, co by mi mohlo do předního kola vletět a zablokovat jej,
v pořádku je i brzda… Pravděpodobně nějaký hravý duch či
mimozemšťan. Po nějaké době zjišťuji, že všechny končetiny jsou
opravdu na svém místě a pokračuji dál, i když po tomhle zážitku už to
není úplně košer.
Po polovině závodu konečně dojedu kamarády, kteří opravují defekt, a
dál pokračujeme ve třech občas, když plíce dovolí, i za příjemného
rozhovoru. A tak také můžeme vychutnat bufety, které jsou poměrně dobře
zásobené (i když na poslední přijíždíme už mezi odpadlíky, a tak je
to trošku slabší), kladně hodnotíme také počet pořadatelů, který je
opravdu vysoký, a hodně je i regulovčíků po trati (někteří ale možná
odešli dřív, než měli, alespoň jeden známý sjel díky tomu na méně
přehledné křižovatce z trati).
Perfektně to fungovalo i v Jedovnici – jak při prezentaci, tak při
odevzdání čipu. Za čip se navíc neplatila záloha, ale dárky od sponzorů,
tričko a také pamětní medaili jste dostali až při navrácení čipu –
myslím, že to je velmi dobrý systém, který zde sice nevymysleli, ale
v každém případě jím vše o něco zjednodušili.
Trať byla prakticky shodná s tou z předchozích let, což, jak už jsme
víckrát uvedl dříve, znamená, že první i druhý okruh mají stejné
převýšení, ale přitom je druhý okruh kratší. Z toho plyne, že na
závěr vás nečeká odpočinek, ale právě naopak podle mého ty
nejnáročnější kopce.
Co rovněž tradičně nechybělo, bohužel, byli zloději, tentokrát změnili
taktiku a kola se ztratila již před startem. Nezbývá než znovu a znovu
apelovat – dávejte na kola pozor! To že jste mezi „svými“ neznamená,
že tady také není někdo, kdo přišel za zcela jiným účelem, než je
závod.
Ale zpátky na trať – k večeru se trošku zamračilo, dolů ale padlo snad
jen deset kapek. V závěrečném sjezdu k rybníkům číhalo letos
výjimečné bláto, do kterého se mi daří pěkně utopit přední kolo,
podle stop od pneumatik nejenom mně. Od sjezdu pak čeká vytřásání na
kamenech (jedu na HT, ač většinu roku v terénu trápím full – hodně
hloupý nápad, už na to nejsem zvyklý…). A pak odbočka a podél rybníků
se řítíme nejdříve po polní cestě a pak po asfaltu do cíle.
Uf a je to za mnou, sedmý ročník Meridy Bike Tour patří minulosti.
S ohledem na to, že jsem jel všechny dosavadní ročníky, musím zopakovat,
že tento závod jde určitě správným směrem – pořadatelé vylepšují
nedostatky předchozích let. Ještě to sice není úroveň špiček, jako je
Král či Sudety, ale od prvního ročníku je to změna obrovská.
Trať je také příjemná, i když osobně bych bral jet okruhy v opačném
pořadí. Navíc nejde ani o extrémní trať, a to v jakémkoli smyslu –
tedy ani zabijácké sjezdy, ani příšerné nejetelené výjezdy, ani placka
po asfaltu, prostě tak akorát!
A závěr? No zase za rok!
Dan Kovářík
Foto: Pavel Koudelka a autor
Merida Bike Tour – Velo Marathon série MTB 2006
datum: 16. 9. 2006
místo: Jedovnice, autokemp Olšovec
délka: 100 km
převýšení: 2200 m
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT