Vloni byla Aljaška k závodníkům velmi milosrdná a připravila jim počasí více než příznivé, letos právě počasí bylo naprosto stěžejní faktor, který udával závod. Aljaška na závodníky vrhala všechno co umí – led ale i spoustu sněhu, teploty nad nulou ale i pod –40C a do toho nepříjemný vítr. K tomu sám Pavel dodává:”Neumím říct kolikrát těžší než vloni, kdy to bylo sakra těžký, ale příroda tenkrát spolupracovala o hodně víc. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem si užíval každou minutu závodu. Všechna ta bolest ale přejde, když člověk přijede sem do městečka Nome a projede pod cílovou bránou, která tu je postavená pro závod musherů. Přestože tu o našem závodě téměř nikdo nic neví, pár lidí mě v cíli tento rok uvítalo.
Rád bych pogratuloval třem bikerům, kteří dokončili závod přede mnou. Jejich tempo bylo neuvěřitelný a to je častokrát potkaly o hodně horší podmínky než mě. Škoda, že se mi nepovedlo s nimi strávit na trati víc času – člověk se tak hrozně moc naučí. Tenhle závod není jen o fyzičce, ale i o znalosti místního prostředí, o tom co znamená jaká předpověď počasí, o tom koho se zeptat na podmínky na trati a jak jinak využít vše, co využít lze. No a navíc je to velké duševní síle a odolnosti. A v tom všem jsou ti přede mnou výrazně lepší.
Často jsem myslel na těch 5 závodníků, kteří se na nejdelší téměř 300km dlouhý opuštěný úsek vydali za mnou a stihly je ty přívaly sněhu. Jeden ze dvou bikerů, který byl den za mnou, udělal rozumné rozhodnutí a otočil se a po nějaké době si zavolal satelitním telefonem skútr z vesnice na začátku úseku. S jedním z chodců jsem mluvil, než se na ten úsek vydal, a napůl žertem jsem mu říkal: nedělej to, nechoď tam. Pro chodce je však výrazně jednodušší nabalit víc jídla a také je díky sněžnicím hluboký sníh nezastaví tak, jako bikery. Přesto mi řekl, že jsem měl pravdi v –40°C bylo prý to nejhorší, co v životě zažil. Nakonec to však s dalším chodcem dokázali projít. Pro dalšího bikera a chodkyni poslali pořadatelé skútr (poté co se jeden z trackerů přestal hýbat na 19 hodin) a jeden z nich to odnesl vážnými omrzlinami na rukou. Jen těžko si dovedu představit, čím si tam během těch několika dní prošli. Bezpochyby jsou hrdinové letošního závodu. Bohužel i ti dva, co to zvládli a pokračovali dál po Yukonu, museli před pár dny z vážných osobních důvodů vzdát.
Po 18 dnech, 4 hodinách a 59 minutách jsem se stal 4. a zároveň tedy posledním, kdo se letos do cíle z 11 závodníků (kteří měli 1000 mílový závod v plánu) dostal. Člověk obvykle není za poslední místa rád, v tomhle případě se to ale vše posouvá do zcela jiné perspektivy. Pouhý fakt, že jsem byl jedním z těch, kterým se letos podařilo závod dokončit, je pro mě neskutečným vítězstvím nad sebou samým. A člověk tenhle závod dělá tak trochu sám pro sebe. Navíc vyhrát si musí každý dobře rozmyslet, jedinou cenou pro vítěze v tomhle závodě je totiž start zdarma další rok…
Během těch 18 dnů jsem si zažil několik hodně slabých chvil a hodně těch “normálně” slabých. S některými se bylo dost těžké poprat, částečně kvůli tomu, že jsem většinu závodu absolvoval zcela sám. Nejdéle v kuse zcela sám to byly tři dny, což už bylo dost náročný. O to více si pak člověk cení i těch letmých setkání s místními ve vesnicích a později i mushery psího Iditarodu – i když to je třeba jen jednou za den. Velkou část dojmu, který si člověk z tohoto závodu odnáší, utváří právě ta setkaní. Mým asi nejkrásnějším zážitkem bylo přijetí ve vesnici Elim, kam jsem dorazil pozdě večer a dostalo se mi přijetí stejného, jako se dostává hrdinům pro místní – musherům. Děti chtěli můj podpis na bundu, stejně jako musherů a byl jsem pozván do checkpointu Iditarodu (ačkoliv jsem neměl psy). Dali mi najíst (nejen toho, co zbylo po již projetých musherech) a vyspat se na betonové podlaze na tenké podložce. Jen tak bez spacáku jsem si tam lehl do rohu, pod hlavu jsem si dal péřovku a rukáv omotal kolem hlavy, aby mě nerušilo světlo. Když jsem za hodinu a půl v jednu v noci vstával, vedle mě stejným způsobem spala jedna z největších musherských legend. Zážitek, který si nekoupíte…
Cítím se neskutečně šťastný, že jsem dostal opět šanci, být součásti tohoto závodu. Beru to jako ohromný dar, kterého se snažím nezneužít, protože dobře vím, že se ho mnoho jiným lidem nikdy nedostane, i když si to třeba strašně moc přejí.”
Jak to bylo letos a celý průběh závodu můžete sledovat on-line na http://pavelrichtr.cz/…-2015-online.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT