Oficiální zpráva z kempu by zněla nějak takhle: Poslední říjnový víkend se uskutečnil speciální zážitkový outdoorový workshop festivalu s názvem Bikování v terénu pro všechny milovníky horské cyklistiky. Trasa vedla z oblasti Moravskoslezských Beskyd v blízkosti slovenské hranice a dále pokračovala přes území Slezských Beskyd v jižním Polsku. Na workshopu, vedeném zkušeným slovenským bikerem Pavlem Chrenčíkem ve spolupráci s maďarským bikerem Tamášem Kovácsem, se mohli účastníci naučit pracovat s mapou, plánovat bikové trasy v digitální mapě s využitím GPS, sbalit se na krátký výjezd s přenocováním v přírodě, vyměnit si zkušenosti a prakticky v terénu zlepšit svoji jízdu na horském kole.
Realita
Co vše se na kempu doopravdy odehrávalo, se vám pokusím nastínit
útržkovitě – původně jsem pouze psal popisky k fotkám. Ono taky když
po každém odstavci juknete dolů do fotogalerie, najdete tam související
záběr.
Nakonec se náš sešlo šest třicátníků, aby se naučili v přírodě
přespat i v pozdní podzimní kose a k tomu aby sjezdili to nejtěžší
možné, co se dá v blízkém okolí najít. O tom, že to jde i s batohem
na zádech, vás přesvědčíme hned teď.
Když jsem měl ještě rozum, tak na maličkou chatu, která posloužila za
základnu, jsem si tahal ženské, nyní, když jsem dost starý na to, abych
plnil otcovy požadavky na pitomosti (Pavlíčku, čím jsi starší, tím jsi
blbější – ano, tatiii), jsem zde začal s druhým ročníkem workshopu.
Očekávali jsme mezinárodní posádku z Čech, Maďarska a nějaké ty
Slováky, jako jsme i my.
My jsme plánovali vzácné hosty rovnou opít a hotovo, ale k dobrým
hostitelským mravům patří také vybraná pochoutka. Workshop v poloviční
sestavě i s vysvětlením, co nás přibližně čeká, jak si sbalíme věci
a co poneseme s sebou, se natáhl do noci. Dokonce jsme měli také počítač
a gps, také jsme byli interaktivní!
Zmatený obyvatel Budapešti Tamas přijel na chatu v horách (bez eletřiny a
vody) autem po neprobádané cestě, totálním terénem, a když sem se ho
zeptal, jak to jako dokázal najít, suše poznamenal: vedla mě gps. Aby to
pojistil, přišel s kufříkem na kolečkách, jako kdybychom do plánované
lokality ježdění v Polsku měli letět letadlem.
Vpravdě mezinárodní záležitost
No pojďme konečně do terénu. Abychom splnili podmínku zadavatele, tak jsme
měli nějak spojit „vyšegradskou čtyřku” (ano i takovéto požadavky
dostáváme na workshopy). Vyřešili jsme to následovně: Slováci naložili
jednoho Maďara a jeli bikovat z Čech do Polska. Šalamounské řešení, ale
funkční, všechny čtyři státy byly nějak zastoupené a mohlo se jít na
věc!
Na kolech jsme vyráželi z vesničky Nydek a překročili jsme v strmém
stoupání hřeben, na polské straně začal ten správný singltrailový
rachot! Tamas jako správný Maďar brutální stoupání s batohem na zádech
nezná, o to je to hezčí, že tento nádherný pocit okoštoval při našem
prvním setkání. A Tamasko ještě nepoznal i jiné krásnější věci jako
bivak na sklonku listopadu v 1200 metrech, ale o tom později. Já, jak to
tak u mě na podzim bývá, jsem onemocněl, tak ale co, měl jsem nechat
takovou sestavu trčet u frajerek, potažmo manželek? No to tedy ne, šátek
přes ústa a hybaj na studený vzduch. Věřte-nevěřte, sice byla místa, kde
jsem nevěřil, že přežiju (nemohl jsem se nadechnout), ale ráno jsem vstal
jako rybička – teploty nikde, kašel jen takový, co mě nezadrhl, a
bakterie ještě dorazil pořádný doušek cukrořepného destilátu. Tak bych
řekl, nebudeme ovládáni lékárenskými nadnárodními koncerny, když budete
mít někdo angínu, tak se můžete inspirovat – fakt to funguje!
Už jen střípky
Namísto jakžtakž souvislého textu nadále volím formu krátkých
nesouvislých střípků.
Kamarád Putin, to už je legenda. Ohnul zuby na velké pile a jako správný
mechanik vzal do ruky pořádný šutr a začal mydlit po ozubení, až to
zbrousil na správnou míru. No tak co, vždyť to jsou jen RaceFace kliky,
že…
Tamas, Maďar, se ukázal jako špičkový chlap, schopný biker a pohodář.
Málokdo ví, že byl průvodcem Troye Rarricka (americká legenda
z Fruity – chlap, který v Coloradu dal dohromady traily a na bikerský
byznys ho zvou i mimo americký kontinent).
Nejlepší na účastnících workshopu bylo to, že se nikdy nemínili vzdát.
Ukazuje to i jedna z fotek. Mr. Chose ulomil brzdu a pomocí stahovacích
pásků to všechno zfunkčnil, i přes to, že nenašel chybějící díl. Co
je ale úplná brutalita, že s tím přežil nejtěžší sjezd v Beskydech!
Davide Copperfielde, to čučíš, co?
Co by za tohle daly naše frajerky a ženy, nula stupňů a fouká vítr. Tamas
nemohl pochopit, co bude dělat dvanáct hodin ve spacáku, později to v té
kose pochopil sám – přece třít si prsty na nohou! Jo, a stany jsme
samozřejmě nebrali, taky kdo by se s tím tahal? Všechno, co jsme si
poctivě vynesli až na vrchol hory, se začalo likvidovat. Studená paštika
zapitá ledovou vodou z camelbaku je gurmánská specialita nad jiné!
Nemrznoucí směs před a po spánku, však cukrřepa (řepák), jak to nazval
Tamas, byl jediný opravdový důvod, proč vylézt ze spacáku do kosy těsně
nad nulou…
Na netu jsem se dočetl, že sjezd z Beraní hory po modré je nejtěžší
v Beskydech a dá se směle porovnat s kanadskými traily okolo Whistleru
(autor této myšlenky tam jezdil). My tomuto sdělení můžeme jen dát za
pravdu. Fantastická obtížnost, neskutečné balvany, které se navíc pod
vahou hýbaly, vlhké kořeny a pořádný sklon, to vše dělá z tohoto
trailu asi nejtěžší věc, do které jsme se namočili. Docela dobrý nápad
dovézt sem týpka, co seděl na fullu poprvé a před první vážnou
překážkou tvrdil, že je to nesjízdné… na jeho obranu ale říkám, že
se držel víc než statečně, a pokud by to zmákli někteří přemoudřelí
hoši tak jako on, mohli by si říct, že okoštovali opravdový terén.
To Putin se naučil jezdit v Lichtenštejnsku (Velo odtud přinese již
reportáž) a dá se přirovnat k dieselu: pomalý až neohrabaný start, ale
potom se to sype.
Je třeba k tomu ještě něco dodávat? Z původních sedmi expresně
přihlášených (maximální počet) se zúčastnilo pět. Jednoho jsem
vyloučil, protože si neuměl přečíst, že je potřeba mít pořádný
celoodpružený bike a ne maratonskou šaškárnu (hardtail se 100 mm – ano,
že prý to ještě někdo jezdí), a ten druhý naložil do kalhot v den
odjezdu hlášky, které mi psal mailem, jako jestli mu stačí spacák
s extrémem do +6 stupňů apod.
Na závěr musím říci, že jsem nesmírně šťastný, že se všichni
vrátili živí a zdraví z našeho výletu, a doufám, že se v této
sestavě uvidíme i příště!
Text a foto: Pavel Chrenčík
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT