Životní zážitek: čtenáři Vela na závodě joberg2c

Od Johannesburgu k moři. Tak by se dal ve zkratce popsat již kultovní etapový závod horských kol joberg2c v Jihoafrické republice, jehož název je sám zkratkou pro uvedené. Tradičně se koná v druhé půlce dubna, tedy v době, kdy na jižní polokouli vládne podzimní atmosféra. Na joberg2c nás nalákala velice inspirativní reportáž ze závodu ve Velu od Martina Raufera, který závod barvitě popisoval ve všech jeho aspektech. Bylo to přesně to, co jsme hledali. Cesta na start ale byla trochu obtížnější.

 

Na závod jsme se s  kamarádem Márou Kratochvílem přihlásili už v roce 2019, oba jsme v té době hledali nějakou velkou sportovní výzvu a zážitek. Oba jsme za sebou měli různé triatlonové závody, etapový závod na horských kolech jsme ale ani jeden ještě neabsolvovali, navíc nás lákalo spojit závod i se zajímavou destinací. Po přihlášení na ročník 2020 jsme oba začali intenzivně najíždět objemy na kole. Asi dva měsíce před startem ale svět postihla covidová pandemie a netrvalo dlouho, než se pořadatelé rozhodli závod posunout na další rok. Nicméně situace ve světě se příliš nelepšila a ani vyhlídky na ročník 2021 nebyly růžové. Až do února 2021 jsme si ale nemohli být jistí, jestli se závod přece jen nakonec neuskuteční, museli jsme tedy normálně trénovat, i když s vědomím, že se naježděné kilometry nemusí tento rok zužitkovat. Další odklad závodu nakonec skutečně přišel a  my jsme doufali, že to v roce 2022 už konečně klapne.

Zlepšení situace

Když se v jižní Africe krátce před Vánoci 2021 objevila varianta omicron a celý svět s lokalitou přerušil letecká spojení, naše naděje byly téměř na bodu mrazu. Naštěstí se situace začala brzy zlepšovat a v únoru 2022 už jsme natolik věřili, že to tentokrát dobře dopadne, že jsme zakoupili letenky. I když jsme byli až do odletu v napětí, jestli nechytneme covid nebo se něco nepokazí, skutečně jsme najednou stáli na ruzyňském letišti a loučili se s našimi drahými polovičkami Evčou a Mončou. Po dlouhém letu přišlo první větší vzrušení na letišti, když mi přijel kufr s kolem asi s dvacetiminutovým zpožděním za všemi ostatními zavazadly. Už jsem začínal přemýšlet, kde budu den před závodem shánět náhradní bike. U východu na nás čekal shuttle, který nás zavezl na hotel přímo naproti kampusu univerzity, kde probíhala registrace. Na pokoji jsme poskládali kola a s úlevou zjistili, že vše funguje.

I když byla cesta přes celý africký kontinent nekonečná, měla jednu velkou výhodu – letělo se na jih a nebyl zde časový posun proti ČR. Po všem napětí spojeném s cestováním na nás působilo zázemí závodní kanceláře jako oáza, panovala zde velice příjemná a uvolněná atmosféra, hrála zde pohodová hudba, všichni byli velice nápomocní a my začali tušit, že v následujících dnech budeme součástí něčeho velkého. Druhý den nás budíček vzbudil lehce před pátou hodinou. Hodili jsme do sebe rychlou snídani a nasedli na bus, který nás společně s ostatními závodníky zavezl nedaleko za město na farmu Karan Beef, kde závod začínal. Během cesty jsme se v kulisách probouzejícího se velkoměsta poprvé potkali s Ondrou a Martinem, pohodovými kluky z jižních Čech.

 

Seznámení se s náturou Jihoafričanů

Na Martinově příhodě z kraje závodu se dá dobře demonstrovat obrovská srdečnost a ochota Jihoafričanů. Rozbalit na letišti kufr s kolem a zjistit, že máte prasklý rám, to asi nepatří k zážitkům, které chcete těsně před závodem zažít, a už vůbec ne po tak daleké cestě. Když Martin telefonoval organizátorům a zjišťoval možnosti, jak nemilou situaci řešit, dostalo se mu ujištění, že určitě přes noc něco vymyslí a ať klidně spí. Druhý den na něj čekal připravený stroj, který mu sehnali na dobu závodu zdarma. První etapa byla pojata jako nezávodní a všem závodníkům se v cíli započítal stejný čas. Nikdo se nechtěl zbytečně vydat se silami předčasně, a tak se jednalo hlavně o milou společenskou událost.

Trasa byla rovinatá a vedla hlavně širokými polními cestami mezi nekonečnými kukuřičnými poli. Její rurální charakter dokreslovala početná stáda krav fandících u cesty. V podpoře je ale předčili žáci místní školy, kteří udělali fantastickou kulisu na první občerstvovací stanici. Asi jsem se nikdy necítil více oblíben, než když jsem si s nimi zamával nebo plácnul. Občerstvovačky tvořily jeden ze základních pilířů celého závodu. Vedle banánů, tyčinek a čokolády, na které jsme na závodech v našich zeměpisných šířkách zvyklí, se člověk mohl posilnit i mnohem zajímavějšími kousky – čekaly tu klobásky, masové kuličky, vajíčka, brambory, koblihy nebo třeba gumoví medvídci. Vše bylo obvykle připraveno a servírováno místními lidmi, kteří závodem doslova žili.

 

Charitativní podtext joberg2c

Přibližně v půlce etapy přišel první a naštěstí i poslední defekt, kdy se mi podařilo z boku prorazit plášť v kamenitém sjezdu. Trochu jsme s tím zápasili, než se nám konečně podařilo díru zaknotovat, naštěstí jsme díky nezávodní etapě nemuseli řešit ubíhající čas a mohli tak opravovat relativně v klidu. První noc jsme strávili v  areálu školy v městečku Frankfort. Na ragbyovém hřišti byly postaveny stovky stanů. Hned po dojezdu jsme předali zabahněné kolo místním školákům, kteří ho osprchovali a uložili do depa, samozřejmostí byly připravené pojízdné sprchy, hala s občerstvením, stany s mechaniky a podobně. Takto to vypadalo v cíli každé etapy. Závod většinou hostily lokální školy, univerzity, farmy nebo jiné organizace. Na závodě je mimo jiné velmi sympatický jeho charitativní podtext. Část výtěžku ze závodu jde právě místním komunitám, pro něž je to výrazná část ročního příjmu.

Už před startem závodu se Jihoafrická republika potýkala s velkou vodou, nebývalý přísun srážek způsobil v některých oblastech záplavy. Tuto celkově špatnou situaci ještě přiživila intenzivní průtrž mračen během první večeře, kdy napadalo přibližně 50 mm vody během necelých dvou hodin. Druhý i třetí den nás trasa brzy zavedla na polní cestu mezi kukuřičná pole, kde začal pořádný bahenní očistec. Přes nánosy bahna občas nebylo možné spatřit ani kousek vzorku na pláštích, bahno se lepilo úplně všude a občas jsme ani nemohli kolo zvednout, jak bylo těžké. Naštěstí jsme si z toho udělali zážitkovou jízdu, kterou u nás člověk těžko absolvuje, a docela jsme si to i vychutnali. Jet sedm hodin bahnem a projíždět půlmetrové louže jak na běžícím páse je přece skvělé.

Jihoafrická republika

Jak název napovídá, Jihoafrická republika (JAR) se rozprostírá na úplném jihu afrického kontinentu. 
Země je omývána dvěma oceány, ze západu Atlantským a z východu Indickým. Na severu hraničí 
s Namibií, Botswanou a Zimbabwe, na východě pak s Mosambikem a Svazijskem. Uvnitř jihoafrického 
území leží samostatné království Lesotho. I když je jako hlavní město obecně zažitá Pretoria se sídlem 
vlády, má JAR ještě dvě další hlavní města – Kapské Město se sídlem zákonodárců a Bloemfontein se 
sídlem justice. Největším průmyslovým a ekonomickým centrem je ovšem Johannesburg (říká se mu 
zkráceně Joburg, odtud název závodu) ležící v hustě osídlené provincii Gauteng. Státním zřízením je 
JAR parlamentní republikou a je jednou z nejrozvinutějších zemí Afriky.

Složení populace je značně multietnické s přibližně 80 % původního černošského obyvatelstva, 
zbytek pak tvoří menšiny s převážně evropskými či asijskými kořeny. JAR má v ústavě zakořeněných 
celkem 11 úředních jazyků, což je čtvrté nejvyšší číslo na světě. Nejvíce používané jsou zuluština 
a xhoština. Afrikánština se vyvinula z holandštiny a sloužila jako jazyk prvních bílých osadníků, 
angličtina se pak začala hojně používat v důsledku britské kolonizace. 

Platí se jihoafrickým randem. JAR láká svými národními parky, ve kterých je možné pozorovat 
většinu afrických zvířat, především pak velkou pětku – lva, leoparda, nosorožce, 
slona a afrického buvola. K nejznámějším patří Krugerův NP či Kgalagadi NP. 
Nejvyhledávanějším městem je Cape Town (Kapské město) se svou Stolovou horou nebo mysem Dobré naděje. 
Na jihu země pak láká turisticky vyhledávaná trasa nesoucí název Garden Route. 
JAR je u nás známá hlavně díky rugby, čaji rooibos, červenému vínu či hovězím steakům.

Trasa závodu dál představuje svůj charakter

Trasa vedla přes rozlehlé, rovinaté a opuštěné pláně a pole. V této zemi nikoho bylo poměrně vzácné zahlédnout někoho jiného než kolegy ze závodního pelotonu nebo organizátory. Ke konci třetí etapy jsme zjistili, že naše nové brzdové destičky už kvůli směsici bahna, písku a vody neexistují, stejně tak jsme museli vyčistit úplně zanesené středy. Na večeři po třetí etapě byla ze všech cítit značná únava ze dvou náročných dní. Mimo podmáčený terén to byl asi hlavní důvod, proč se nakonec rozhodli organizátoři pro zásadní změnu trasy na čtvrtý den. Téměř celou ji přesunuli na silnici a vzhledem k normálnímu silničnímu provozu se pojala nezávodně. Byla to škoda, jelikož právě na čtvrtý den byl v plánu asi 40 km dlouhý singltrek, jeden z největších taháků závodu.

Nakonec jsme však zklamáni rozhodně nebyli. Trasa se pomalu začala zvedat a s ní přišly i krásné vyhlídky, které jsme si takto mohli vychutnat daleko lépe, než kdybychom závodili. Krajinu ozvláštňovala různá jezírka a přehrady, nad kterými se tyčily stolové hory. Většinu trasy jsme jeli v pelotonu, nechyběla ani zastávka na kávu a jihoafrické sušené maso – místní delikatesu.

Byli jsme nicméně zvědaví, jak bude vypadat zázemí v Emseni kempu, kde čtvrtá etapa končila. Den před naším příjezdem tam totiž řádila velká bouře, která prý dokonce odnesla velký stan s cateringem, navíc velká část kempu byla pod vodou. Celkový stav tábora nás po příjezdu ale skutečně překvapil. I když byla půda hodně podmáčená, vše bylo v rámci možností skvěle připravené. Práci organizátorů a všech dobrovolníků musel prostě člověk obdivovat a nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem kroutil hlavou nad tím, jak je možné na jedné straně zorganizovat takto velký závod na profesionální úrovni a na straně druhé zároveň zachovat naprosto srdečnou a unikátní atmosféru.

 

Polovina závodu téměř za námi!

Závod se přiblížil do své poloviny a byla tu královská pátá etapa směřující mezi vrcholky Dračích hor. Počasí se umoudřilo a trasy už nebyly tak mokré jako v nižších polohách. Tuto etapu, která nesla příznačný název Africa day, asi hodnotím jako nejlepší zážitek na kole v životě. Měla naprosto všechno. S kopci přišlo pro mě dost překvapivé zjištění – vyjížděli jsme je o hodně lépe než většina Jihoafričanů. Jako cyklista odkojený převážně rovinami Polabí jsem se nikdy nepovažoval za dobrého vrchaře, nicméně tady nám to do kopce fakt jelo.

V Africe, jak jsme ji poznali, nejsou kopce tak strmé jako u nás a asi i běžná vyjížďka kolem Prahy je z hlediska nastoupaných metrů výživnější než podobná průměrná vyjížďka v Africe. Jako další výhodu proti konkurenci, kterou jsme objevili během prvních etap, byla hodně posunutá hranice tepelné komfortní zóny. Zatímco Afričané byli hodně vykolejení z mokra a chladnějšího počasí, nám to zase tolik nevadilo. Když jsme jim říkali, že běžně jezdíme na kole v zimě při teplotách kolem nuly, nevěřícně kroutili hlavou.

 

Jakou zvěř zahlédneme?

Trasa páté etapy byla hodně rozmanitá, vedla i kolem jednoho národního parku, kde byla určitá šance zahlédnout divokou zvěř. Měli jsme štěstí a při výjezdu jednoho kopce jsme na jeho svahu spatřili skupinku zeber. V horách začalo přibývat různých vesnic a osad, jejichž obyvatelé vytvořili skvělou atmosféru. Občas to byly vesničky takřka odříznuté od zbytku světa, člověk měl tak díky závodu příležitost nahlédnout do těch nejvíce rurálních oblastí, kam by se asi jen tak nepodíval. V šesté etapě se nám Dračí hory ukázaly v celé své kráse. Toto pojmenování celkem sedí, některé scenerie bych si v klidu uměl představit ve Hře o trůny. V jeden moment bylo možné dohlédnout i na hory, kde začínalo Lesothské království, vnitrozemní stát uprostřed Jihoafrické republiky, rozprostírající se skoro celý na náhorní plošině.

Forma nás překvapivě neopustila, celou etapu jsme se pohybovali poměrně vpředu a většinu času jsme někoho předjížděli. Několikrát jsme museli zastavit kvůli krávám přecházejícím přes cestu a jednou jsem z trasy zmizel do svahu, ze kterého jsem se pak asi dvě minuty hrabal. Mimo to nás naštěstí žádný zásadní problém nepotkal a v pořádku jsme dojeli do cíle na farmě Glencairn. Odtud byly nádherné výhledy na stolové hory a západ slunce. V noci jsme pak pochopili, proč nám před závodem doporučovali vzít si spacáky do minusových teplot, ryska rtuti se dostala pod nulu.

JOBERG2C délka 900 km převýšení 13 000 m počet etap 9 startovné zhruba 73 000 Kč www.joberg2c.co.za

Joberg2c je nejdelší etapový závod v Jihoafrické republice a vede od Johannesburgu směrem k moři 
s cílem ve městě Scottsburgh, nedaleko Durbanu. Trasa prochází čtyřmi provinciemi 
(Gauteng, Mpumalanga, Free State a KwaZulu-Natal). 

Závod pořádají od roku 2010 tři chlapíci – Craig Wapnick, Gary Green a Glen Haw. Přestože se jedná o 
poměrně velký závod, tak má neskutečně srdečnou a autentickou atmosféru. Do závodu jsou hojně zapojené 
místní komunity, které zpravidla hostí cíle etap. Jedná se především o školy, univerzity, farmy či 
jiné organizace. Část výtěžku ze závodu jde právě těmto komunitám, pro které je to velká část ročního 
příjmu. Závod tak pro místní znamená opravdu hodně, což se odráží na jejich nadšení a ochotě vyjít 
závodníkům ve všem vstříc. O závodníka je během závodu kompletně postaráno, zajištěná jsou tři jídla 
denně, spaní ve stanu, sprchy, toalety, pitná voda, převoz věcí, mytí kola. Mimo to je možné dostat 
navíc masáže nebo mechanický servis kola. 

V zázemí po každé etapě funguje i pojízdný kamion s pivem, obchod s oblečením a podobné služby. 
Ze začátku vede závod hlavně po polních cestách skrz rovinatá, kukuřičná pole a pláně. 
Od čtvrté etapy se trasa začíná zvedat a zavede závodníky do Dračích hor, kde je trať bohatá na 
singltreky všeho druhu. Na své si přijdou i vrchaři. Jak se ke konci závod přibližuje k oceánu, 
převážně suchá savana přechází v zelený porost s velkým množství banánovníků, palem a cukrové třtiny.

 

Další etapy už čekají

Jízda pokračovala další fantastickou etapou, ve které na nás už čekalo větší množství singltreků. Poslední tři etapy závodu jsou identické s neméně slavným závodem sani2c, který se jede dva týdny po „jobergu“. První singltrek na sebe nenechal dlouho čekat a už jsme jeli dolů po nádherné cestičce klikatící se po travnatém svahu. V krajině se začalo objevovat více vegetace a občas nás trasa zavedla do jehličnatých lesíků, kde jsme se vyřádili ve sjezdech mezi stromy. Trasa začala být techničtější a  vyžadovala maximální soustředění, nezbylo tedy tolik prostoru pro vnímání okolní krajiny. Na jednu stranu to byla trochu škoda, protože hory s přibývajícími kilometry rozhodně neztrácely na kráse, nicméně trasa byla tak různorodá a zajímavá, že jsem ji doslova hltal a občas se dostal do stavu podobného transu – do určité formy bikerské nirvány.

Osmá etapa byla poslední, v níž se měřil čas a ve které se ještě dalo vylepšit umístění. Poslední etapa byla už pouze dojezdová. Hned na úvod nás čekal asi 30 km dlouhý, naprosto epický singltrek, kterým jsme postupně sjeli k řece tekoucí údolím. Většinu trasy jsme jeli po úbočí hor, z levé strany jsme měli nádherný výhled na rozlehlé a zamlžené hory, ještě teď z toho mám husí kůži. Dále cesta pokračovala údolím podél řeky, několikrát jsme přejížděli z pravého břehu na levý a naopak. V několika místech se jelo přes natažené pontony, z kterých jsme před závodem měli docela vítr. V nejednom promo videu k závodu bylo zachyceno, jak z nich někdo sletěl do vody. Nakonec se po nich jelo daleko lépe, než jsme mysleli, a nestali jsme se tak potravou pro krokodýly ani hlavními herci mnohokrát shlédnutého videa na internetu. Nicméně v cíli se proslýchalo, že tam opravdu někdo zahučel a málem utopil kolo.

 

Pekelný výstup

Po první občerstvovací stanici se trasa začala opět zvedat, bylo potřeba dohnat ztracenou nadmořskou výšku. Po pár kilometrech pozvolného stoupání na nás čekal pekelný výšlap nesoucí název Iconic. Jeho zdolání v sedle vyžadovalo vyždímat ze svalů poslední zbytky sil, a  hlavně neudělat žádnou technickou chybu. Nástrah v podobě kamenů, kořenů či sypkého písku tam bylo hodně. Náročnost výjezdu umocňovalo vedro, sluníčko už jelo na plné obrátky a v krajině nebylo moc stínu, kde by se dalo schovat. Nakonec se mi to s vypětím všech sil podařilo vyjet a mohl jsem si tak vychutnat pocit naprostého fyzického zničení.

V cíli, který byl umístěn ve škole ve městě Jolivet, jsme se mohli kochat tanečním vystoupením místních školáků, ke kterým se přidávali i někteří bikeři. Netrvalo dlouho a společně s našimi českými druhy jsme se usídlili u pojízdného stánku lokálního pivovaru blízko cíle, kde jsme místním ukázali i naše mimobikerské schopnosti. Zdatně nám v tom sekundovala dánská dvojička bikerů, kteří byli hrdí na to, že se u nás říká „pít jako Dán“ a rozhodně před námi nechtěli udělat svému národu ostudu. Nedalo se svítit, euforie po dojezdu byla u všech obrovská a bylo potřeba to pořádně oslavit.

 

Blížící se závěr

Závěrečnou nezávodní etapu jsme si trochu naivně představovali jako lehoučký sjezd z kopce k moři, nakonec to ale byla profilem podobná etapa jako ty předchozí a rozhodně to nebylo zadarmo, i když je nutné uznat, že jsme se díky večírku dobrovolně hendikepovali. Cesta k moři byla ale i tak za odměnu a stala se kromě skvělého pojezdu i pěknou sociální událostí, při které jsme mohli probrat všechny zážitky s kamarády z pelotonu. Ráz krajiny byl už v podstatě tropický, všude rostlo hodně palem, banánovníků, cukrové třtiny, ve vzduchu byla cítit vyšší vlhkost. Cíl byl umístěn v golfovém klubu ve městě Scottsburgh, kde na nás čekala medaile, láhev šampaňského a krásný výhled na Indický oceán. Po všech peripetiích jsme cítili skutečnou radost, že se nám tento závod nakonec podařilo zvládnout.

Další den mě už čekala cesta domů, Mára si pobyt v  Africe ještě o týden prodloužil a vydal se společně s několika kamarády na road trip směrem do Kapského Města. Kromě nás závod dokončilo i pět dalších Čechů, jmenovitě Ondra Šandera, Martin Řezáč, Honza Onderčanin, Evžen Reitschläger a Honza Žížala. Já osobně bych chtěl poděkovat svému triatlonovému klubu Tri Ski Horní Počernice a také TJ Zentiva za podporu a dále pak mé milované Evče, která mě neúnavně podporovala během přípravy i samotného závodu.

 

FOTOGALERIE

Jan Šůs Foto: autor, Action Photo SA, Stew Nolan a archiv joberg2c

Tento článek jste. stejně jako mnoho dalších, mohli najít loni v tištěném vydání časopisu Velo.