Nepoznáváme to tu, a to jsme ve Flachau byli celkem nedávno na lyžích. Domy, cesty, stromy, louky, vše je nám cizí. Šlapeme do pedálů po stezce pod sjezdovkou, ani ta nám nic neříká (to až později shora). Horám v zimě hodně chybí. Nepasou se tu krávy, nezvoní zvonce (když to teda nepřežene večerní osazenstvo hospody). Kopce nehrají barvami, a hlavně tak krásně nevoní. Alpy v zimě jsou prostě něco úplně jiného než Alpy v létě, kdy je máme radši. A to samé platí pro zážitky. Ty naše okořeněné tím, že letos vládne dovolené mimišéf.
Dcerce je rok a půl, někdy (většinou) je to miláček k sežrání, občas nelítostný diktátor, ve výsledku každopádně vedoucí zájezdu, který rozhoduje, určuje. Letos jsme ji poprvé vytáhli na cyklistickou dovolenou. Na týden do Rakouska, který jsme si rozpůlili na dvě části. Ta první se odehrála v pro nás neznámých, o to ale potom kouzelnějších Jižních Korutanech (reportáž jste mohli nedávno číst zde), pak naše tříčlenná karavana v autě přeplněném věcmi, jak už to tak s dětmi a koly bývá, táhla dál. Do Flachau, střediska známého především zimními radovánkami díky SP v alpském lyžování. Jenže je škoda ho v létě míjet.
Už v Korutanech jsme se zařekli, že to má být rodinná dovolená s kolem, ale nejen na kole. S ohledem na malou. A ve Flachau jsme se rozhodli být po zkušenostech ještě striktnější. Pro jistotu jsme hned na začátek, první den, kolo vynechali. Pořád se to učíme, no.
Malá vsuvka. Jeden kolu stejně neuteče. Už při seznamovací procházce po příjezdu mě ve městě do očí bacila směrová tabulka s jasným sdělením – Stoneman Taurista! Máme s mou dospělejší dcerou za sebou Stoneman Miriquidi, letos se chystáme do Belgie na tamní Stoneman Arduenna a pak je v dalším roce v našem hledáčku právě Taurista. No, potkali jsme tu ty cedulky vícekrát, a v dost zásadních stoupáních. Dceři to raději neprozradím, stačí obavy z budoucího u jednoho z dvojice…
Zpět k příběhu psanému ve Flachau. Že jste pány svého času? Bývávalo! Nyní je tu mimišéf – název filmu si pro tuto příležitost nelze nevypůjčit. Je totiž geniální. Chtěli jste na celý den na kolo, jen si bezstarostně užívat? Tůdle. Chtěli jste vyjet v devět? Ale ne, holečci, pěkně se hodinku dvě zdržíme. Vy už totiž dávno nerozhodujete… A tak jsme ten první, necyklistický den ve Flachau vyrazili nikoliv v devět podle plánu, ale v půl jedenácté, a následky jsme pak slízli na konci dne. Cíl? Dětský přírodní zábavní park, oběd, pak výšlap nad 2000 m s Emičkou v krosně na zádech. Povedlo se. Skoro.
Do dětského parku Flori‘s Erlebnispfad jsme se vyvezli lanovkou Starjet. A pak jsme si ho odpočatí vychutnávali. On je tak udělaný, že vám nedá jinou šanci. U vstupní branky (přístupný je zdarma) si vyzvednete leták, pak jdete po pěšince lesem a loukou, na okruhu čtyřikrát protnete sjezdovku. Po cestě čekají tematické zastávky, kde si můžete jednak hrát, jedna najít správnou odpověď na otázku a zaznamenat vždy jedno písmeno do letáku. Na konci zhruba tříkilometrového okruhu tam máte vyplněnou tajenku. Zkusili jsme bydlet v malém dřevěném „hobitím“ domečku, donekonečna prolézali dřevěným hradem se skluzavkou, zkusili se převézt na voru přes vodní plochu, procházeli bosky pěšinu, co se na ní střídaly povrchy (kůra, kameny, štěrk, polena, cihly, káď s ledovou vodou – jen ten položený radiátor tu působil nepatřičně, přejít ho po ostrých hranách byla velká výzva), donekonečna jsme sjížděli skluzavku opodál… Provázel nás skřítek Flori, co dal parku jméno. Bylo to fajn.
Po obědě v přilehlé horské chatě (zkuste někdy kaiserschmaren, je to boží sladké jídlo) jsme vyrazili navazující lanovkou Starjet 2 do větší nadmořské výšky, nějakých 1900 metrů. Už jsme měli koupené lupeny, takže jsme tam jeli i přesto, že jsme věděli, že náš původní plán nezvládneme. Lanovka totiž zavírá v pět a my bychom cestu po svých zpět dolů do údolí s ohledem na Emču nedali. Zbývající čas jsme si rozdělili na dvě části, jednu se hrabali nahoru, tam si udělali pár fotek se sněhem a u křížku, a začali se vracet.
Chyběla nám půlhodina. Jo, ta z rána… Do plánovaných dvou tisíc metrů jsme tak nedošli, otáčeli jsme bez vyvrcholení, mrzelo nás to. Někde to přece jistě šlo, ušetřit půlhodinu. Ne, nešlo, zaznělo z krosny. Ale nějak se nám poslední dobou často připomíná jednoduchý fakt, že vše na světě se děje z nějakého důvodu, i když se to zrovna děje jinak, než bychom chtěli, plánovali. Mohli jsme sejít z kopce pěšky, ale když jsme dole vylézali z lanovky, začalo dost silně pršet. A nahoře to nevypadalo vůbec hezky.
Pro bezproblémové plánování jakýchkoliv aktivit spojených s lanovkou se nám vyplatilo navštívit infocentrum a vzít si malý plakát – ne všechny lanovky před prázdninami jezdí denně, je dobré mít potřebné informace po ruce.
Den D. Den kola. A taky den otužování. Dva v jednom. Když kamkoliv jedeme, musíme se smočit, nepsané pravidlo našich výprav. Voda musí být, Alpy nevyjímaje. I když to studí a kroutí palce u nohou. A byla a studilo a kroutilo. Byl začátek června.
Vyrazili jsme z Flachau podél malé říčky nádherným údolím. Po rovině. Stejným údolím vedla dálnice, kousíček od nás, nad námi. Když tohle řeknu, v představách vám to vezme krásu – ale realita byla taková, že jsme o téhle dopravní tepně vlastně nevěděli. Neviděli ji, neslyšeli. Vybrali jsme původně dvě možné trasy. Jednu ve vedlejším údolí, druhá „v našem“. Ta zvítězila, po krátké rozpravě s místními – je prý malebnější.
Zanedlouho, po pár kilometrech, jsme natrefili jezírko, a i když ještě nebyl čas na pauzu, nebyla její potřeba, udělali jsme si ji. Nedalo se jinak. Jako by nám jezírko mělo utéct, jako bychom se tudy neměli ještě dnes vracet zpět. Prostě nás přitáhlo a tečka. Deka, plavky, louka, kamínky žbluňk do vody. A my? No taky! Jen to byl jednoduše led – rychle tam, rychle ven, než se nám zastaví pumpy, splněno, uf. Proleželi a prohráli jsme si tam hodinu, možná dvě, sledovali školní děti v lanovém centru i na paddleboardech. A pak jsme se oblékli a jeli dál.
Z Flachau vedla cyklostezka na Flachauwinkl a dál, mezi rozkvetlými loukami, s nádhernými výhledy na horské masivy vůkol. Ta vůně, ta krása, ta chuť lehnout si a nechat vše být. Jen být. Jenže je tu ten mimišéf: „To ne! Jen ležet ne! Něco dělat, pořád, to jo!“ A tak jsme táhli dál, podél horské říčky, pohodově. Pak se asfaltka začala trochu zvedat, což byla taková příprava – než odbočila do hor na cestu prašnou. A začala docela výživně stoupat, pak se zas chvíli narovnala a poté zas stoupání. A opět až kýčovitě nádherná louka, tentokrát rozříznutá vedví horskou bystřinou, pasoucí se kravky, dřevěná chata, horské velikány kolem dokola. Dech, jakkoliv rozzuřený výšlapem, se tu zastaví, srdce i mysl zklidní, oči rozevřou k prasknutí. Tyhle obrázky znáte z katalogů. Pro tahle místa sem tak rádi jezdíme. Ona i ta kravská lejna tu snad voní…
Cílem dne jsme určili horskou chatu Hintere Marbachalm. Dál už vedla jen pěší turistická trasa, co se začala intenzivně zvedat do kopce. Nakonec nás zlákala o půl kilometru dřív chata Vordere Marbachalm. Líbila se nám, byla tam skluzavka, a ten další kilometr dva k původnímu cíli už neslibovaly nic zásadně jiného, nového. Bír? Ja! Radler? Ja! Chleba s domácím sýrem? Jaaa! Tyhle dřevěné horské chaty, jaaa!
Na cestě zpět nám došlo, že ta rovina na začátku nebyla tak úplně rovina. Návrat byl mnohem snazší, pohodovější. V jednom místě nám asfaltku zastoupily krávy. Pokorně jsme zastavili, počkali, rozběsnit ten masitý kolos prostě nechcete. No a jak jsme tam tak stáli… „Hele, támhle se dá vlézt do té řeky!“ Asi nám to jezírko na začátku bylo málo studené. Hadry dolů, kdyby někdo jel kolem, neuvidí nic jiného, než co už asi někdy viděl. A rychlý ponor do ledové vody. Malá Emička nezůstala pozadu, rychle přijala naše cestovní rituály – sice bez ponoru, ale ono ho všechno to cákání nahradí snadno.
Ráno jsme se probudili, včerejšek ještě dozníval, ale málo platné, návrat domů. Ne hned, samozřejmě, každé místo je třeba využít do poslední chvíle. Zabalit, věci nechat na recepci, krosnu na záda a hurá na kopec. Po červené značce vzhůru, místo dost strmě, do sedla k restauraci Sattelbauer, tady jedinečný hovězí vývar s obřím „knédlem“, obejít 1378 m vysoký Koppen, do auta, dom, unavení tak akorát. Vůně, výhledy, potůček, hraní, parádní rodinný čas.
A tam nahoře, v jednom z nejprudších výšlapů, zas cedulka Stoneman Taurista. Začaly mě svrbět nohy a bylo mi jasné, že už kvůli ní tu nejsem naposledy. Ale nejen kvůli ní. Kvůli krásnému okolí Flachau především.
Text a foto: Rudolf Hronza
INFOBOX
Kde jinde už hledat moderní lanovky než právě ve Flachau. Vyvezou vás za zážitky, nádhernými panoramaty. Vrcholy v okolí dosahují výšky 2000-3000 m, výhledy tu patří k nejkrásnějším v celém Salcbursku. Okolí Flachau nabízí na 700 km bikových trailů, 45 značených cyklotras – vyrazit můžete sami nebo s průvodci. Nechybí samozřejmě ani další potřebná infrastruktura, tedy ubytování, restaurace, půjčovny kol apod., vše v hojném množství.
Jako highlight regionu z pohledu cyklistiky bývá uváděna nezávodní výzva Stoneman Taurista – 147 km a 4700 metrů převýšení, které můžete podle chuti absolvovat v jednom, dvou nebo třech dnech a ve vlastním termínu a zapsat se na listinu finišerů.
S kartou Flachau Summer Card, kterou získáte zdarma při ubytování, se můžete těšit na řadu výhod.
V oblasti se také koná mnoho zajímavých akcí.
stránky s veškerými informacemi www.flachau.com
Stoneman Taurista www.stoneman-taurista.com
FOTOGALERIE
Přidat komentář