Zaparkovat, vypnout motor a otevřít dveře auta – a veškeré plánování toho, co po příjezdu do přímořského městečka Ustka ještě ten den stihneme, vzalo zasvé. Řev racků, co je Eva rychle přejmenovala na fracky, všechno smazal. Bylo nám jasné, že se jde k moři. Hned. Balt ještě nedostal příležitost opláchnout naše nohy. Tak teď. Zůstali jsme až do západu slunce, aniž bychom se koupali, opalovali, oddávali se klasickým dovolenkovým aktivitám.
Do Ustky v Pomořanském vojvodství jsme se přesunuli z první části naší polské mise (reportáž čtěte zde), z Národního parku Tucholské bory, necelé dvě hodinky cesty. A hned první den nám místní moře a pobřeží předložily vše, pro co je tak snadné se do nich zamilovat. Širokánské pláže, jemný písek, nic moc lidí, divokost moře, co se snažilo velkými vlnami rozbít pobřeží, nespoutanost počasí.
Je to nádherný pohled, je krásné tu být, současně ale i trochu smutné. Vždyť co by za takový přírodní kapitál dala většina klasických přímořských letovisek – tady jsme ale na severu, je tu chladněji, vzduch i voda, počasí není stálé. Máte-li štěstí a trefíte třicítky, užijete si i tu dovolenkovou klasiku. A nebude tu nikdy přeplněno, deka na dece, pronikavý zápach opalovacích krémů, co vezmu vůni přírodě.
Ale i když to „chytnete“ jako my, tedy skorodvacítky a větrno, není vůbec proč smutnit. Naučí vás to užít si pláž a moře jinak. Neleželi jsme, ale hráli jsme si – když dáte dohromady malé, 2,5leté dítě a písek, najde se spousta zábavy, co strhne i dospělé a uvědomělé. Běhali jsme do vody a utíkali před vlnami, stavěli hrady, hloubili jámy, hulákali, blbli jak malí všichni tři. Do vody jsme stejně vlezli, to se musí, smočit se, kdekoliv jsme a jakékoliv je počasí.
A pak jsme jen tak seděli a civěli na úžasný západ slunce, pod nímž se rozbíjely velké vlny do malých kapek. Nevybavuji si moc takových, a že už jsem takhle civěl leckde. Nádherné přírodní divadlo, co je i bez herců lepší než jakékoli drama či komedie, romantická fraška.
Čas obléci mikiny, vrátit se, konečně vynosit tašky z auta, dát kola do garáže pro ně určené – a padnout spánkem spravedlivých. Je to paradox. Krása, co nabíjí i vyčerpává současně.
Písečný den
Včera jsme na kolech seděli. Teda jezdili, dnes přijde den bez nich. Rozhodnutí to ale nebylo takhle plánovité. Chystali jsme se hned první den zvednout nejzářivější diamant „naší“ oblasti – pohyblivé písečné duny u polského letoviska Łeba ve Słowińském národním parku. Unikátní přírodní úkaz, jemuž se přezdívá Baltská Sahara. A když už, tak na nejznámější dunu Łącka Góra, jejíž výška přesahuje 40 metrů a která stále postupuje do vnitrozemí, bere si strom za stromem. Jednou se možná stane, že dosáhne až k jezeru Łebsko, ale to bude muset být dlouhá ke třem kilometrům. Jen takhle úzký pás země tu dělí slanou vodu od sladké.
Potom, co zaparkujete na parkovišti Rąbka na kraji Łeby, můžete k duně Łącka Góra dojít pěšky, dojet na kole nebo se nechat za poplatek dovézt elektrickým vozíkem zvaným melex. Tam a zpět to je kolem 12,5 km s převýšením 59 m. Zvolili jme mix. Kola jsme nechali doma s tím, že by mohla být spíš na obtíž (potvrdilo se). K duně nás dovezl melex lesem, zpět jsme to vzali pěšky po pobřeží a pak kus lesem po příjemné stezce, z níž jsme viděli proudit melexy sem a tam.
A byla to za nás skvělá volba. Jízda vláčkem potěšila malou, tím i nás. Potom jsme se brodili jemným pískem duny až na její vrchol, celkem si tu jeden mákne. Nahoře jsme na jedné straně viděli moře, na druhé jezero, kolem nás jen písek. Asi nemusím připomínat, že spojením písku a dítěte vznikne cosi, co vás vtáhne, chytí a co požírá čas. Pouštěli jsme písek z dlaní do větru, hloubili jámy, váleli sudy, honili se, padali, sjížděli po zadku svah a zas se hrabali nahoru. Hodina tu uteče jak nic a po návratu domů můžete začít stavět dům. Písku v oblečení, batohu i tělesných otvorech přinesete fakt hodně.
Kdo zvolil kolo, dostal se k duně, zaparkoval, prohlédl, vzal kolo a jel zpátky, po cestě zaparkoval, došel se podívat na pláž a zas vzal kolo a vrátil se. My jsme se krásně prošli po pláži, ráchali se ve vodě a hledali jsme jantary. Za nás lepší volba takto – kolo může přijít odpoledne. Nebo zítra.
Jeden se ale v tom hlubokém jemném písku, co uhýbá pod nohama, celkem nadře, navíc jsme na duně a u moře poblíž strávili hodně času. A tak jsme na odpoledne zařadili procházku Ustkou – návštěvu muzea jantaru (Muzeum Bursztynu, https://muzeumbursztynuustka.pl/) a majáku Latarnia Morska (www.ustka.info.pl/atrakcje/latarnia-morska).
A taky jsme si dali jednu z věcí, co si tu prostě musíte dát – gofry. Prostě vafle na mnoho způsobů (u nás vyhrálo čerstvé ovoce a šlehačka). Chutnají jako nikde. Později jsme přidali i zapiekanki. Jo a taky jsme koupili mléčné karamelky krówky. Taky v mnoha provedeních. To se tu taky musí, krówky jsou tu doma.
Večer jsme využili zázemí hotelu, zařadili bazén a saunu (ta tu na rozdíl od vzduchu a vody na místní pláži má normální teplotu), večeři, hernu a… Jo, zas to bylo předčasné. To usnutí. Kdy já tu knížku přečtu…
Praktické informace – parkování a vstupné
Vyplatí se přivstat – ráno v devět hodin jsme byli v Łebě páté auto na parkovišti (zpoplatněném) Rąbka (pozor, vyslovuje se „rombka“, to kdybyste se třeba ptali na směr) a na duně jsme dováděli skoro sami. Když jsme se kolem jedné vraceli, bylo velké parkoviště plné a u kasy u vstupu fronta, lesní stezka plná. Ve špičce tu auta mnohdy čekají na příjezdové cestě, než se uvolní místo na parkingu.
Za vstup do Słowińského národního parku se platí malý poplatek – 9 zł za dospělého, 5 zł za děti. Jde to i online, ale museli byste mít účet u polské banky. Takže jsme platili na místě u kasy. Naštěstí tu ráno ještě nebylo moc lidí. Lze ale využít i QR kód na místě.
Chcete-li se svézt melexem, musíte si koupit jízdenku – za jednosměrnou jsme zaplatili 35 zł za dospělého, Emička ještě nedorostla do placené výšky.
Po svatojakubské na kole
Včera den bez kola, dnes na kole, to dá rozum. Měli jsme připravené dvě trasy a nakonec na poslední chvíli sáhli po té, co se ukázala jako náš hřeb místních cyklistických možností. Moc nás bavila, asi i proto, že se nám povedlo dobře trefit směr. Stručně: na začátek méně zábavný přesun, byť zajímavý, pak hravá lesní stezka a nakonec parádní bistro.
Vyrazili jsme přímo od hotelu, cyklostezka vedla hned před ním. Snadno nás vytáhla z města na periferii, tady jsme vyměnili asfalt a beton za písčitou lesní cestu. Potkávali jsme hodně cyklistů, jejich množství postupně řídlo, ale stejně jich za celý výlet bylo dost. Na kolech se tu jezdí dobře a hodně.
Netrvalo dlouho a cesta se narovnala do přímky. Dorazili jsme na cyklostezku nazvanou Szlak Zwiniętych Torów. Stezka složených kolejí – nebo vytrhaných, ale to je jedno. Prostě jedeme po bývalé dráze, což je patrné jak z roviny, tak z dlouhých rovných úseků, náspů, co nás hlavně v lese vyvyšují nad okolní krajinu. Povrch je místy přírodní, místy betonový. Je to zajímavé, to určitě, ale po jisté době i lehce ubíjející. Takže vítáme přestávku u dětského hřiště v Machowinku.
Stezka je celkem dlouhá 31,2 km s převýšením 82 m, my ji opustíme dříve, v obci Balamatek. Mohli bychom si to protáhnout jen o pár kilometrů a dojet do Słowińského národního parku k jezeru Gardno a pak do městečka Rowy. Jenže jsme museli zohlednit denní režim Emičky. A tak jen zmíním, že z Rowy pokračuje jiná cyklostezka do Czołpina a odtud dál k duně Łącka Góra a do Łeby, na naše včerejší místa. Možností tu je hodně.
My jsme z Balamateku přetrpěli kus po silnici do Debiny, takového vlastně klasického přímořského letoviska, co je krásně usazené v borových lesích, stejně jako následující Poddabie. A to už jsme byli na Słupské trase sv. Jakuba, jež je součástí Pomořské cesty vedoucí po polském pobřeží. No a tady to bylo parádní! Stezka borovým lesem, hravá, houpavá, jednou doleva, jindy doprava, často po písku. A jako bonus nás to občas vyplivlo na kraj lesa, na okraj strže nad mořem, co odtud byl fantastický pohled.
Dost často jsem tu zažil zvláštní pocit, kdy jedete lesem, co vypadá jak u nás, a říkáte si, jak nezvykle hlasitě šumí. Jenže to šumí moře pár metrů od vás, vy ho jen nevidíte. Po cestě jsme potkali i další velkou dunu. Prostě nádhera, kterou osadilo třešinkou bistro a jedinečný párek v rohlíku. Na našem cyklistickém účtu přibylo necelých 30 km a okolo dvou stovek výškových metrů.
Odpoledne šup do města na zmrzlinu a podívat se na vojenskou památku Bunkry Blüchera Twierdza Ustka, šup do bazénu, šup na večeři – a kniha zas zůstala zavřená.
K dnešnímu dni doplním jednu praktickou informaci. Po pobřeží tu vede dálková trasa EuroVelo 10 – Cyklostezka Baltského moře. Můžete se na ni při výletech napojit a zase ji opustit, ale kdo má rád dálkové výpravy, najde v ní skvělou společnici.
Zoo na rozlučku
Je tu den návratu, devět hodin cesty domů. Jenže tu nechceme nechat víc, než je nutné. Takže ráno brzy budíček, rychlá snídaně, kola, odrážedlo a honem k moři. Dvě hodiny tu utečou jako nic.
Potom přijde čas vyrazit na druhou naplánovanou trasu na kolech, jejímž cílem a současně dělítkem na poloviny je Dolina Charlotty, rozsáhlý resort uprostřed pomořanských lesů. Jednak je tu luxusní hotel, jednak spousta zábavy – fokárium s lachtany, vodní zoo, komplex Bali Indah s replikami balijských chrámů, divadla, tradičních domů a soch, restaurací s autentickou kuchyní (vše navržené indonéskými umělci), krajina loutek, dětská hřiště… Cesta sem vede vesnicemi, loukami a mezi stromy podél řeky Słupia, co ale není moc vidět. Více informací najdete zde www.dolinacharlotty.pl.
Vybrali jsme si zoo. Za kasami přišla zrada – nafukovací hrady. Hned několik. Tohle ukážete 2,5letému děcku a zoo je zapomenuto. Takže posedíme, kocháme se klouzajícím potomkem. Pak dojdeme k restauraci, kde se dají pořídit jízdenky na loďku, co vás proveze po okruhu a nechá nahlédnout do výběhu se zvířaty. My se po stejném okruhu projdeme, po všech těch výbězích zařadíme dětské hřiště a zmrzlinu a vrátíme se po druhém břehu řeky k autu. Příjemných 28 km, jen už v sedle ne tak zábavných jako včera.
Ne naposledy
Kola do auta, do ruky volant, po půlnoci doma. Polská mise skončila. Zažili jsme moře jako ještě nikdy. Ano, je to kus cesty, ano, není tu tak teplo, stálé počasí, teplá voda. Ale právě to je nakonec plus pro toho, kdo dokáže tyhle podmínky využít. Tady se nemusíte jen pasivně smažit na pláži a přes oběd utíkat za klimatizací schovat se před výhní, abyste se odpoledne zas vrátili ležet a smáčet a mazat krémem a ten zas oplachovat v moři. Místní klima nabízí víc – můžete dělat zmíněné a neshořet u toho. Ale taky se můžete sebrat a jít, jet na kole nebo autem na zajímavý výlet, místo. Můžete si moře užít mnohem aktivněji. Můžete se ho naučit vnímat jinak. Nám se tohle všechno asi povedlo. A líbilo. A tak prsty už lehce nedočkavě běhají po mapě, zabodávají se třeba ke Gdaňsku a podobně. Tady na severu Polska je moc dobře.
Rudolf Hronza
Foto: autor a Eva Svobodová
Jantary
Oblíbená záliba turistů je hledání jantarů na plážích, kam je vyplavuje moře. Námi navštívená oblast je touhle kratochvílí vyhlášená. V Ustce najdete i muzeum jantaru (Muzeum Bursztynu), které jsme odpoledne po písečné misi navštívili. Dozvěděli jsme se, jak jantar vůbec vznikl, a také viděli, co vše se z něj dá umělecky a šperkařsky ztvárnit.
Baltský jantar vznikl fosilizací pryskyřice z pravěkých jehličnanů. Subtropické klima způsobilo nadprodukci pryskyřice, která zatvrdla. Řeky ji odnesly do moře, kde ji pohřbily sedimenty (a začal proces, jehož výsledkem bylo ztvrdnutí pryskyřice na jantar). Pryskyřice prýštící z poraněných stromů do sebe často zachytila hmyz, kapradiny či vzduchové bubliny. Takové kousky jantaru jsou velmi zajímavé. Kromě sběru na plážích (typické právě v Polsku) se jantar těží i průmyslově, například povrchovým dolováním. V muzeu se dozvíte mnohem víc, třeba i to, jak jantar rozeznat. Nám se ho nepovedlo najít, i když jsme tu byli ve vhodné době (po bouřkách), což potvrdilo i několik hledačů, co jsme je na plážích potkávali.
Muzeum Bursztynu v Ustce https://muzeumbursztynuustka.pl/
Město Ustka
Přímořské letovisko se vším všudy – s plážemi, promenádou, stánky, atrakcemi, výlety na lodích a podobnými lákadly. Kdo chce po příjemném dnu jen tak střídat nohu s nohou, zastavit na drink, zajít na večeři u moře nebo třeba koupit tretku u stánku, má spoustu příležitostí. A také je Ustka přímořskými lázněmi, kdysi nazývanými Nowe Słupsk, Postomin nebo Słupioujście. Leží schovány v lesích Slowińského národního parku a jsou bohaté na přírodní minerální vody a peloidy. Základním léčivým faktorem je zde drsné pobřežní klima, jež zmírňují lesy svažující se k moři. Tato přirozená borová clona působí za pomoci větrů jako aerosol, rozprašující éterické oleje. Lázeňští hosté v Ustce vdechují soli jódu, vápníku a hořčíku, kterými je zdejší vzduch prosycen.
Více o městě na polsko.travel
Bunkry Blüchera Twierdza Ustka
Blücherovy bunkry jsou komplexem opevnění postavených ve 30. letech 20. století. Nacházejí se poblíž vjezdu do přístavu Ustka u západního vlnolamu. Na duně tyčící se nad okolím bylo v horním patře bunkru postavení pro dělo ráže 105 mm na otočném podstavci a výklenky pro dělostřelecké granáty. Ve spodním patře pak byly ubikace pro posádku a chodby propojené s bunkry pro řízení palby a velení. Nyní zde najdete interaktivní expozici s figurínami, uniformami, zbraněmi, multimediálními efekty a 3D filmy. To vše umožňuje návštěvníkům lépe pochopit historii poslední války a vidět, jak vypadalo bombardování nebo útok jedovatým plynem. Název Blücherovy bunkry odkazuje na polního maršála Blüchera, velitele 5. pomořského husarského pluku, spojeného se Słupskem.
Pár tipů navíc
Ubytování
Doporučit můžeme hotel Jantar v Ustce, situovaný kousek od moře. S cyklisty se tu počítá jak bezpečnou úschovou kol a tipy na trasy, tak třeba i základním nářadím k dispozici. Pro odpočinek nebo při špatném počasí lze využít bazén, saunu, fitness, praktická je bezplatná služba praní nebo za speciální, výhodnější ceny na cyklisty zaměřené masáže.
Restaurace a cukrárny v Ustce, co stojí za hřích
(doporučeno místními)
Cafe Mistral www.cafemistral.ustka.pl
Bar Meduza https://meduzaustka.pl/
Taverna Columbus https://tawerna.columbus.pl/
Cestou sem nebo domů
Muzeum Kultury Ludowej Pomorza w Swołowie je jednou z nejnovějších kulturních institucí v Pomořanském vojvodství. Bylo založeno v roce 2008, shromažďuje a prezentuje sbírky týkající se historie Středního Pomořanska, jakož i hmotné a nehmotné kultury regionu. Každý čtvrtek tu jsou nějaké atrakce pro děti nebo trh s lokálními výrobky, na místě je i restaurace.
FOTOGALERIE
Přidat komentář