Ohlédnutí za „Flanderským týdnem“

Rok a půl bez paralympijských závodů a třičtvrtě bez jakýchkoliv je pro cyklistu, stále závoďáka strašně moc. Těšil jsem se jako malý kluk, že i přes komplikované podmínky způsobené koronavirovou krizí nám bude umožněno se utkat s absolutní světovou konkurencí. Chystal jsem se na letošní sezónu docela odpovědně. Ale člověk míní a život mění. V listopadu nastaly radikální změny v mém zaměstnání a já jsem musel trénink nesmírně omezit. Ale řekl jsem si, dal ses na boj, stále Tě kolo nesmírně baví, stále se dokážeš motivovat a chceš pomoci naší paralympijské reprezentaci, tak to přesto zkus.

PARACYCLING CLASSICS RONDE IN FLANDERS BRUGGE-RONSE

Z plného tréninku jsem spolu s Ivem Koblasou a trenérem Lukášem Petrem odjel do daleké Belgie. A hned po dvou dnech do jámy lvové. Poprvé v historii paracyklistiky jsme měli absolvovat asi nejslavnější klasiku Okolo Flander. Pořadatelé pro nás připravili podstatně kratší trať, než kterou každoročně překonávají profíci. Moje kategorie C2 měla před sebou 60km. Jezdci worltour musí přejet 17 hellingenů (klasikářských belgických brdků), my jen 4 a navíc nás ušetřili od dlážděných extrémů. Paralympijská cyklistika se liší především v rozdělení do kategorii podle toho jak Vás Váš handicap rozděluje. A podle tohoto kritéria se určují i porce kilometrů. Byl jsem zvědavý jak se s tímto specifikem popasují pořadatelé. Neměli s tím vůbec žádný problém a bylo znát, že je zajištění závodů pro místní denní chléb. Z Brugg pustili na start tandemy, posléze nejméně postižené cyklisty a posléze i některé kategorie handbiků. My jsme byli připraveni na startovní čáře v Pittemu. Projeli balíky závodníků a kolony a za nimi vypustili organizátoři nás. A já jsem hned po startu zjistil co to je vystartovat jak na cyklokrosu. Za první zatáčkou vidím jak mi ujíždí skupina favoritů. A já si pro sebe říkám, co tady pohledávám. Nevzdávám se a s dvounohým Švýcarem dojíždíme kolonu a doskáčeme do skupiny. Ve skupině by to šlo, ale nástupy za každou zatáčkou mi dávají zabrat. Do skupiny se vracím furt…měl bych dostat cenu za hrdinu – vola závodu. Někde na 40.kilometru máme průměr skoro 45. Na první hellingen dojíždím naprosto na limitu a také to tak vypadá. Na horizontu už vidím soupeřům jen zadky. O Kluisbergenu, Mont de l’Enclus a Ronse se mi bude zdát. Dojelo nás skutečně málo. Body za 10.místo do světového žebříčku vypadají pěkně, ale nic ke chlubení. Vítězný, úřadující mistr světa Francouz Leaute mi dal skoro 12 minut. Přesto zážitek úžasný. I přes covidové omezení Belgičané fandí a osamocenému cyklistovi mezi skupinami pomůže když vidí v kopci povzbuzují nápisy pro Wouta van Aerta a další současné profesionální velikány.

I když jsme byli unavení jako koťata, tak nám to nedalo a s chlapci jsme si byli hned druhý den projet ty nejslavnější „dlážděné“ hellingeny, které nám odepřeli v závodě. A zdůrazňuji, naštěstí. Na Paterbergu, Koppenbergu a Kruisbergu mi mnohdy nestačily převody, ale ta atmosféra je tam neustále přítomná:-)

Můžeme se směle nazývat Fladriány😊 Pro pořádek sportovně nejlepší výsledek ze všech českých závodníků zajel Ivo, který skončil čtvrtý. O profesionální doprovod a parádní fotky se postaral výše zmíněný Lukáš. Skvěle si na trati počínali i naši handbikeři, Kačka Antošová a Vašek Antal. Upřímně nechápu, jak ty stoupání mohli vyjet…

Paracycling World Cup in Oostende

Belgické zastavení pokračovalo po pár dnech V Ostende, kde se mimo jiné konal i poslední světový šampionát v cyklokrosu. Trasu i podmínky jsme znali z předchozích let, přesto nás překvapilo docela chladné počasí s občasnými přeháňkami a neskonale silný vítr, který nás při jednom z tréninků shazoval i ze silnice.

Při pohledu do startovní listiny jsem zjistil, že jsme jako vždy mezi cyklisty nejobsazenější kategorii (konkurovat nám můžou jen kluci na handbiku z MH3). Nedorazili jen tři země, logicky Indie a pravděpodobně z opatrnosti Kanada a Austrálie. Jinak dorazil celý svět, včetně exotické Keni a Etiopie. Na kole se závodí už skutečně na celé zeměkouli.

Časovka na 20km a dvě kola – technicky náročnější průjezd městem a vždy 8km po rovině okolo moře, nafoukaného písku a za přítomnosti neustálého větru. Na disk to ale šlo. Jelo by se pěkně, kdybych se nepral s kolem a neuvolnila se mi opěrka u jedné lehačky. Tím pro mě závod vlastně skončil a nakonec jsem se umístil víceméně na chvostu výsledkové listiny. Svěťák se, ale nevzdává. Chyba závodníka, měl jsem mít kolo lépe připravené. Potěšil mě alespoň Ivo svým 8. místem. Být u nás do první patnáctky je v této současné konkurenci báječný výkon. Svoji příslušnost k absolutní světové špičce potvrdili i Kačka Antošová a Patrik Jahoda, kteří v kategorii handikerů shodně obsadili nepopulární „bramboru.

Zanadával jsem si, potrénoval, zafandil ostatním českým reprezentantům v silničních závodech. Blýskl se Patrik bronzem.

Silniční závod naší kategorie C2 si nechali pořadatelé jako bonbónek na nedělní podvečer. 70 km – 10 okruhů a jasný cíl do patnácti. Boj o to co nejdéle uviset špičce. Nechal jsem se trochu zavřít na první otočce o 180stupňů a bylo vymalováno. Pokoušel jsem se to dojet s Němcem Teuberem z kategorie C1, ale marně. My jeli 40 a favoriti asi rychleji😊 Naštěstí jsem nezůstal dlouho osamoceným vojákem v poli a postupně jsme se sjeli v osmičlennou skupinku.

Pěkně jsme střídali a jelo se na můj vkus místy až dost rychle. V posledním kole už se začali soupeři připravovat na spurt, protože jsme stále hráli o slušnou dávku bodů do světového rankingu. Tělo si vzpomnělo na spurty o medaile a já jsem jsem si 500 metrů před cílem řekl, to nesmíš prohrát. Nejenom že to vyšlo, ale ještě jsme před páskou vzali jednoho odpadlíka. Nakonec pár míst za svým plánem, ale 18. místo by šlo. Dvě místa za Ivem, který se místo boje o placku, který mi slíbil, pral s tretrou, která se mu uvolnila.