JEDNODENNÍ DOBRODRUH

28.2.2017

Mám pocit, že přírodní dobrodružství je moderní o to víc, čím víc lidé namísto po fyzické práci touží po kanceláři. V ní pak musí strnule sedět, z čehož jim tuhnou šíje, rostou zadky a bobtnají mozky, a tak z nich potřebují utíkat čistit si hlavu a rovnat si tělo. Dobrodružstvím v přírodě to jde nejlépe, jak je nám předkládáno vyprávěním reálných dobrodruhů.
Jejich sdělení je podporováno výrobci outdoorového vybavení. Jak oni si notují! Dejte vale spotřebnímu životu, říkají, neutrácejte za tablety, telefony, stále nové oblečení a podobné zbytnosti, neutrácejte čas v nákupních centrech a u počítačů. Vraťte se k životu, povídají, utečte do přírody, buďte dobrodruhy! Neřeší, zda to takový kancelářský vysedávač vůbec přežije, ale dodávají: Dáme vám k tomu veškerý komfort. Spacáky, stany, vařiče, funkční gatě a spoustu dalších potřebností. Všechny lepší než ty loňské! Je to trochu z bláta do louže, lákají nás z jednoho spotřebního světa do druhého. Pro dobrodružství není nutný, ale což, když už neodoláte tlaku, aspoň že tenhle je zábavnější. A můžeme být těmi dobrodruhy! Konec malého, s následujícím děním jen trochu souvisejícího úvodu.
V polovině ledna jsme s kolegy vyrazili za dobrodružstvím. Do lůna přírody, pravil by poeta ještě nestižený obavami z reálné podoby takového přírodního lůna, do Brd do čerstvě otevřených lesů na území bývalého vojenského prostoru. Tak trochu na pankáče, ať to má koule, jak se teď říká po vzoru angličtiny. Má fyzička za ostatními trochu pokulhává (zato mám víc než solidní kadenci úderů do klávesnice, abyste věděli), ale přesto jsem hleděl k celodennímu putování v kopcích, mrazu a hlubokém sněhu s nadšením. Mé dobrodružství začalo dřív než jejich, byl jsem plánovačem. Několikrát jsem předělával trasu, přece jen pojedeme do CHKO, kousek od nás bude vojenský prostor, okolo nás pyrotechniky ještě neasanovaná oblast. S pocitem lehké zodpovědnosti jsem byl šťastný za ochotu konzultanta, domorodce, který mne hned v prvním nákresovém pokusu odradil od zběsilého nápadu projet to, co se opravdu nemá (a ne jen jako nemá), totiž „bojiště", a dále korigoval mou fantazii. Díky, Jirko!
Cestou na sraz jsem minul přejetou černou kočku. Nebýt tolik placatá, možná mi přeběhla přes cestu a já bych pocítil varovnost znamení. Jenže nad ránem zplacatěla pneumatikou, a tak byl den otevřen bez obav z pověry. Měli jsme minus osm až deset stupňů po celý den a sněhu víc, než jsme čekali. Tlačili jsme hlubokým sněhem („Ty vole, co když mi to tady bouchne pod nohama, pojďte zpátky na silnici!"), poznali obavy z blížící se tmy. Navíc jsme i trochu bloudili, protože mapové podklady mnohde zdaleka neodpovídaly vojenské realitě, nejspíš záměrně – kde měla být jedna cesta, byly buď tři, nebo žádná. Přes všechno utrpení jsme si to náramně užili. A bylo to vážně dost dobrodružné.
Cestou domů, když jsem společně s autem rozmrzal, mi ale znovu došlo to, co o sobě už dlouho dobře vím. Já dobrodruh nikdy nebudu. Přesněji nebudu víc než dobrodruh jednodenní. Dobrodružství vítám, ale když proběhne a pak se po něm neotevřou dveře a nepohltí mě příbytek se vším pohodlím, tedy se sprchou, záchodovým prkýnkem, knížkou a postelí, dostanu se mimo svou komfortní zónu – být vícedenním dobrodruhem bych neuměl. Nemám na to. Možná by to byl zážitek, ale to vše okolo by ho přebilo. A co teprve tísnivá nerozhodnost při balení, že mi něco bude chybět! Před cestou do Brd vedla k přecpanému batohu, a to jsme jeli na jeden den a ne tak daleko od civilizace. Bunda, kalhoty, ponožky, kukla… co kdyby! Vždyť já bych se neuměl ani zabalit.
Už jsem se s tím smířil. Nikdy nebudu Kopkou ani Richtrem ani tím, kdo pojede závod na 1000 mil nebo na týden někam „natěžko", kdo bude celý den tahat kolo na ramenou, jen aby byl „sám v lůně", kdo obtěžká kolo bagáží se vším potřebným. Vždycky ale těmhle odvážným „bláznům" budu trochu závidět.
Rudolf Hronza

Menu