Loni jsme se nemohli nabažit podzimu, protože držel zimu zkrátka a ta ne a ne se prosadit. Vlastně, pamatuji-li se dobře, se jí to pořádně nepovedlo po celý jí kalendářem vymezený čas. Byl podzim, pak zase podzim, a najednou přišlo jaro. Bylo teplo, ježdění si užívali i ti, kteří obyčejně kvůli nízkým teplotám rezignují. Bylo jasné, že sezonu 2016 si díky tomu hodně z nás užilo mnohem lépe – byli jsme rozježdění, cyklisticky vstřícná zima nebránila minimálně udržet fyzičku. Nemuseli jsme čekat na květen, až se nám do nohou vrátí jiskra, do rukou jistota, do hlavy přehled a do očí odhodlání.
Letos se zatím zdá, že to bude trochu jiné. Už v polovině listopadu spadly teploty i v „normálních", rozuměj ne horských oblastech proklatě nízko, i k minus deseti. A byla to nádhera! Jíní na ještě oranžových listech i dosud zelené trávě. Námraza na barevném terénu, ne na pozdním podzimem tlející hnědi, kterou příroda snad ze studu za ten pro další generaci flory sice výživný, ale ne zrovna vábný svršek přikrývává (lépe řečeno přikrývávala) sněhem. Podzimní mix barev dostal bílým nádechem kouzelnou tvář.
Při jedné takové vyjížďce v mrazivém ránu mne brdský hřeben na několika málo kilometrech vyvezl jedním ze svých svahů o pár desítek výškových metrů nahoru. Stačilo málo, aby se v průběhu doslova metrů z námrazy stal sníh. Nečekaně solidní vrstva. Pohádkové výjevy s křoupajícím podtextem pár metrů od domu. Nečekal jsem to, proto mě to omámilo mnohem víc, než bych si býval připustil. Nadchl jsem se tím okamžikem pro celou zimu. Těším se na ni. Na bílé jízdy. Bude to klouzat, bude nutné trochu se omezit v rychlosti a zábavě, ale bude to fantazie, co jen mé občas stávkující průdušky dovolí.
Vzpomněl jsem si v tom opojení mimoděk na jeden rozhovor o tom, jak hodně lidí nelení a klidně po práci vprostřed pracovního týdne vyrazí na běžky. „I pro tu jednu hodinu se mi to vyplatí," mělo mě nadchnout. Nestalo se tak. V uvedeném případě sto kilometrů v autě, dvě hodiny na běžkách, sto kilometrů zpět. Stres něco stihnout. Kolo je v tomto směru opravdu nenahraditelné. Nepotřebuje ideální počasí, hřiště, dráhu, sparingpartnera, spálený benzín. Během pár metrů nás vytrhne
z reality, vrátí do přírody, kam jedině patříme, aniž by ji jakkoliv zamořovalo a aby nás stresovalo. Během pár metrů nás osvobodí a naplní tím, co od takového osvobození čekáme. A nejde jen o zimní úniky na běžky, ale i o ty letní, třeba o útěky do trail center…
Nejsem ten typ cyklisty, pro kterého je jakékoliv šlápnutí mimo kolo nepřípustné – rozuměj nezná nic jiného než kolo. Mám rád běžky, sjezdovky a další sporty, pestrost, změnu. Ale nemohu si pomoci, kolo mi podobnými střípky dává čím dál neuvěřitelnější smysl. Začínám všem kolo bezmezně věrně milujícím jedincům stále více rozumět. Nasednout každý den hned u domu a vyrazit. Jedno kam, jedno na jak dlouho.
Přeji vám skvělé a ve zdraví prožité nadcházející chladné, leč křupavě nádherné dny!
Rudolf Hronza