NESDĚLITELNÉ NITERNO

28.2.2017

Další test kol, další focení. „Tam kam pojedeme dnes? Kdo má tip?" Bráníme se uniformním záběrům, prostému důkaznímu materiálu, že kolo opravdu bylo v redakci a v terénu, u něhož je jedno, kde někdo jede a jak jede. Chceme, aby fotky byly pestré, aby „časák vypadal". Bohužel nemůžeme jet kamkoliv, na rovinu přiznávám, že čas a náklady jsou prevít a podstata testu je samotný test, ne jízdní fotka. Ta vše jen dotváří. Taková kosmetika.
„Pojede se ke mně, mám tam u nás jednu fantastickou stezku, na pár kilometrech desítky nádherných míst," rozhodl jsem při takovém jednom plánování. Vyřešeno. Zavolat fotografovi, dohodnout den a hodinu, poptat pár tradičních pomocníků, zda by si na nás udělali v týdnu čas a i oni podpořili pestrost magazínu – to abyste pořád nekoukali na ty samé obličeje, tedy ty naše redakční -, a jede se.
První místo, cvak, hotovo, další, cvak, hotovo. No nejde nám to dnes krásně? „Dobrý místo," chválí fotograf. Jenže pak možná svých slov začal litovat, počala být patrná jeho rozpačitost. Mlčky chodil po lese, přejížděl, poklekával, lezl na strom, nakonec bez ohledu na podzimní chlad i v trenýrkách do vody, měnil objektivy. A vzdychal. Bezradně. Bez jediného jeho slova to bylo jasné. Měli jsme dvě fotky a zbývalo udělat tři, jenže najednou jaksi nebylo kde. Les byl zčistajasna všude stejný, nádherná přípotoční pěšinka rovněž tak. Až bych řekl impotentní. Ten les. Fotograf trpěl, já jako původce jeho nesnází soucítil a trpěl též. Zneuznáním „mého" místa.
Podobný pocit jsem zažil při Cholesterolovém (rozuměj Velikonočním) pondělí. Počasí se měnilo co půl hodiny ze „slunce/modrá obloha" na „fujavice/vánice/mokrý hnus". Nic jsem si nevzal poučení z celodenní neměnnosti tohoto rytmu a v pozdním odpoledni vyrazil za sluncem a modrou oblohou, abych na sobě za dvacet minut zcela logicky měl ledovou krustu, na kraťasech hnědý šlic, v oholené tváři bílý vous a u nosu vodního oběšence, kterého jsem se bál odstřihnout, abych si zmrzlými necitlivými prsty neublížil.
Hučelo to a svištělo, chvílemi jsem moc neslyšel ani neviděl, když tu vše ztichlo. Po dlouhé době se mi povedlo to, co už dlouho ne – dosáhnout rychlosti větru a souznít s ním. Už jsem o tom kdysi psal, když se mi to stalo poprvé, ale nedá mi to čerstvý zážitek nepřiblížit znovu. Kdybych stál, vítr by mne fackoval vločkami po tvářích a okolo sebe bych viděl jen rychle se řítící bílé šmouhy. Ale teď! Stali jsme se souputníky. Bez ohledu na vichr bylo kolem mne ticho a vločky se jen tak romanticky snášely k zemi. Některé jsem pozoroval dokonce i více vteřin, než sebou již neromanticky sebevražedně plácly na mokrou zem. Neuvěřitelně příjemný zážitek, který mne nutil zpomalovat a zrychlovat, korigovat rychlost, aby zůstal co nejdelší.
Vyprávěl jsem o tom pak takřka na potkání, ale člověk nezúčastněný logicky těžko může sdílet nadšení s někým z kategorie „právě prožil" anebo prostě „prožil". Ani vy jej nebudete sdílet, velký časový odstup a písmo tyhle chvíle dále zbavují kouzla. Ale zcela upřímně – je mi to jedno. A nebýt mi tehdy líto fotografa, kterého jsem zatáhl na „to divné místo, kde nebylo co fotit", bylo by mi to taky jedno.
Myslím, že to tak máte stejně. Máme svá oblíbená místa, kam se z nějakého mnohdy i neznámého důvodu stále dokola vracíme, protože se tu cítíme skvěle, vnímáme krásu a energii okolí a intenzivně ji prožíváme. Říká se tomu třeba genius loci. Podle mne věc čistě subjektivní. Místo anebo klidně chvíle, vždy něco, co vás prostoupí a navždy ve vás zůstane. A co je proti podobnému vlastnímu prožitku nějaké nadšené „jů, ách a áchich" anebo rozpačité „hm, noo a ehm" těch, s nimiž jste se chtěli v dobré víře o něco takového podělit tím, že jste je na ono místo pozvali? Řeknu vám to. Naprosté nic!
Přeju, ať takových míst a okamžiků nacházíte co nejvíc. A buďte při jejich prožívání klidně sobci. Vyplatí se to. Co zůstane uvnitř, to zůstává navěky.
Rudolf Hronza

Menu