„Vidíš, to zase budeš mít o čem psát, viď?" pravil kolega, když jsem se lehce rozčiloval nad fi lmem o neuvěřitelném dobrodružství, který měl loni na podzim (ano, je pravda, že jsem si tuhle myšlenku nechal trošičku uležet…) premiéru na veletrhu Eurobike. Mladá usměvavá dvojice „dobrodruhů" projela Island na elektrokolech. Jakkoliv to zní zajímavě, vězte, že za tímto „dobrodružstvím" byl vedle dvou „statečných" cyklistů také kameraman, fotograf, ale hlavně – záložní terénní náklaďák, ne džíp, ale auto velikosti minimálně skříňové Avie. Aby také ne, když podobné dálkové cesty mimo civilizaci absolvované na elektrokole jsou z podstaty věci, tedy pohonu a výdrže baterie, nesmysl. Absurdita komerčního světa dotažená k dokonalosti. Dokázali jsme to! Raději se ale hlouběji nezajímat co, jak a hlavně proč.
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na jiný cestovatelský pár na předloňském veletrhu Bike Brno, který na projekci svých fotek davu přišel nastřelený do elastického cyklistického oblečení, kde se tlačila jedna reklama na druhou. Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl lokál, že jsem vlezl mezi závodníky, ale záhy mi fotky vše vysvětlily. Zážitkům zachyceným snímky vždy šikovně vévodil některý z partnerských produktů s jasně viditelnými logy. Tu pohled přes logo na stanu na nedaleký horský štít, tu náladovka u ohně s detailem loga na spacáku, jinde jízda focená šikovně přes logo na rámu, tretry, brašny, lahve s energetickým nápojem, prostě cokoliv fi nančně ohodnotitelného. Že takový počmáraný cestovatel vypadá v přírodě stejně uhozeně jako bezdomovec na skládačce v první lajně na startu Tour de France, je navíc nasnadě. A stejně tak to, že při putování divočinou mají jeho loga sílu oslovit tak leda stromy, což pro sponzora asi není dobrá zpráva, a proto je nutné přitvrdit ve výstupu z akce.
Vzpomněl jsem si na opěvné tiskové zprávy s logy partnerů různých výprav půl roku před jejich uskutečněním, jež vyžadovaly příslib publikování, aniž by bylo zřejmé, jaký výsledek z té „show" vzejde. Anebo to naopak bylo zřejmé až příliš. Myslím cesty na místa dávno několikrát prošlá (či projetá) a důkladně popsaná řadou cestovatelů, takže nezbylo než nutně vymyslet nějakou odlišnost, která by ospravedlnila a dovolila náležitě prodat opakovanou výpověď o putování ve stejné lokalitě. Třeba její absolvování na skládacím kole, jednokole a podobně.
Vzpomněl jsem si ale taky na různé dobrodružné cesty, o nichž jsem se dozvěděl náhodou, které byly podniknuty pro splnění vlastního snu, nikoliv komerční ždímání, na cesty, na něž si jejich aktéři dlouho šetřili peníze i dovolenou, a teprve po jejich absolvování, plni zážitků, je někdy nabídli k publikování, třeba Velu jako inspiraci pro ostatní.
Musel jsem se v této konfrontaci sám sebe ptát, co je vlastně cestovatelství. A jak vnímáme dobrodružství. Čím dál víc mám pocit, že cestovatelství a dobrodružství vlastně jsou rovny pouze prostředku k získání peněz. Ke snadnému žití, ačkoli „sehnat peníze je strašná dřina", jak by řekl moderní cestovatel. Fotografi e zážitků by v nás podvědomě měly vzbuzovat chuť vyrazit také, ale ne do obchodu – do přírody. Prostě čeho je moc, toho je příliš.
Nakonec je to ale možná jedno – jestliže nadhodnocenou společenskou prestiž profesionálních sportovců lze vysvětlovat jako přínos v motivaci mladých ke sportu, stejně bychom mohli brát tyto „zaprodané" cestovatele. Že mi jdou proti srsti, je tedy vlastně nejspíš jen můj čistě osobní problém. Vždyť už jen pěkná fotka umí pěkně zvednout úroveň touhy vyjet ven, zmizet.
Přeji vám skvělé léto plné nekomerčních zážitků! Udělám si také takové.
Rudolf Hronza