Pane Bože, zhřešil jsem, začal bych ve zpovědnici, kdybych byl kdy k víře potřeboval nějakou instituci. Mami, já jsem něco provedl, běžel bych být malý chlapec, jímž už desítky let nejsem. Teď už se můžu zpovídat především sám sobě nebo svým blízkým. Ale také třeba lidem, kteří mne obohatili vědomostmi. Jednak mi tím prospěli, protože co si budeme povídat, čím víc člověk ví, tím je moudřejší, jednak mi tím ale sem tam taky dost přitížili v mém žití. Vědomosti totiž způsobují, že jsem vůbec schopen odhalovat své chyby, čímž ve fi nále často dost narušují mou psychiku.
Své následující zpovídání pojmu veřejně, abyste viděli, co já jsem vlastně zač.
Milý pane Chadime, dietologu spolupracující s naším časopisem. Já vím, neměl jsem hltavě pozřít tak velký objem stravy nevalné úrovně a ještě se podrážděně dívat na vlastní děti, že nenechaly na přidání, ani mlsně okukovat sotva narozeného kocoura, a rozhodně jsem tak neměl činit opakovaně. Bylo to však silnější než já. Věřte mi ale, že jsem měl své důvody.
Milý pane Vojtěchovský, doktore a trenére v jedné osobě. Já vím, psal jste a ve svém seriálu pro Velo skvěle vysvětlil, že nárazová přehnaná zátěž tělu ubližuje, že nemá cenu do pohybové aktivity skočit po hlavě, naložit si a pak se z toho dlouho léčit. Vím, že jsem si ublížil, poznám to podle oparů, které mi vyskočí vždy, když to s pohybem přeženu, poznám to podle bolavých kolen, střídavého třesu levé a pravé ruky a tiku v levém koutku pravého oka. Věřte mi ale, že jsem měl své důvody pro dlouhé výpravy na kole i běhy.
Milý Dane Boubíne, skvělý mechaniku. Já vím, že už jsem měl mít kolo po posezonní repasi, která je současně repasí předsezonní, aby byl bike připravený, kdybych náhodou vyjel v zimní slotě. Věř mi ale, že jsem měl důvody ponechat jej doma.
Milý Ríšo, kamaráde. Já vím, že už je squashová sezona v plném proudu a že jednou za měsíc je málo. Věř mi ale, mám své důvody.
Milá ženo, má ženo. Když jsem s koncem podzimu stěhoval do bytu trenažér a silničku, jen lakonicky jsi prohlásila:
„Á, my budeme mít zase na zimu o sušák víc, no není to skvělé?!" Na tvá slova opět došlo, vím. Ale věř, že mám své důvody, věř, že tentokrát to bylo a je nikoliv pro obvyklou nechuť na nudné mučidlo opravdu usednout. Až k tomuto dojde, přiznám se a nebudu protestovat proti vyzdobení trenažéru čerstvě voňavými spodky, svršky i středními vrstvami.
Pak mne peskuj, ne teď.
Milí moji blízcí obohatitelé mého ducha. Vím, chyboval jsem. Nemálo. Odpusťte mi. Ale venku prostě tuhle zimu bylo a do uzávěrky tohoto čísla stále je až příliš nádherně na to, abych nepodlehl pokušení. A se vší úctou k vaší práci doufám, že podobně chybovali i naši čtenáři. Že tam venku nic nenechali.
Tak ať nám taková zima v nížinách vydrží až do jara!
Rudolf Hronza