PRACUJÍ, JEZDÍ, BAVÍ SE A PIJÍ JAKO MY

28.2.2017

V období od poslední uzávěrky do této jsem prožil zvláštní, hodnotný a až divukrásný měsíc. Byl jsem 14 dnů tak nějak napůl nemocný. U počítače se to dalo odsedět, byť výkon rozhodně nebyl stoprocentní, pohyb mi ale byl zapovězen. Ostatně když se zadýcháte už při otáčení volantem, nemáte ani chuť. Bylo to „smutné", měl jsem „problém", být závodník, byla by to „tragédie", „zásadní překážka".

Jenže předtím a potom jsem zažil neobvyklé věci. Jezdil jsem v lese s beznohým, vyprávěl si s bezrukým o výměně řetězu a pěkných sjezdech, s ochrnutou dívkou se bavil o řízení auta cestou na cyklistické závody. Proháněl jsem bike po lese se zavázanýma očima, šlapal rukama, třímal řídítka jednou, to když jsem druhou při oblékání zapomněl pod dresem. A co víc, dokonce jsem dělal po mailu rozhovor s nevidomým!

Jakkoliv pohádkově zní slovo „divukrásný", které jsem použil o kousek výše, jakkoli fantastické se zdají popsané situace, nebyla to pohádka ani sci-fi , ale realita světa handicapovaných. V tomto vydání najdete téma věnované právě jemu. Ne Jiřím Ježkům a profesionálnímu sportu, ale běžnému žití běžných lidí s postižením, kteří mají zálibu v jízdě na kole. Jejich příběhům, jež jsme doplnili o naši osobní zkušenost, o zkušenost zdravého člověka, který se v rámci možností snaží napodobit handicap, aby lépe porozuměl.

Nahlédnutí do světa handicapu pro mne bylo na začátku smutné, ale bylo velmi poučné. Ukazuje, že nikdo nemáme nic jistého, byť kteroukoliv činnost ovládáme sebelépe, stačí okamžik a svět se nám otočí. Vypovídá o tom nadšená bikerka, která jednoho dne znejistěla na důvěrně známém úseku, chtěla zastavit a přejít ho, jenže při slézání z kola škobrtla, spadla a skončila na vozíku. Stavař, profesionál, který kvůli neopatrnosti při hašení vápna ztratil zrak. Trio chlapů, kteří v mládí přišli o končetinu – jeden vyskakoval z vlaku, druhého srazilo auto coby chodce, třetí se s kamarádem vyboural na motorce.

A to jsou jen lidé, kterých jsme se ptali. Každý z nich zná další a další příběhy svých kamarádů. Kamarádů z komunity, která by mohla naši „zdravou" společnost mnohému naučit. Síle, odhodlání, pokoře, solidaritě, mohla by nám pomoci upravit žebříček hodnot. Anebo připomenout správný význam slov. „Problém" není jediné, s nímž bychom se měli naučit hospodařit, vážit jeho vyslovení, stejné to je u slov „tragédie", „překážka", anebo třeba „osobnost". Osobnost přece není někdo, kdo je třeba vidět v televizi nebo časopisu, to je jen člověk dělající svou práci.

Pod tíhou silných příběhů se člověk těžko ubrání patosu, má tendenci k lítosti, a to při kontaktu i při následném psaní. Jenže když mezi handicapované proniknete, zjistíte, že lítost je to poslední, co chtějí nebo čekají, a sebelítost je tu naprosto cizím pojmem. Chtějí normální chování, normální kontakt bez bariér, bez návalů nutkavé potřeby okamžitě pomoci. Stačí podaná ruka. Skvěle to prý komentoval ve své řeči Tomáš Pouch (podkolenní amputace nohy) na jednom z galavečerů, které jím založené sdružení ‘Černí koně’ pomáhající handicapovaným každoročně pořádá. „Co si myslíte? Že jsme jiní? Handicapovaní normálně pracují, jezdí, baví se, popíjejí a dělají další běžné věci. Nejsme jiní, jsme jako vy!"

Vidíte, a stejně jsem se patosu neubránil…
Rudolf Hronza

Menu