Elektrobiky podruhé

28.2.2017

Mám za sebou asi rok starý úvodník, v němž jsem vyjádřil negativní postoj k elektrickému bikování (nikoliv však městským elektrokolům). V tomto Velu najdete vcelku nemalý prostor věnovaný právě bikování s podporou elektromotoru. Je to šéfredaktorský protimluv? Nikoliv. Popisoval jsem tehdy principiální negativa, včetně ekologického, nyní jsme vyrazili vyzkoušet technickou stránku věci. Na mém postoji se s novými zkušenostmi nic zásadního nezměnilo, spíš se jen prohloubil, byť jsme si při tomto testování užili spoustu zábavy. 

S kolegy jsme si na popis zkušeností s elektrobiky udělili po 50 řádcích, abychom záhy zjistili, že to je pekelně malý prostor, na němž máme sdělit vše, co se v nás nakupilo. Využil jsem tedy úvodníku a některé postřehy si nechal do něj. Jako ospravedlnění své výhody se chci na sportovní biky s motorem podívat ještě z jiného úhlu pohledu. 

Kdybych tato kola hodnotil v šedesáti letech, mé názory by se lišily. Vyvíjí se nejen věci, vyvíjí se i lidé a jejich názory. V té době už budu mít méně sil a možná méně chuti prát se s terénem a pokořovat jeho náročné nástrahy, a tak bych pomoc uvítal na cestách za klidem a krásou přírody. 

Elektrokola ale také vnímám jako prostředek, který může k našemu sportu přitáhnout více lidí. Pro pohodlnější část populace je jízda na běžném kole až příliš náročná, aby s ní vůbec začala. Motor jim podá berličku. Začnou se hýbat, pomalu, bezbolestně, jejich fyzička se postupně zvýší a elektrokolo jim ukáže kouzlo bikingu. A oni mu jednou možná propadnou natolik, že se od berličky oprostí. Čím více nás bude na kole jezdit, tím prospěšnější to bude pro celé odvětví. 

Terénní elektrokola možná také jednou ukážou kouzlo pohybu přírodou po jiných než zpevněných cestách cykloturistům, pro něž jsou lesní cesty a stezky nyní místy příliš vytřásající a příliš příkré. Možná pak přestanou nesmyslně dělit cyklopopulaci na „cyklisty“ a „bikery“, vlévat do vlastní rodiny někdy patrnou a velice zbytečnou řevnivost. Jsme přece cyklisté, nač podskupiny tříštící nás i v očích okolí! 

Pokud bych se na terénní elektrokolo podíval pohledem partnerů nadšených a vytrénovaných cyklistů, asi bych jej také musel uvítat, avšak se zásadním otazníkem. Jezdíme snad na kole s partnery proto, abychom si navzájem stačili? To je to, co nám přináší uspokojení ze společně stráveného času? Ne! Jezdíme za zážitky, za sportem a zdravím. Za společným časem, a tak by nám nemělo činit problém na sebe počkat, přizpůsobit se, abychom mohli opravdu být spolu. Osobní ambice ponechme na vlastní volný čas. Elektrokolo je podle mne v tomto případě jen cestou, jak zakrýt naši sobeckou potřebu nebýt omezován. Proto ho nadále nevidím jako možné řešení pro ty, kdo jsou nejslabší ve skupinách a čekají od něj, že se díky němu udrží. Že porazí silnějšího kamaráda. Že budou stačit manželce. To jsou výzvy hodné zcela jiné reakce, než je pořízení motoru. Ale trénink bolí, chápu… 

Elektrokola jsou tu, já naplnil dalších 50 řádek „nad rámec“ nesouvislými úvahami, a mohl bych pokračovat. Zábavné je, že už v brzké budoucnosti by se můj postoj opět mohl změnit – to až vývoj zbaví elektrobiky jejich současných výrazných technických neduhů, jako je neobratnost či nadváha, a já jim nebudu moci nic vyčíst. Pak možná „vyměknu“, stáhnu ocas „vyššího principu sportovního“ mezi nohy a pojedu si bezbolestně užít kola. 

A co vy, jak vnímáte elektrické biky? Napište nám, adresa je hned pod mým podpisem. 

Menu