K nule i od ní

28.2.2017

Po každém představení nového modelu, po každém veletrhu, novinářském kempu a podobných příležitostech se mi vrací stejná otázka – kam až lze jít? Není to tak dávno, odhaduji tři čtyři roky, kdy jsme stejně jako kolegové po celém světě psali o magické hranici jednoho kilogramu u hmotnosti rámu. Opěvovali jsme rekordmany, postupně jmenovali další a další úspěšné, až už nás to teď ani nenapadne. Kilogram se stal běžně pokořovanou metou. Vlastně přestal metou být, nepřekvapuje, je to jen údaj na váze, jedna z mnoha běžných zastávek ručičky. Další metu jsme si zatím nenastavili, čekáme nejspíš na další „kulaté“ číslo. A rámy tak nějak mimoděk, zato v rychlém úprku mají 900, 800, 700 i 600 gramů. 

Nejsou to ale jen rámy. S údivem, ale i posměchem jsme se před pár lety dívali na trochu zoufalé počiny gramhoničů. Silnička vážící pod pět kilo, sice úžasná hodnota, ale mnoho kompromisů ve funkci. Když se před několika dny vrátil kolega z novinářského kempu Cannondalu, popisoval 4900 gramů vážící plnohodnotné kolo. A prý není problém jít o poznání níž, bez kazu na kvalitě a odolnosti, jen za nehorázné peníze. Zatím. Když jsem si v roce 2005 koupil svůj první (a zatím poslední) enduro full, vážil 14,5 kg. Hned rok poté jsme jeho upgradu naměřili o kilo a půl méně. Jen tak jako by nic zmizela desetina hmotnosti. A pak další. A další. 

Když celá jízda na dvou kolech v předminulém století začala, hmotnost nebyla brána v potaz. Pro současného cyklistu byla nepředstavitelná, a tak si snadno můžeme říci, jo, tenkrát, to byly časy, vývojáři měli spoustu prostoru pro zlepšování, desítky kil. Jenže tehdejší konstruktér viděl ty samé drobné krůčky pokroku, jaké vidíme dnes my. Vzhledem k tehdejším technologickým možnostem nemohl tušit, kam až se lze dostat. Ani my to netušíme, jsme ve stejné roli, nevidíme do zítřků. Jedno ale je jisté. Nemá pravdu ten, kdo říká, že dál už to nejde. Před desítkami let ale přesto měli jednu obrovskou výhodu – k nule jim chyběl mnohem delší kus cesty než nám v současnosti (a stejně tak k maximálnímu počtu převodů, minimálnímu možnému valivému odporu a mohli bychom pokračovat). 

Kdy se to tedy vše zastaví, blíží se ten den? I kdyby přišel – jakože přijde – po karbonu jiný, lepší materiál, jeho prostor bude o mnoho menší, než jaký měl karbon střídající hliník. Asi budeme zanedlouho opěvovat metu 500 gramů (a třeba se při ní konečně probudí UCI a přepíše svůj nesmyslný limit), ale i ta nám posléze rychle zevšední. A dál? Zřejmě je mou obrovskou mýlkou, že jako hranici si stavím nulu. Za 50 let už třeba půjdeme do mínusu. Nevím jak, ale skoro tomu věřím. Nula je blízko a nadšení konstruktérů neutuchá a výsledky jejich práce jsou stále znovu a znovu hmatatelné. 

Každý rok posunuje ten příští, otevírá nové možnosti. Naštěstí se zážitky je to v něčem jiné. V tom zásadním. Čím více se zdokonalujeme, ať už v technice ježdění, nebo ve vědění, tím větší zážitky náš čekají. V tomto ohledu se nule naopak čím dál více vzdalujeme. A to je dobře. 

Menu