Byl to ten typický jarní větrný den, kdy fouká tak, že sotva vystrčíte hlavu ven, dostanete takovou větrnou facku, že málem druhou koupíte o zavírající se vchodové dveře a třetí si za hloupost vlepíte sami. Ale jasně modrá obloha, slunce, z něhož už je cítit sílu, energie z bující vegetace a nakonec i očistný pocit z větru, který odvane nejen zimní prach ze silnic, vás přesvědčí, že vracet se rozhodně nemáte.
Trpěl jsem od prvních metrů, protože je samozřejmě lepší vyjet „proti“ a to nejlepší, jízdu „po“, si nechat na konec. Kopce byly vysvobozením, protože za ně vítr nemůže – a dupat proti kopci je mnohem zábavnější, než vší silou drtit kašpárka, abyste se skoro nehnuli z místa. Ale pak se vše změnilo.
Konečně jsem začal stáčet k domovu a z líného škuneru, co mu chybí palivo i výkon, se stala rychlá plachetnice. Vítr mi nejprve provětral slabiny, aby se mi nakonec plnou silou opřel do zad. A pak jsem najednou zůstal sám v úplném tichu. Okolo žádné auto, žádná hlučná aglomerace ani oráči v zetorech v zápalu práce. Ani hlesnutí ohýbající se trávy, ani hlahol ptáků, túrování skútru. Dosáhl jsem rychlosti větru (na „zvukovku“ budu muset ještě potrénovat) a díky tomu i takřka absolutního ticha. Pravda, cyklistického ticha. Všechen hluk běžného světa zůstal za neviditelnou stěnou. Na displeji computeru bezmála padesátka v hodině a já byl sám se sebou, jasně slyšel jen své nádechy a výdechy, šelest točících se nohou a řetězu pohánějícího soukolí, hlasité vrčení cvrčka, když jsem nohy zastavil, cvaknutí páčky řazení, tření brzdových špalků o ráfek
Užíval jsem si to, přidával a přibrzďoval, když ticho bylo ohroženo kolísáním rychlosti – mé nebo větru. Tohle rovnání se větru mne pohltilo natolik, že jsem vědomě minul odbočku a pokračoval se svým soukromým tichem dál a dál. Procitl jsem až v údolí, kde mne větrný společník nechal samotného. Z okruhu se tak nakonec stala osmička a za zážitky přišlo zasloužené výkupné, to když jsem se i domů vracel proti větru. Vůbec mi nevadilo, že mi nyní naopak řval do uší.
Myslel jsem si, že už mě kolo po těch letech nemůže ničím překvapit. Zase jsem se pletl, opět mě dostalo. Možná už jsem to někdy psal. Možná jsem taky to ticho už někdy zažil, přece jen jsem trávíval v sedle i přes 20 000 kilometrů ročně. Jen jsem to tehdy asi nevnímal tolik jako údaje o tepech na pulsmetru, přísně střežené, aby neopustily povolenou zónu. Teď na kole trávím mnohem méně času, ale o to více si jej užívám – můžu si totiž dělat, co chci. A tak se těším na další vyjížďku a jsem moc rád, že si nevystačím s jedním kolem – přestože upřednostňuji bike, silnička mě taky láká. Zážitky se násobí.