Logicky by úroveň závodů měla být dále než před několika lety – každý rok přináší zkušenosti, nové poznatky. Zhodnotit úroveň a stav závodů se ale může zdát trochu ošemetné: namítnete, že se nejedná pouze o statistiku občerstvovacích stanic a jejich zázemí, o počty a výkonnost prezentovaných závodníků nebo prosté číselné údaje o délce a převýšení. Jde také o nekonečnou spoustu příběhů, které dokreslují obraz o celkové kvalitě závodu, jež čítá i prostředí a ostatní závodníky. Že jsou to určitě i oni, kdo závodu dává jeho tvář, atmosféru. Ano, budete mít trochu pravdu. Jenže v důsledku se toto vše odrazí právě v číslech, na počtu účastníků – v průběhu let roste (nebo alespoň výrazně neklesá – a pokud ano, pak spolu se všemi dalšími kvůli jinému vlivu, společnému) jedině tehdy, pokud je závod oblíben.
Letošek byl rokem, kdy se mnohdy zdálo, že amatérský a profesionální peloton defi nitivně naplno splynuly v jeden. Myšlenka maratonu coby možnosti poprat se sám se sebou či porovnat síly amatérských sportovců neobstála – na startovní čáry se staví silné týmy v čele s profesionály po bok nadšených hobíků. Vadí to ale některé ze stran? Nezdá se. Ať už se nám to líbí, nebo ne, je to logické: maraton je závod, je o něj zájem, je prostorem pro zviditelnění produktů či značek. Zatímco Světové poháry a mistrovství světa či Evropy nemají dobrou úroveň, úspěch v nich ani v nejmenším neznamená tolik co úspěch v SP v MTB XC, renomé úspěchů na domácích regionálních hřištích je poměrně velké.
Naznačili jsme, jak čísla účasti v průběhu let hovoří o oblibě závodu. Jak je na tom v tomto směru 19 maratonů „našich" sérií, ukazuje mapa s grafy. A abychom získali obraz o stavu současných maratonů, položili jsme několik stejných otázek dvěma závodníkům a několik dvěma z pořadatelů.
Eda Pinkava, Rudolf Hronza
V tištěném článku dále najdete čtyři rozhovory, dva s pořadateli a dva se závodníky (z popředí i hloubi pole). Otázky jsou zaměřeny na zjištění stavu současnosti domácího maratonského hnutí.