Vydejte se s námi na cestu do drsné země, kterou slunce nemá rádo a jejíž paměť je delší než seznam vašich školních lásek. Vypravte se na místo dýchající starobylými příběhy, jejichž tichou ozvěnu uslyšíte v každém kousku okouzlující krajiny. Stačí jen přivřít oči a rázem v nich máte hlavní roli. Stanete se troufalým rytířem, který touží vyrvat svou kořist ze spárů velšského draka. Je jen na vás, jakou odměnu si vyberete. Můžete se dotknout pohádkové přírody čerpající sílu z nekončících dešťů. Můžete shrábnout zážitky z dokonalého bikování. Nebo můžete jen vyprávět o tom, jak jste vyvázli ze spárů velšského draka.
Deníček cestovatele
Že se dá ve Walesu docela dobře bikovat, jsem si nesměle začal uvědomovat při uznalých reportážích v zahraničních časopisech. Naplno mi to doklaplo, když jsem při přestupu na letišti v Londýně viděl Boeing, na kterém se leskl drsný biker a velkými písmeny vyvedený nápis „Visit Wales”. Barevný slogan u mě sice žádnou cestovatelskou horečku nevyvolal, cesta do Walesu si mě přesto našla. Rozhodování, jak strávit poslední srpnové dny, totiž rázně rozsekla pozvánka od Dafydda Davise – bývalého velšského reprezentanta v horském běhu, dlouholetého horského vůdce, profesionálního bikera a především světově proslulého projektanta stezek. Jde sice jen o pár dní, ale takové pozvání se neodmítá. Vždyť Dafydd je ten, kdo stojí za vznikem velšských bikových center, která to dotáhla až na nablýskané trupy boeingů.
Není nad čím rozmýšlet. Rychlá rezervace letenky u nízkonákladové aerolinky, kolo do krabice, k němu přisypat bikerské propriety, něco oblečení do batůžku a už svištím na Ruzyň. Tady se potkávám s parťáky – Tomem Kvasničkou, který návštěvu domluvil, a Pavlem Horníkem, ostříleným fotografem. Naše lowcost letadlo má všechny motory funkční, což je fajn, a cesta nám proto pěkně ubíhá. Přistáváme v Birminghamu a krabice s koly ládujeme do vlaku, přímo do osobního vagónu. Nikdo tu neřeší, že zabírají velkou část uličky, ale pro jistotu se usmíváme na všechny strany a tváříme se, že ty krabice ani náhodou nejsou naše. Konečně míříme vstříc dobrodružství a velšské vesničce s těžko vyslovitelným názvem.
Dafydd, typický podsaditý a šlachovitý Velšan, nás vítá na zapadlém venkovském nádražíčku Llandudno, na kterém se zastavil čas někdy v době boje o volební právo žen. Hostitel nás bez mrknutí oka ihned potěšil prohlášením, že přijíždíme do nejhoršího léta, které tu za posledních sto let bylo. „Tohle léto jsem viděl slunce třikrát,” otvírá Dafydd lakonicky náš pobyt.
Nádraží vypadá, že příjezdem našeho vlaku vyčerpalo svůj měsíční příděl spojů, a tak se navzdory Dafyddově deprimujícímu zhodnocení meteorologické situace rozhodujeme nebrat nohy na ramena a vyrážíme na cestu velšským venkovem. Střídají se sytě fialová vřesoviště, pastviny plné bílých teček ovcí i kouzelně starobylá městečka. Krajina má drsný, trochu ponurý a přitom malebný ráz. Dafydd nám při jízdě uzoučkými silničkami velšské vrchoviny vypráví příběh kraje, který si sáhl na dno. Od první poloviny 20. století si totiž bolestivě prošel fatálním úpadkem těžby uhlí, zpracování břidlice i ocelářství, které dávaly obživu většině místních. „Když jsem byl mladý, mohl jsem buď začít chlastat jako všichni ostatní, nebo najít něco, co mi dá smysl života,” popisuje Dafydd atmosféru v zemi. „Našel jsem ho v našich horách.”…
V TIŠTĚNÉM VELU ČLÁNEK POKRAČUJE: ZÁŽITKY Z JEŽDĚNÍ, FOTOGRAFIE, PRAKTICKÉ RADY PRO TY, KDO SE ROZHODNOU VYJET ZA VELŠSKÝM DRAKEM…