Dnešní středoškoláci a samozřejmě generace ještě mladší při charakteristice událostí z listopadu 1989 použijí asi stejně obsažné hodnocení jako u událostí z října 1918. Byla revoluce a pak se to tu změnilo. Prázdná slova, prázdné pojmy. Zmizela osobní statečnost lidí, kteří „to" zařídili, zmizely dny a týdny nejistoty, zůstaly pobavené úsměvy nad vyprávěním těch, kteří „tamto tenkrát" zažili. Dobře? Špatně?
Člověk má někdy snahu dívat se na věci minulé se shovívavým úsměvem, o to silnějším, o co je mladší. A tak se stává, že při vysvětlování dob nedávno minulých nejde o dialog, ale o dva proudy myšlenek, které se jen občas protnou. Vyprávějící je za blbce, v lepším případě podivína, poslouchající za ignoranta, v lepším případě nechápajícího. Je to tak a musí to tak být, osobní zkušenost obecně je obtížně sdělitelná, zkušenost zarámovaná životy za tzv. socialismu dvojnásobně.
Jen málokdo tehdy vypadal, že chodí do zaměstnání s radostí, společenským podmínkám se nedalo uniknout, o to méně v podnicích a továrnách. Systém podporoval mimopracovní aktivity, kulturní, společenské i sportovní v duchu antického chléb a hry, ale doplněného o „všeho tak akorát". Nikdo nesměl mít málo, ale ještě větší pozor dával, aby někdo neměl moc.
A moc rozhodně neměli ani cyklisté. Sport byl sice výkladní skříní socialistického systému (platilo to zejména o tehdejším SSSR a snad ještě více o honeckerovské NDR, která měla neustále za zády neúprosné srovnání se svým západním sousedem a medaile byly to jediné, v čem jej mohli němečtí komunisté trumfnout), ale s nedostatkem vhodného materiálu se potýkaly i československé reprezentační týmy. Jeho neprůhledné rozdělování a přidělování motivovalo k vlastním aktivitám, které bychom dnes nazvali podnikatelskými, vyváželo se, dováželo se, měnilo se. Nedostatek vedl i k „syslování", a tak se stávalo, že po změně technického systému některého z komponentů silničního kola se najednou objevily zásoby dílů sice nových, bohužel však morálně i funkčně zastaralých. Nebyla to spekulace, jen odpovědní funkcionáři vytvářeli rezervy, protože devizový kohout se mohl kdykoliv zavřít.
Jestliže v horních patrech cyklistiky byl nedostatek, který přece jen občas odpovědní uspokojili, pro cyklistické nadšence byl tragický. Oba hlavní tuzemští výrobci – Eska Cheb a Favorit Rokycany – produkovali dostatečná množství kol, ta ovšem skončila buď na východních trzích v rámci nepřehledných a nevýhodných dohod, nebo na trzích západních, kde se prodávala pod tržní cenou, ale přesto jako vítaný zdroj deviz. Jízdní kolo byl sen, sportovní jízdní kolo sen téměř neuskutečnitelný, favorit na galuskách fikce za 1440 Kčs.
Kdo chtěl jezdit, musel vyvinout značné úsilí, stát se zásobovačem, opravářem, konstruktérem. Nikde nebylo všechno, všude bylo jen něco. Na služebních cestách se navštěvovaly obchody Jízdní kola – šicí stroje, tu se objevily klínky, tady přehazovačka, hlavové složení za 12 Kčs, svátečně galuska za 50 Kčs či východoněmecké náboje Renak, delší ze dvou vyráběných představců, úzká silniční řídítka, tzv. dusivky… a to je skoro všechno. Dresy? Tretry? Úsměv prodavače. Zahraniční komponenty koupené z druhé nebo třetí ruky se dojížděly až do úplného zničení, ale i pak nastoupil šikovný opravář z Drumelu (rozuměj: družstva melouchářů) a svařil prasklou kliku, do nábojů Campagnolo implantoval strojní ložiska, vyleštil kliky Walter, které i s obludnými převody 54/44 byly jako zjevení z jiného světa. Čtvrtletní prémie padly za přesmykač Campagnolo Record, který byl v pražské Skořepce za 150 tuzexových korun (tzv. bon jste mohli koupit od vexláka u Motokovu za 5,50 Kčs, riskovali jste ovšem ohrožení devizového trhu Československa), kliky Record byly za závratných 750 TK neprodejné.
I přesto byly skoro v každém větším městě cyklistické oddíly s kvalifikovanými trenéry, pořádaly se desítky závodů, jezdilo se na soustředění. Paradoxní je srovnání s dneškem – tehdy nebylo na čem, ale bylo kde, v současnosti je to přesně naopak, tedy alespoň v případě cyklistiky silniční. V systému fungovala střediska vrcholového sportu mládeže, hojně kritizovaným problémem byla úmrtnost přestupu talentů do některého z desítek oddílů věnujících se závodní cyklistice v kategorii mužů. Dnes tento problém zmizel, není kdo a není kam.
Byla to jiná doba, nelze na ni zapomenout, vymazat z vědomí. Ovlivnila všechny, kteří jí prošli, hodně dala, ale bohužel více vzala. Následující vzpomínky ‚přímých účastníků’, kteří ve svém oboru pracovali před i po listopadu 1989, ji oživí pamětníkům a snad trochu přiblíží těm, pro které je stejně blízká asi jako logaritmické pravítko.
Lubomír Severin
Fofo: ČTK/Petr Eret
a Jiří Vlach, archiv