Jaro přinášející zklamání

28.2.2017

Už je to tu zase, po nepříliš vydařené zimě konečně přišlo jaro, i když za okny ještě nedávno zuřící sněhové vánice tomu příliš nenasvědčovaly. Kalendář ale mluví jasně a stejně tak i příroda, která se již pomalu začíná probouzet ze zimního spánku. Snad jí ale ještě nějaká ta studená fronta, zabloudivší k nám ze severských krajin, na chvíli v plném rozletu a rozkvětu přibrzdí.

Ač totiž lesy a louky zatím vypadají ještě poměrně smutně a šedivě, alespoň v době psaní tohoto zamyšlení, tak právě v tomto období velice rád vyrážím do přírody, ať již na kole nebo pěšky se psem. Nejčastěji přitom volím místa, která sice znám, ale ne zas až tolik, abych měl zmapovanou každou cestu a pěšinu. Vzhledem k tomu, že jsou lesy v tomto období až neskutečně průhledné, protože výhled nezakrývá masa bující vegetace a listí na zemi je již dostatečně rozfoukané či zetlelé, tak přímo lákají k objevování nového, doposud nepoznaného, co běžně v plné sezoně není vidět.
Záměrně tak na svých vyjížďkách volím pomalejší tempo, abych se mohl rozhlížet kolem sebe a očima pátrat, kde se vinou a kam odbočují nenápadné cesty a cestičky, které mnohdy skrývají nečekaný potenciál pro bikera. Tento proces objevování je někdy celkem zdlouhavý, najít zajímavě vhlížející cestu, zjistit, jak vypadá a kam vede, a následně ji začlenit do celistvějšího celku určité trasy pospojované z dřívějška již dobře známých nebo dalších čerstvě nalezených úseků. Díky takovémuto přístupu se mi již podařilo objevit spoustu zajímavých cest či míst, která by jinak nejspíš mému zraku zůstala navždy skryta. Pravda, ne vždy se tento proces vydaří a ne vždy je nově nalezená cesta použitelná po celou sezonu, někdy zkrátka z důvodu malého vytížení zaroste. To ale nic nemění na vzrušujícím pocitu z objevování.

Proti jaru, které po černobílé zimě přináší zpět do našich životů teplo a barvy, samozřejmě nic nemám. Někdy je ale jeho příchod natolik rychlý, že dlouhé prsty nezadržitelně bující vegetace obejmou a zpět do svého nitra vtáhnou slibně vypadající pěšiny, které jsem zatím nestačil řádně prozkoumat. Zbývá mi tak jen zanést si jejich přibližnou polohu do paměti a doufat, že se mi tuto poznámku podaří po roce zpětně vyvolat, tedy až zase les rozevře na chvíli svou náruč mé touze po objevování. Do té doby se zas budu muset spokojit s již notoricky známými traily či své objevitelské choutky přesměrovat do jiných, mnou zatím neprobádaných koutů naší země nebo i dál. Jsou ale okamžiky, kdy mi prostě jaro trochu vadí.

Menu