LÁĎA V ŘÍŠI DIVŮ
Týden před uzávěrkou se redakcí mihl náš „ajťák" Láďa, kamarád, který pečuje o počítačové vybavení grafické sekce. (Člověk dohlížející na počítače redaktorů není náš blízký kamarád, nejmenuje se Láďa, ale také jezdí na kole – svět je malý…) Je s námi od začátku, byť se náplň jeho pracovního vztahu s Velem čas od času změní. Láďa závodil na kole, aby ho pak s věkem a změnou zájmů opustil asi před deseti lety. Ten den se zastavil u mého stolu a namísto obvyklé rychlé výměny několika slov jsme se zapovídali. Láďa řešil dětské kolo, synek už se začíná pouštět do větších akcí. Přes něj jsme se dostali až k jeho možnému návratu ke kolu vynucenému právě synkovými pokroky. Vláďův zrak v tu chvíli padl na kolemstojící kola, pestrou směs silniček (to vzhledem k přípravě nového časopisu 53×11, jehož premiérové číslo vyjde týden po tomto Velu), pevných i celoodpružených horských kol. „Já končil ještě s páčkami na rámu, ale už jsem měl osu se čtyřhranem, žádné klínky!"
Bylo to v tu chvíli stejné jako přijmout zpět do rodiny ztraceného syna a vyprávět mu o tom, co jej roky míjelo, jak se mají sestry, matka, babička. K zaskočení kopci inovací by pak v tomto případě stačilo málo – zběžně popsat kolemstojící kola a prolétnout obsah aktuálně připravovaných čísel, Vela i 53×11. Karbonové rámy, silniční řazení integrované v brzdových pákách hned na tři způsoby (Campagnolo, Shimano a Sram) a ještě by tu mohl stát čtvrtý (Sunrace, potažmo MicroShift), čtyřhran již dvakrát překonaný (po ISISu a Octalinku Hollowtechem II), duté kliky, karbonové ráfky a vůbec karbon kam se podíváš (a z něj plynoucí roztodivné tvary rámových trubek, naplno vysávající možnosti z tohoto materiálu). Nedaleko postává Niner, devětadvacetipalcový full. Kde jsou tenké trubky, oku lahodící spojky, ocel a hliník top modelů, nízké ráfky, kulaté dráty?
Pohled na rozpis stránek březnového Vela, které právě držíte v ruce, by pak ukázal mnohem více. Dostupná třída fullů se za ty roky nejen vůbec objevila, ale navíc se cenově posunula mnohem blíže běžnému cyklistovi, a to přesto, že kvalita kol v nich nabízených putovala opačným směrem – vzhůru. Jestliže dříve byly podobné biky jakýmisi hybridy, které měly právo bát se terénu, protože věděly, čeho jsou schopné (či spíše neschopné), nyní jde o dovednostmi skvěle vybavené stroje. I díky nim se dále ve svém významu posunula otázka odpružení: už nezní ano, nebo ne, už spíše řeší konkrétní hodnotu zdvihu. V této oblasti se odehrává poslední dobou mnohé (viz další článek v tomto čísle o velikosti zdvihu). Vrátíme-li se o vývojový stupeň zpět, k hardtailům, díky masivnímu nástupu karbonu tu vládne pocit, že kompozit drtí kov po všech stránkách. V rubrice Na kost se ale dočtete, že velmi záleží na tom, o jaký kompozit a jaký kov se jedná.
V minulém Velu jste našli článek o posedu, u něhož by Láďa jistě pookřál, protože zahrnuje po generace cyklisty předávané postupy jeho nastavení. V tomto čísle se ale ukazuje, že vývoj běží vpřed opravdu ve všech oblastech lidského konání – důkazem budiž vědecký přístup k nastavení posedu. Ale nejen to – zatímco ještě nedávno jsme znali jedna řídítka, nyní více verzí tohoto komponentu a další díly významně ovlivňují posed na kole a pocit z něj jako mozaika, v níž musí sedět každý střípek.
Zdaleka to není vše, co najdete v tomto čísle, zdaleka to nejsou všechny rozdíly mezi nedávnou (natož dávnou) minulostí a žhavou současností cyklistiky. Láďa, nic netuše, mi posloužil nejen jako průvodce březnovým Velem, ale i posel připomínající nezastavitelný tok času. Ať už si to chceme či nechceme připustit, roky běží a nic na světě ani v našem životě nestojí na místě. Ani cyklistika, rychlost jejíhož vývoje je přirovnávána ke zběsilé jízdě, přitom stejně šíleně běží evoluce i v jiných oblastech. Jak moc je to jízda zběsilá, poznáte až tehdy, když si na chvíli z rozjetého sporťáku vystoupíte, a pak se do něj chystáte naskočit, když vás míjí v plné rychlosti na volné silnici se zavřenými dveřmi a pouze lehce staženým okénkem.
Rudolf Hronza