Posed. Slovo dvou významů, tedy aspoň pro cyklisty, a pro mne navíc i důvod jedné úplně hloupé úvahy o dlouholetém utiskování mého oblíbence.
První význam je spojen se zelenými mužíky a vraždami bez námahy, které probíhají s jeho využitím. Posed na kole (teď již nemám na mysli myslivecký posed), tedy směsice délek a úhlů tvořených či svíraných našimi údy, je zárukou toho, jak s kolem splyneme, zda vytvoříme sehraný tým, nebo se budeme o symbiózu dlouho snažit a o marnosti našeho činění nás bude informovat bolest v zádech či v kolenou. Jízda v sedle kola pomáhá, uvolňuje, ulevuje, nabíjí, čistí, přibližuje, sbližuje… A také překvapuje.
V tomto čísle najdete jako jedno z hlavních témat právě posed na kole, jinak a kompletněji sepsané než kdy předtím, ovšem stále se stejným základem. Generace cyklistů si předávají základní poučky o tom, jak takový posed má vypadat – nastav kufry, napni nohu, ale ne moc, předkloň se, polož ruce na řídítka, přilož lať, spusť olovnici, nech ji projít osou… Poučen jsem byl i já, stejně tak poctivě předávám dále. V létě loňského roku jsem ale byl vystaven těžké konfrontaci, osvědčené přístupy versus nové metody.
Přistoupil jsem k ní jako chlap, připravený tasit první, nebo souboj čestně prohrát. Hliníkové kufříky, úhloměry, soustružené olovničky na silikonových šňůrkách namísto plochého klíče na tkaničce od bot. Když bylo hotovo, odjel jsem za roh a pro sebe si posed přeměřil – stejný jakého amatérskydocílím sám! Cha! Tasil jsem tedy sice první, ale vítězný výstřel nenásledoval. Na řadu totiž záhy přišlo doladění posedu – sledován byl pohyb kolene a následně upravován různými vložkami do treter tak, aby koleno při pohybu nahoru a dolů neopisovalo osmičku, ale pohybovalo se jako píst. Nahoru a dolů, nahoru, dolů, pěkně po úsečce. Až po další hodině měření jsem byl definitivně nastaven. Uznal jsem prohru starých metod, ale za nějakou dobu uznání málem odvolal.
První den se mi jelo překvapivě skvěle. Už za týden mne ale začalo nesnesitelně bolet levé koleno, jeho vyklonění dané konstrukcí treter a vložkami v nich bylo nezvyklé. Následné období nebylo příjemné, koleno překvapivě nebolelo při squashi či běhu, ale na kole. A také v klidu. Proč, když vše by mělo být nyní lepší?! Bolest byla střídavě menší a větší, ale neustupovala. Začal jsem ale přemýšlet hlouběji, snad i pod vlivem slov psychologa z článku uvedeném v listopadovém Velu jsem se při jízdě až přehnaně sledoval – pokud je nové nastavení posedu natolik jiné, že potřebuje přivyknout, proč mne jedno koleno bolí a druhé ne? Proč si pravá noha zvykla okamžitě a levá mne pokouší?
Rozjímaje o problému stavím při další z vyjížděk na čůrání. Ruka po paměti šátrá v pravé polovině kalhot ve snaze uchopit a ulevit mi. V pravé, jsem totiž asi už od narození pravičák. Aha! Má odvěká věrnost pravici způsobila, že má pravá noha vlastně při starém stylu šlapání vždy utiskovala „Hronzu-juniora" a on se nyní konečně mohl volněji rozprostřít na svém obvyklém místě (my muži už to tak máme, jednou si vybereme stranu – příslušníků středu je nás jen málo – a pak už ji celý život nezměníme). Tak proto pravá noha skoro okamžitě přijala nový styl a levé to trvá déle, když nemá tak silný důvod! Věřil jsem své teorii a levému kolenu dal čas a soustředění. Věřte nebo ne, nyní už je z levé nohy také píst, bolest v koleni ustoupila a já po skoro půlročním zápasení definitivně pozměnil styl šlapání a po skoro dvaceti letech ježdění na kole se omluvil juniorovi za dlouholeté příkoří.
Když mi teď řeknete, že je to všechno pěkná kravina a stupidní úvahy, nebudu se bránit – sám vím, že za bolestí stojí více než dvacet let staré zranění z lyží, kdy jsem si pochroumal právě levé koleno a musel se ze sjezdovky nechat potupně odvézt matkou na saních před zraky kamarádů a holek „od nás ze vsi". Nový posed prostě potřeboval zvyk. Někdy je ale hodně zábavné sledovat sám sebe, kam až, k jakým myšlenkám, člověka dokáže dohnat náhlá beznaděj třeba tehdy, když si po letech opět najdete trochu více času na ježdění a tělo vám málem vystaví stop.