Mělo mě upozornit první spadané listí, bahno a kluzké mlhavo. Nebo snad kamarádův pád hned na začátku – Jirka si v hravém sjezdu na široké cestě jen tak poskočil a najednou ležel na boku. Kluzké vápencové kameny, tenký bahnitý film a listí prostě nesnesly pomyšlení, že se z nich někdo jen tak odlepí do vzduchu a klidně dopadne za zatáčkou do náklonu, aby si ji vychutnal do posledního metru. Ne, prostě komu není rady a nevnímá jisté signály, tomu není pomoci. Zvedám se rychle ze země v klasickém stylu „koukejte, mě fakt nic není" (už i proto, aby mou slabou chvilku vidělo co nejméně lidí, kteří by se mohli přichomýtnout), abych se zase pěkně posadil zpět a zapomněl předstírat – zkouším se nadechnout, zjišťuju, co mě bolí a čím vším můžu nebo nemůžu pohnout.
Pád je naprosto přirozenou součástí bikování, namítnete. „Prostě se ti zamkla řídítka, klasika," popisoval na mou žádost Jirka. Jasně, jenže já, aniž bych se jakkoliv šetřil v nasazení, nepamatuju pád dobře pět šest let. Nejezdil jsem opatrně, vždycky, když jsem se potácel na hraně mezi výstavní „tlamou" a zvládnutím kola, jsem to nějak ustál. Teď jsem si ho aspoň připomněl. Je dobré vědět, že to bolí. Doufám, že stále platí ono nepsané pravidlo, že kdo padá, zlepšuje se, posunuje se vpřed. Něco na tom bude. Když jsem ještě závodil, byl jsem před jednou důležitou akcí tak nervózní, že mi to zpočátku nejelo. Přišel lehký pád a já ze sebe díky němu setřásl nervozitu a rozjel se k parádnímu výsledku. Když spadnete na lávce, odhalíte chybu a příště už to bude lepší. Třeba napodruhé lépe přidržíte předek. Já teď vím, že ani na malý skok příště nenajedu laxně a že si sakra pohlídám, abych přistál na vymetené stopě a ne v listí těsně vedle. Právě tam se skrýval můj osudný kořen. Uspokojen tímhle zdůvodněním, nepolámán a nepotrhán, navíc na stále funkčním kole, jsem výlet tak nějak dokončil – nic mi nebylo, a stejně mě bolelo celé tělo, ještě týden potom. A konečně jsem aspoň vypral batoh, na který jsem přistál. Svým hekáním a postupným objevováním dalších bolavých míst v dalších dnech jsem nechtěl v nikom vzbuzovat lítost, jen mě nahlas bavilo, jak moc jsem zapomněl.
Zanedlouho ale přišel další pád, nikoliv už z kola. Pro vás, čtenáře Vela, jsme připravili fotosoutěž. Více než sto z vás si dalo práci a obětovalo nemálo času, aby vybralo své tři nejlepší snímky, zmenšilo je na požadovanou velikost, poslalo do redakce. Měli jsme radost, že se nám povedlo vás oslovit, vzbudit ve vás soutěživost, nabídnout vám prezentaci vašich povedených záběrů s možností otištění nejlepších ve Velu. Bum. Při zpracování soutěže se objevily signály o podvodných hlasech, které Tomáš, webmaster iVelo.cz, záhy snadno odhalil. Představa, že někdo sedí u počítače a věnuje hodně času tomu, aby se podvodem dopracoval k vítězství, mě děsí. Jak tohle někoho může těšit! Jenže i když o podvodu víte, nelze jej v tomto případě přímo dokázat konkrétnímu člověku. Vyhlášení jsme odložili, výsledky v maximální míře pročistili, poslali maily těm, u nichž jsme podvodné hlasy našli (jeden ani nepopíral…), pro příští podobnou akci jsme opět zvýšili stupeň ochrany. V příštím Velu najdete, doufám, že „čisté", výsledky. Stín hlouposti ale zůstává – jak asi bylo těm poctivým účastníkům soutěže, když se dívali na průběžné pořadí a z počtů hlasů sami tušili, že něco není v pořádku? Dalo by se dále spekulovat, všechny věty ale nahradí prostá otázka: Proč?
Jestliže mě pád z kola posunul v mých jízdních dovednostech, ptám se sám sebe, kam mě asi tak posunul v případě fotosoutěže.