DVAKRÁT Z VELA, POKAŽDÉ NA JINÉ TÉMA

28.2.2017

Nadšení cyklistů pro karbon brzdila slova odborníků, že vzhledem k ceně materiálu či technologické náročnosti zpracování zůstane cena „černých" produktů vysoká – netěšte se tedy všichni, ale pouze vy, kdo jste ochotni za exkluzivitu, vlastností i výrobku samotného, platit. Čas ale umožnil potvrdit rčení, že vše je relativní. Jednak už nemůže být řeč o exkluzivitě černého vlákna, jednak již neplatí, že na něj finančně dosáhne pouze zlomek cyklistů.

Jako důkaz přijměte test kol v rámci Souboje čtyř v tomto vydání Vela. Jistě, čtyřicet tisíc korun za kolo stále není málo a navíc už dříve bylo možné pořídit kompletní stroj na karbonovém rámu za ještě méně peněz – jenže to bylo za cenu kompromisů jak ve vybavení, tak v kvalitě rámu. A nyní? Kompromisy byste hledali těžko. Rámy jsou pevné, lehké, mnohým nechybí punc kvality daný tím, že ještě loni byly základem mnohem dražších modelů, dokáží nabídnout slušný komfort jízdy. Ve vybavení kol najdete kvalitní vidlice či hydraulické kotoučovky, takové Shimano XT také není žádný outsider.

Jak je možné, že najednou to jde, že karbon může být i dostupný? Odpovědí je více. Třeba ta, že cena drahé formy se snáze rozmělní ve vyšším počtu vyrobených kusů (možná i proto se objevuje množství identických rámů pod různými logy výrobců). Do současné situace se promítl i vývoj cen jednotlivých materiálů – karbon údajně zdražil méně než hliníkové slitiny, proto mohlo dojít k výraznějšímu cenovému vyrovnání produktů z nich vyrobených -, promluvil i kurz dolaru.

Přišel čas radovat se? Jak se to vezme. Ve střední třídě se nově potkávají solidní kompozitové rámy se stejně solidně zpracovanými rámy hliníkovými. Cena či hmotnost jsou shodné, výbava podobně kvalitní. Zkušenosti z testů ale ukazují, že jízdní vlastnosti kovových a uhlíkových rámů v této kategorii se nijak zásadně neliší – rozdíly najdeme model od modelu, nikoliv obecně mezi materiálovými skupinami. Karbon tak nabízí navíc „jen" předpoklad delší životnosti (materiál se pyšní nulovou únavovou křivkou). Relativní se tedy v tomto světle začíná ukazovat i zmíněná dostupnost karbonu – ano, je blíže naší kapse, ovšem pokud budeme chtít superkvalitní stroj, který naplno využije možností spletených vláken (extra nízká hmotnost, poměr tuhosti a schopnosti pohlcovat vibrace atd.), stále se budeme muset rozhlížet ve vyšších patrech. Pokud se spokojíme s „pouze" vysokou kvalitou, nebude problém najít ji i u kovového rámu. Za dva roky však může zase vše být jinak.

Tento úvodník jsem psal s lehkým předstihem před uzávěrkou. Když jsem ale připravoval články do tohoto vydání a četl korektury, měl jsem chuť mazat a začít psát znovu – na téma silných lidských příběhů, ale i odvrácené tváře sportu. Chtěl bych vás na ně upozornit aspoň krátce. Právě v tomto Velu najdete dvojrozhovor, který vás přiměje k zamyšlení – s Tomášem a Miloslavem Kvasničkovými, synem, hendikepovaným cyklistou s čerstvými úspěchy z paralympijských her, a otcem, pionýrem českého závodního MTB a velmi úspěšným cyklokrosařem. Z podobné oblasti je i reportáž ze dne stráveného po boku dalšího hendikepovaného cyklisty Jiřího Ježka. První dějství tragikomedie (či snad už čisté komedie) pak začíná rozepisovat několik autorů najednou – dopingových komisařů. Nové metody zjištění dopingové látky EPO Cera a znovuotevřené vzorky z letošní Tour, to je silná inspirace pro příběh. Ten už má v době uzávěrky tohoto Vela své první „hrdiny" – pozitivního Němce Schumachera a Itala Piepoliho. Myslím, že je mi úplně jedno, kdo bude další a kolik jich bude. Myslím, že ve stínu hendikepovaných sportovců jsou všichni takoví zcela nicotní.

Menu