Za okny se čím dál dříve objevuje tma, díky které nevidíme na teploměr, který ukazuje zase o něco méně, z nebe pořád něco padá, slunce se zřejmě odstěhovalo za hliníkem do Humpolce nebo ještě dál a cyklista nostalgicky chystá na půdě hák. Nikoli aby se rozžehnal se životem, ale aby pověsil své kolo k zimnímu spánku… Ale proč?!
Před mnoha lety, kdy ještě o MTB snad neslyšel ani Gary Fisher a jeho parťáci na létajících strojích, možností zimní cyklistiky nebylo moc: odjet do teplých krajin nám zatrhnuli soudruzi, cyklokros nebyl pro každého a na Favoritu, pokud jste jej náhodou sehnali, to opravdu na sněhu nešlo… Snad jen ta novoroční vyjížďka se přetrpěla – jak na Nový rok, tak po celý rok, říkali cyklisté a potáceli se ke svým strojům brzo ráno na Nový rok za tónů znělky Zákruty v rádiu.
A pak jsem najednou uprostřed sněhových plání Jeseníků uháněje na běžkách potkal dva bajkery na svých ořích. A záviděl. Bajka už jsem doma měl a tak již příští Silvestr měli někteří z naší bandy bajky s sebou – a bavili se královsky z úžasu běžkařů, které jsme potkali na sněhem pokryté silnici. Pravda, za zatáčkou mne úsměv přešel, když jsem na ledu kolo položil a modlil se, aby mne kluci netrefili, ale zážitek to byl pozitivní. Od těch dob se mnohé změnilo, k dispozici jsou modernější a kvalitnější svršky, které vás ochrání před mrazem, nové druhy zimních treter jsou také super. Zážitek z jízdy v zimě se tak prohlubuje.
Samozřejmě se nedá jezdit tolik intenzivně jako v létě a už vůbec ne tak dlouho. Ale zábava je to fantastická – a pro mne i většinu známých je bajk v prvé řádě zábava. Nedokážu popsat nádheru zimního promrzlého dne, kdy se slunce láme za oknem na tisíce drobných plamínků v rampouších visících z okapů, vy vyjedete do panensky sněhobílých plání, pod koly křupe sníh, obloha je nadpozemsky modrá, krajina naprosto ostrá a staříkovi v červené kamizole, který vyskotačí za smrkem, můžete říci stejně jako Nastěnka: „Ne, není mi zima dědečku Mrazíku, mám funkční oblečení, super stroj a hřeje mne jízda a ta krása okolo!"
Loni jsem takhle pokořili 30. prosince i Praděd. V údolí se válela mlha, mžilo a bylo nevlídno, dlouho jsme stoupali mraky, až jsme se u Ovčárny vyhoupli nad ně do země Ledové královny. Obloha byla téměř vymetená, pod námi se rozlévaly obří šedomodré vlny oblačného moře a z něj vyrůstal mohutný bílý ostrov masívu Pradědu. Japonští turisté zase s údivem obraceli své fotoaparáty od přírodních krás směrem k nám a aplaudovali… Jen na jedno pozor, dlouhé sjezdy nejsou v zimě ideální, tělo může prochladnout v jakémkoli oblečení.
Je-li člověk připraven, není proč bát se zimy, konec konců jiné sporty se provozují venku jen v zimě. Třeba se na těch sněhobílých pláních někdy potkáme. A kolem bude běhat červený stařík, tak pozor na jeho berlu!