Prázdniny ve velkém městě mají podivnou atmosféru – horký vzduch se válí po vylidněných ulicích a ti nešťastníci, jimž se nepodařilo utéci někam do přírody, se pomalu plouží mezi domy. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mohlo začít něco podstatného dít.
Cyklistika nám ale naštěstí zaručuje zábavu v každé roční době. Ti, kteří se těšili na dámský kvalifikační souboj v mistrovské časovce, získali jejím zrušením téma k hovorům na celý červenec. Přiznávám, že já jsem od tohoto měsíce čekal víc. Rozhodl jsem se proto ke snad nejradikálnějšímu činu své cyklistické kariéry. Koupil jsem si SPD sandály. Většina kamarádů, kterým jsem o tom vyprávěl, si dodnes myslí, že jsem si z nich dělal legraci. Ale moje očekávání se naplnila. Ježdění do práce, výlety s přítelkyní k rybníku nebo turistické vyjížďky s kamarády necyklisty – to všechno jsou situace, v nichž mi sandály pomáhaly objevit poetiku pro mě nové cyklistiky.
Potom začala Tour, velkolepé divadlo, které nenechá úplně v klidu asi nikoho. Televizní sestřihy etap nabízely skvělou podívanou a loňský ročník se zdál být zapomenut. V době, kdy závodu suverénně vládl Michael Rasmussen, jsem ale musel televizor opustit a vydal jsem se nabrat síly na zahraniční cyklistickou dovolenou. Z tamních médií jsem pochopil něco o problémech stáje Astana, ale raději jsem se věnoval příjemnému vánku, který se mi za jízdy proháněl mezi prsty na nohou. O to větší překvapení jsem zažil, když jsem po návratu zalistoval ve sportovní historii internetových deníků. Vlastně jsem ani moc listovat nemusel, titulky byly stručné a neobvykle výstižné.
Naše i světová profesionální cyklistika opět zažila špatné léto. Názor ať si utvoří každý sám. Pro mě ale už zůstane největší cyklistickou událostí letošních prázdnin koupě nových sandálů. Asi v nich budu muset najezdit ještě hodně kilometrů, než si v hlavě srovnám fakta a rozhodnu se, zda budu sledovat sestřihy i příští rok. Jsem ale optimista. Věřím, že ano.