Dvakrát měř, jednou řež…

28.2.2017

Tohle jsem vždycky obdivoval – sotvaže já jsem dorazil s jazykem na vestě, přijel i Mífa jedoucí přes celou Prahu, a ještě s omluvou za sotva minutový skluz. A jak tak překládáme u vyústění cyklostezky bagáž do auta, objevují se náhle kolmo Vladek s Vladkou.

Párek cyklistických nadšenců ale vůbec nevypadá, že finišuje poklidný podvečerní výlet. Vladek Fogimu a Vladka nám s Mífou překotně líčí ještě čerstvou příhodu z cyklostezky za rohem: rychle jedoucí cyklista srazil jdoucí postarší Američanku. On končí s ošklivou frakturou ruky, ona s poraněním spodiny lebeční ještě hůře. Na cyklostezce zbudované pro větší bezpečnost uživatelů a jejich ochranu před predátorskými automobily.

Za pár minut už s Tomem uháníme směr východ – v Beskydech se koná konference o strategii rozvoje cyklistické dopravy a rekreace. Dění ve Velkých Karlovicích, účast ČeMBy na něm a rozhovor s předním stavitelem bikových stezek Dafyddem Davisem leží jen několik desítek stránek od těchto řádků, nebudu tu proto opakovat jejich obsah. V souvislosti s příhodou z cyklostezky se ale nemohu ubránit srovnání. Samozřejmě, že v terénu se úrazy také dějí – a to i na sebelepších stezkách. Když si ale v duchu listuji brožurkou ČeMBA o metodice stavby stezek anebo zpětně promítnu Dafyddovu přednášku, nelze nevidět snahu po maximální eliminaci těchto nešťastných momentů. Regulací rychlosti rytmem trati, přehledností, šířkou… Prezentace některých regionů a měst na konferenci však ukázala pravý opak: zatímco Dafydd a ČeMBA vědí z praxe, co dělají, nad některými projekty dopravních cyklostezek jen kroutíte hlavou. Další kapitolou pak jsou rychlé a široké stezky pro cyklistiku v chráněných oblastech, určené leckdy jako jediný prostor pro jízdu. Barvité líčení úrazů vyrostlých z kombinace svižné jízdy a chabého pilotního know-how rekreantů od kamaráda pracujícího u horské služby vás ušetřím.

Reportážní článek z konference přitom ještě nedostal v počítači ani název a sám při posezení u řeky na vlastní oči zjišťuji, o čem Vladek, často se cyklostezkou za humny Modřan vracející z expedicí za metropolí, mluvívá. Bruslaři přes celou šíři asfaltu – a že někteří umějí dát najevo svůj um! –, do toho frackovské chování paradoxně od pohledu zkušených skupin cyklistů, kteří nemohou chvíli počkat a musí přece jet tempo velkého převodníku… Čtyři roky starý zážitek, kdy se během asi dvacetiminutového rozhovoru při náhodném potkání se známým na této trase před našima očima odehrály čtyři karamboly, je tu zřejmě ve vzduchu permanentně.

Problém modřanské cyklostezky je pochopitelně především výpovědí o lidech samých. Nemrzačí-li je auta, vystačí si s vlastní bezohledností. Stejně jako ale máme pravidla silničního provozu, měl by zřizovatel cyklostezky udat pravidla i pro provoz na ní – ne jen zajistit a pronajmout stánky s občerstvením. Je přece potřeba alespoň vymezit pruhy pro oba směry provozu, jak se to nyní již tu a tam děje. Je však stále otázkou, zda tak rozlišné typy a rychlosti přesunu, jako je cyklistika, brusle a chůze, lze kombinovat dohromady.

S růstem popularity bicyklů a kilometráže asfaltových stezek jako jediného řešení lze další barvitá líčení očekávat. A nejen na multifunkčních městských projektech – horské turistické destinace s nově vyasfaltovanými cestami se skupinami pěšáků i cyklistů jsou samy slušnou výchozí situací pro akční podívanou béčkového krváku. Kéž by se již projektanti vzpomínaných cyklostezek poučili ze zkušeností jiných a praktického provozu tak jako bikeři.

Menu