Velo camp je od svého počátku před osmi lety pohodovou akcí, na které nenajdete závod ani maraton. Program zato i letos zahrnoval společné vyjížďky po předem vybraných trasách, na nichž by měli pomáhat s orientací cyklistů traseři – dlouhé varianty měřily od 75 do 105 km, krátké pak okolo 50-60 km. Na každý večer byla připravena beseda, na jeden den pak bigbítové dunění k tanci i poslechu a na další škola jízdy Pepy Dresslera.
Ochránce všech cyklistů nakonec nad Velo campem udržel ochrannou ruku po všechny čtyři dny. Ne že by nesprchlo, ale nejčastější podoba dne byla taková, že jsme mezi sedmou a osmou vstali do slabého deště, aby pak tento během snídaně ustal a terén oschl, a my vyráželi do polojasného počasí s občasnými lehkými sprškami. Popisovat všechna zajímavá místa, na která nás traseři z prodejny Velosport Valenta, jejíž osazenstvo nám s organizací kempu pomáhalo, zavedli, by vydalo na dlouhý seznam. Ostatně trasy najdete uložené na webu www.iVelo.cz v sekci Stahuj (a to i v GPS podobě) a můžete tak kdykoliv vyrazit po našich stopách a přesvědčit se, že na asfalt jsme se dostali výjimečně – plnými doušky jsme užívali klikaté lesní pěšiny, často okořeněné kořeny či kameny, lesní i polní cesty, stoupání a technické sjezdy, to vše ve specifické podobě, jakou Vysočina nabízí. Jen těžko se hledá podmínkami tolik pestrá lokalita střídající šumné lesy, obdělávaná pole i neporušené louky.
Počasí vyšlo, trasy byly skvělé, na sto kol osmi značek, která bylo možné si na místě na celý den vypůjčit a vyzkoušet v terénu, se nezastavilo (více o této možnosti se dočtete na dalších stránkách), vše tedy klapalo jako po drátkách? Vše důležité ano. Mistrovství světa v hokeji, při kterém jsme mohli sledovat marný výkon našich borců na dvou velkoplošných obrazovkách, posunulo začátky besed o hodinu oproti programu. Teplá voda pak docházela poměrně brzy a nemálo cyklistů si po desítkách kilometrů v nohách dalo další etapu v podobě bobříka otužilosti. Kupodivu to však většina z nich brala jako další výzvu, jako pořadatelé jsme se nestali terčem všeobecného kamenování.
Kdo bude promítat Kopku?
Dokonce i z redakčních (avšak pravda, že externích) řad jsem dostal tuto otázku, není pak divu, že na místě byla tato otázka mnohokrát vyslovena. “No přece sám Honza!” Odpověď vyvolávala údiv – tak překvapivá byla zpráva, že Honza změnil své plány a po své úspěšné aljašské misi nesetrval na delší čas v Americe, jak proklamoval, ale vrátil se domů. Účastníci Velo campu tak byli historicky prvními diváky jeho velice zajímavého vyprávění.
 |
 |
Jeho besedě předcházela o den dříve neméně zajímavá diashow a vyprávění fotografky Markéty Navrátilové. Dobrodružství, která zažívá při snaze získat co nejlepší snímek při Tour de France, ale i světových silničních klasikách, bere dech a je plně srovnatelné s dobrodružstvím Honzy.
Markéta přijela v sobotu z jednoho z maratonů, který fotila, spolu s ní pak i Pepa Dressler, náš historicky nejúspěšnější trialista a neúnavný učitel jízdy na kole. V pondělí dopoledne vyrazil s hlavní skupinou na trasu, aby přímo v terénu ukázal, jak si poradit třeba s kameny či kládou přes cestu, ale také předvedl pár svých triků. Sice stále ještě bojuje s následky nepříjemného zranění elektrickým proudem, ale už je opět ve formě. V podvečer si pak jeho lekci vyžádalo a shlédlo ještě na stovku cyklistů. Původně plánoval odjet v neděli večer, kemp nakonec opustil v úterý ráno. Líbilo se mu.
 |
 |
Na kempu se také pohyboval zakladatel organizace ČeMBA, která by měla hájit zájmy domácích terénních cyklistů, Tomáš Kvasnička, ovšem vzhledem k programovým posunům nakonec zvolil namísto besedy osobní kontakt s bikery. Pondělní večer pak byl vyhrazen besedě s redakcí časopisu Velo. Vzdali jsme se ozvučení, které dává podobným posezením až příliš oficiální atmosféru, sesedli se a povídali si v příjemné atmosféře snad tři hodiny.
V pondělí ráno pršelo o trochu déle, takže nemálo účastníků se rozhodlo pro pozvolný ústup. Ti, kdo vytrvali, se opět dočkali pěkného počasí a užili si poslední výlet.
Příští rok na shledanou!
Rudolf Hronza
Foto: Silvie-Anežka Smrkovská, Jaroslav Novák, Michal Diviš, Daniel Kovářík, Velo
VELOCAMP 2007 – KDE SE KONAL!
Louky, pole, lesy, stoupání i sjezdy dlouhé tak akorát, jezírka a rybníky, pěšiny i cesty, osamělá stavení – těžko se hledá pestřejší a magičtější kraj, než je Vysočina.
 |
 |
Na trasách čekalo nemálo dřevěných lávek přes řeky a říčky i potoky.
Pro někoho byly křivolaké stezky tras pobídkou k procházce, pro jiného nezapomenutelným bikerským eldorádem. Každý si našel své.
Opravdu kemp probíhal na Vysočině, nebo snad kdesi v Anglii či Skotsku?
VELOCAMP 2007 – ČTENÁŘI testovali PRO ČTENÁŘE!
Pro účastníky Velo campu byla také letos připravena možnost testování kol, ovšem na rozdíl od předchozích let mnohem širší. Byli bychom sami proti sobě, ale zejména proti vám, kdybychom na Želivce nechali ležet zajímavé názory a postřehy právě účastníků kempu, kteří možnosti vyzkoušet různá kola využili a původně jen pro sebe porovnávali jak konkrétní modely, tak i druhy kol.
Vybírat bylo možné z produktů firem GT, Giant, Scott, Trek, Gary Fisher, Lemond, Specialized, Merida a domácího RB, celkem tedy bratru na 100 šancí zkusit celoodpružené XC i enduro stroje, hardtaily či silniční modely, vše samozřejmě ve hliníkové i karbonové verzi! Kola se půjčovala na celý den a poté ještě v podvečer na kratší zkušební jízdy. Jaké zážitky a poznatky si z testování odnesli ti, kdo jej využili a podělili se s námi o své postřehy?
(rh)
Radek Čada – Zatím zůstanu u hardtailu
“Příští rok plánuji obměnu svého strojového parku, a tak jsem uvítal možnost přímo v terénu porovnat různé typy kol. Neustále jsem byl v rozpoložení, zda vybrat full, nebo hardtail. Po kempu mám naprosto jasno. Půjčil jsem si jako první hardtail RB. Po prvním nasednutí mne udivilo, jak kolo padne do ruky bez nějakých větších úprav. Na nic jsem nečekal a vyrazil do lesa. Musím se přiznat, že jsem ho nijak nešetřil, chtěl jsem vědět, co v něm je. Kolo bylo osazeno komponenty od Sramu, a ač jsem odkojený Shimanem, nelze tomuto systému nic vytknout. Řazení fungovalo jak hodinky. Vidlice Fox měla krásný plynulý chod, takže žádné výmoly mě nemohly zastavit. Opřel jsem se do pedálu pěkně zostra a očekával nepatrné kroucení ve středovém složení – nic takového se ale nedělo. Díky zajímavě řešenému odlehčení zadní vidlice jsem měl chvílemi pocit, jako kdyby pružila pevná zadní stavba. Skvělé! Když můžu porovnat svoje kolo a RB (model CRX), je to jako když přesednu z Felicie do Mercedesu. Je to přesně typ, který se hodí jak na výlety do přírody, tak na maratonská zápolení. Zkusil jsem pak ještě sportovní celoodpružené kolo (Giant), ale jen mne to utvrdilo v tom, že já osobně jsem ještě vnitřně nedospěl k rozhodnutí přejít na tento typ kola.”
Ladislav Štvrtecký – Rodinné nadšení z fullu
“Až doteď jsem byl tvrdým vyznavačem expediční cyklistiky, ale po absolvování Velo campu jsem objevil něco zcela jiného. Díky mému kamarádovi Romanovi Šestákovi jsem se nechal přemluvit k vyzkoušení horského kola v terénu. Prvé dva dny jsem odjel na kole pouze s odpruženou přední vidlicí a byl jsem spokojen. Další dny jsem neodolal, vyzkoušel dva fully a byl doslova nadšen, co dokáže takové kolo hlavně v těžkých sjezdech. Ocenil jsem i možnost regulace tlumení. Ve svých osmačtyřiceti letech jsem po lyžování a horolezectví objevil další skvělý adrenalinový sport.
Ještě bych chtěl poděkovat mé ženě Yvetě za to, že jela se mnou, a hlavně smeknout před tím, co zvládla. Etapy 75 a 65 km odjela na pevném rámu, po sjezdech necítila ruce, ale se zaťatými zuby ani necekla. Na zbylých 60 a 25 km si také půjčila fully a hubovala sama sobě, že byla tak dlouho věrná svému kolu. Na zpáteční cestě domů mi tiše zašeptala: “Taťko, začni mi šetřit na pořádné kolo!” Už se těším na příští Velo camp!”
Michal Diviš – HT vs. FS, 26″ vs. 29″
“Letošní Velo camp v Želivce byl můj první. Rád jsem využil možnost testování kol. Výběr byl veliký, přesto jsem měl jasno – srovnat svoji pevnou devětadvacítku s modely Garyho Fishera, a pokud zbude místo na rezervační listině, tak Epica od Specializedu.
Po prvních pár kilometrech ujetých na GF Supercaliberu jsem začal cítit určitou ztuhlost v nohou. Důvodem pravděpodobně byl posed, kdy jsem šlapal víc pod sebe než na svém pevňáku, přestože vozím stejnou sedlovku. Náprava byla jednoduchá – sedlo šlo co nejvíce dozadu. Vidlice RockShox Reba Race 80 mm mi nepřichystala žádné překvapení, s její 100mm kolegyní mám dobré zkušenosti. Přinesla snad jen poznatek, že i 80 mm může být na 29″ biku dostatečných. Řazení Sram X-9 fungovalo spolehlivě. Trochu rozmrzelý jsem byl nad brzdami Avid Juicy Five, protože brzdové destičky dosedaly na kotouč dost pozdě (brzdové páky skoro u řídítek) a tento model bohužel postrádá kolečko na doladění chodu. Tlumič Manitou S-Type měl na testovaném kole dost nešťastně umístěnou páčku zavírání na spodní straně tlumiče. Při jízdě po pevném povrchu – ujetá polní cesta, případně asfalt – se tento kočár nijak moc nepohupoval, zděsil jsem se ale, když jsem se pokusil “vydupat” prudký, ale krátký výjezd po hlubokém stěrku bez zamčeného tlumiče. Zdálo se mi, že kolo se prostě zhouplo a popojelo jen o pár centimetrů. Reputaci a důvěru si kolo zpět získalo velmi pěkným žehlením nerovností polních cest i asfaltu a samozřejmě také ve sjezdu, kdy rozhodně skákalo pod zadkem podstatně méně než můj pevňák. V druhé půli plánované 100km vyjížďky jsem dokonce přestal mít problémy s výjezdy a v závěru jsem byl celkem rád, že jsem vyjížďku absolvoval na celopéru, protože z hardtailu bych určitě měl podstatně více naklepaný zadek. Suma sumárum zajímavá zkušenost, ale celkem s klidným srdcem obětuji ten nově objevený komfort (zejména ve sjezdech) za pocitově podstatně svižnější jízdu na HT jak po rovinách, tak hlavně do kopce.
Na druhý den jsem se měl zamluveného Speedstera od RB (Specialized bohužel nevyšel) a popravdě řečeno jsem nejprve uvažoval, jestli jsem to raději neměl zkusit s karbonovým HT Scottem. Ale dobře jsem udělal! Hned po nasednutí byl patrný rozdíl mezi RB a Supercaliberem – při silovém záběru do pedálů se Speedster téměř nehoupal i přes absenci externího uzamykání. Na druhou stranu 26″ kola mi hlavně ze začátku přišla příliš malá. Že mají své opodstatnění mě přesvědčilo několik technických sjezdíků mezi kameny, kde se s nimi kličkovalo lépe než s 29″ koly. Ovšem v případě, kdy jsem potřeboval kola přes nějaký kámen převalit, zjistil jsem, že to jde o něco hůř, než jsem zvyklý. Každopádně jízda na RB se odezvou na záběr ve výjezdech více podobala HT, i když byla cítit jeho vyšší hmotnost. Ve sjezdu byl díky většímu zdvihu a dost možná i díky kvalitnějšímu tlumiči ještě pohodlnější než Supercaliber.”
Jiří Janda
“První den kempu jsem si půjčil celokarbonovou silničku Specialized Roubaix. Co přitáhlo můj pohled okamžitě, byly gelové “polštářky” ve vidlici, zadní stavbě a sedlovce pro lepší pohlcování vibrací. Těžko říct, zda to opravdu nějak významně pomáhají zrovna ony, nebo je to jen marketingový trik, ale byl jsem z jízdy nadšený. Kolo bylo fantasticky komfortní a výborně tlumilo nerovnosti vozovky. Dále mě překvapilo, že takovýto high-end stroj závodních parametrů postavený na Shimanu Ultegra bylo osazené trojpřevodníkem! Ten bych na takovém kole opravdu nečekal. Marketingové řeči Specializedu o vlastnostech kola vůbec nepřehánějí, tak jsem z něj byl unesený. Hodně jsem ocenil i gelové vložky v omotávkách, úchop je velmi jistý a pohodlný, ani po delší jízdě z něj nebolí ruce. Druhý den jsem testoval pro srovnání další karbonovou silničku, tentokrát od GT – GTR Carbon series 1. V přímém porovnání u mne jednoznačně vyhrál Specialized. GT je nádherně lehké a hodně tuhé, skvěle akceleruje, ale nabízí nulový komfort, člověk cítí každou díru. Pro hobby jízdy je pohodlí potřeba.”
Andrea Barešová – Důkladné hledání rozdílů
“S přítelem jsme po silničních kilometrech prvního dne vybrali na další fully GT iDrive 4 3.0 a pro srovnání vyšší model – GT iDrive 4 1.0. Cenový rozdíl mezi nimi je asi 30 000 Kč. Chtěli jsme vyzkoušet, jestli takový rozdíl dokážeme poznat. Přítel začal na levnějším. Je prý hodně těžké a hlavně při jízdě do kopce mu vadilo, že nelze zamknout tlumič a že mu neustálé pohupování bere sílu. Já jsem byla se svým GT 1.0 docela spokojená. Když jsme si kola prohodili, konstatovali jsme, že cenový rozdíl je znát, ale třicet tisíc mi i tak přijde moc. Je fakt, že Deore přehazuje o poznání hůře, brzdy Tektro byly také dost slabé a i mě vadilo značné houpání při jízdě do kopce – u obyčejnějšího kola se člověk fakt hodně nadřel.
Na další den jsme si vybrali kola od Meridy. Přítel měl model AM 800 D, já si tentokrát vybrala na zkoušku celokarbonový hardtail Merida Carbon Lite. Zajímalo mě, jak pomůže karbon na biku a jestli by to nebyla jakási střední cesta mezi „obyčejným“ hardtailem a fullem. Na asfaltu byl vidět velký rozdíl mezi mým karbonovým hardtailem a All Mountain 800. Moje kolo jelo perfektně, bylo rychlé. Přítel se v každém kopci dost trápil, jeho Merida byla hodně těžká. Mile mě překvapilo jak se hardtail dobře vyrovnával s malými nerovnostmi, třeba náměstí v Přerově, které je celé pokryto dlažebními kostkami, přejel velmi lehce, nebyla jsem z toho vůbec vyklepaná. V ostřejším terénu přes kořeny a kameny už to bylo horší. Přes kořeny se mi jelo hůř i do kopce. Když jsem si pak na chvíli půjčila fulla, bylo to o něčem jiném, ten se sice líně, ale přesto přes kořeny snadno převaloval, zatímco můj hardtail nadskakoval a smekal se. Musím konstatovat, že mě karbonový hardtail velmi pozitivně překvapil. Je to rychlé lehké závodní kolo, které si s ledasčím poradí. Myslím, že když někdo fulla nechce ale rád by jezdil pohodlněji, může být karbonový rám s dobrou vidlicí řešením.
Poslední den jsem si pak vybrala svého favorita mezi fully –Scott Genius MC 50, celokarbon. Dálkové zamykání tlumiče ze řídítek je super, velice jednoduše je možné během jízdy měnit režimy. Když se tedy zamkne vidle i tlumič, jede kolo i po asfaltu do kopce jako ďas. Terénní sjezdy zvládá skoro samo, vesele skotačí přes překážky, jede přímo, nesmeká se, jakoby stále vyzývá ke hře a blbnutí na kořenech. I do kopce jede parádně, měkce se převaluje přes překážky, šetří strašně moc energii. Vidlici je možno nastavit na 100, 120 a 140 mm zdvihu, já zkoušela převážně 140 mm a byla to paráda. Kdyby kolo nestálo skoro 95 000 Kč, tak si ho snad fakt půjdu koupit!”
Lukáš Skalík – Začínám šetřit
“Na Velo campu jsem měl jedinečnou možnost otestovat kola nejvyšších kategorií, a vzhledem k tomu, že jsem nováček v bikování a mám v úmyslu si pořádné kolo pořídit (nyní vlastním HT), byla to pro mne perfektní možnost. Testoval jsem dvě kola, obě značky Specialized. Model Stumpjumper Expert FSR mi trošku připomínal jízdu na krosové motorce. Vysoký zdvih přední vidlice je naprosto úžasný, o čemž jsem se přesvědčil především v zapeklitých situacích při pro mě obtížných technických sjezdech. Ze zadního odpružení jsem byl absolutně fascinován, především opět při rychlých sjezdech, kdy se aktivoval systém Brain Fade. Pocit z jízdy v lehkém terénu lesem či přes pole jsme si já i moje pozadí dokonale vychutnávali. Opravdu nemám nic, co bych tomuto kolu vytknul. Na druhý den jsem měl zamluveného Epica FSR Expert, sportovně střižený model s nižšími zdvihy. Už od prvního pohledu na toto kolo je zřejmé, že je to mnohem více závodní typ, což se maličko podepsalo na komfortu zadní části kola. Full je při jízdě lehčím terénem trošku tvrdší a zadek více trpěl. To jsem ale teprve čekal na první sjezd. Musím říct, že na tomto kole jsem zažil zatím asi nejlepší sjezdy ve svém životě. Kolo je až neuvěřitelně snadno ovladatelné a perfektně drží stopu. Tam, kde jsem si maličko stěžoval na tvrdost kola a menší pohodlí, musím okamžitě dodat, že to rád přijímám ve prospěch nejúžasnějšího pocitu při rychlých sjezdech! Kolo jakoby se na tu chvíli stalo součástí mého těla. Mimo to je na rovinkách a v lehkých stoupáních skutečně extrémně rychlé. Prostě šlápneš a jedeš, jako na HT! Kdybych měl udělat závěr z těchto dvou testů, tak nemohu jednoznačně říci, které kolo bych si vybral. Je to kontrast mezi pohodovou měkoučkou vyjížďkou a technickými parádičkami, a dravou bestií, kterou zkrotíte jenom vy v momentě, kdy se zacvaknete do pedálů. Každopádně začínám šetřit! Pak se uvidí…”
Roman Stiebinger – Mozek by se trápil
“Široké nabídky testovacích kol jsem využil až druhý den, sobotní vyjížďku jsem absolvoval na svém pevném Duratecu. Půjčil jsem si celokarbonového hardtaila Scott Scale 20 osazeného především sadou Shimano XT včetně hydraulických brzd. Kola byla DT Swiss XR 1 CL a vidlice Fox 100 RL. Sečteno podtrženo parádní kousek. Nedělní vyjížďku jsem z valné většiny jel dost svižně, což zapříčinil karbonový rám a lehkost ovládání kola jak ve výjezdu, tak ve sjezdech. Po pravdě jsem skoro měl místy pocit, že sedím na lehkém XC fullu, který jsem si ostatně u Giantu zamluvil na pondělí. Toho dne ráno se rozhoduji půjčeného XC fulla Giant Anthem Advanced otestovat v okolí kempu a asi jsem udělal dobře. Tenhle nadmíru pohodlný celokarbonový XC full by určitě snesl delší vyjížďku, ale tohle kolo se cítí dobře na kratších rychlejších tratích a navíc by bylo škoda, neotestovat prudké sjezdy a příkré výjezdy v okolí. Maloobchodní cena tohoto skvostu je vyšší než 100 000 Kč, a proto jsem si tohoto fulla po svém dost užil. Mírnil mne jen pud sebezáchovy a zodpovědnost za stav kola podepsaná dovozci při zapůjčení. Zážitek to byl úžasný a po nadšení z celokarbonového Scottu Scale bych měl při vybírání karbonového kola asi pěkně potrápený mozek. Obě kola vyloženě letí dopředu už jen po lehkém náznaku touhy po sportovní jízdě. Pevný Scott má mírně navrch ve výjezdech, Giant zase lépe kopíruje terén, ať už po rovině v lese a nebo ve sjezdu. Je tu sice větší finanční rozdíl mezi oběma koly, ale stejně si troufnu tvrdit, že ve své kategorii obě kola musí patřit ke špičce toho, co si lze dnes pořídit.”