Plzeňský cyklista, syn rovněž úspěšného otce, sice přišel nejen o bílý dres v soutěži mladíků a také o místo v první desítce, nicméně si svým výkonem a koneckonců i výsledkem (19. příčka, čtvrtý v klasifikaci jezdců do 25 let) udělal velké jméno. Zaujal otevřeným pojetím závodění i neskrývanými ambicemi. V jeho věku rovnocenně závodit v elitním závodě Pro Tour, kde získal své první dva body, to už něco znamená.
Romane, na to, že jste původně na Paříž-Nice vůbec neměl jet, jste ho absolvoval na výtečnou. To může vést k domněnce, že kdybyste se připravoval cíleně, mohlo to být ještě lepší. „Myslím, že bych zajel stejně. Aspoň jsem si takhle nedělal velké nervy. Ono je někdy lepší moc dopředu o závodě nepřemýšlet, prostě do toho vletět přímo, nečekaně. Člověk je víc uvolněný a většinou se výsledek spíš dostaví.“
Už v únorových etapách Kolem Středomoří, zvláště v té s dojezdem na Mont Faron (8.), jste prokazoval dobrou formu, ale tým možná váhal, jestli vás poslat na tak těžký závod, jako je Paříž-Nice. „Už na Mediteraneu jsem si říkal o nominaci, ale je pravda, že jsem byl povolán čtyři dny před startem poté, co pár lidí onemocnělo a vedení mi na základě předchozích výsledků věřilo, že to zvládnu. Zeptali se mě, jestli se na to cítím a já souhlasil, protože taková nabídka se neodmítá. Rovnou ale říkám, že kdyby mi stejnou otázku položili v květnu před Giro d’Italia, určitě bych byl proti. To by bylo příliš brzo. Můžu si klidně ještě dva roky počkat, pak přijde můj čas na premiéru na Giru nebo jiném třítýdenním etapovém závodě. Už Paříž-Nice byl můj první osmidenní etapák a bylo to znát. Závěrečný den jsem toho měl dost.“
Ale právě v jeho úvodu jste byl v úniku. Vypadalo to, že se ještě pokusíte ve známých kopcích La Turbie či Col d’Ezze poskočit v celkovém pořadí nebo dokonce bojovat o bílý trikot, který však měl nakonec stejného majitele jako žlutý… „Možná to tak vypadalo, ale já měl až do té poslední etapy od šéfů stáje zcela volnou ruku, ovšem pro poslední dějství jsem dostal úkol být vepředu a naskočit do odjetých skupin. Měl jsem sbírat body na prémiích, protože předchozí den Pellizotti získal zelený dres spurtéra. Chtěli jsme ho udržet, což se povedlo. Takže mým cílem nebylo útočit, ale pomoci týmu.“
Neprožíval jste po úvodní časovce muka a nezpytoval svědomí kvůli nějaké drobné chybičce? Člověka přece musí hlodat to pomyšlení – kdybych víc říznul zatáčku, ještě víc se zmáčknul v posledních metrech… Nevrtá se závodník ve vlastní hlavě, když rozhodne jediná vteřinka? „Už jsem slyšel takové názory, že jsem jel v cílové rovince moc těžký převod a že kdybych měl lehčí, tak jsem vyhrál. Tohle ale neřeším. Pro mě je podstatné, že jsem jel na maximum. Nic si nevyčítám, neudělal jsem žádnou chybu. Těsná prohra vždycky zamrzí, ale je to přece druhé místo a všichni v týmu z toho byli v absolutním šoku.“
Už po prologu jste se zdravým sebevědomím prohlásil, že chcete minimálně získat bílý dres. Ale popravdě řečeno, díval jste se do startovní listiny na jména soupeřů ve vaší věkové kategorii? Vždyť Contadora, Sancheze, Lövkvista, Gilberta i další mladíky předcházela skvělá pověst a mají toho za sebou určitě víc než vy.
„To vyhlášení jsem myslel vážně, ale je pravda, že Contadora jsme neznal, ještě jsem se s ním na závodech nepotkal. Byl o třídu lepší než všichni ostatní, takže ode mě tak o dvě. Tihle závodníci jsou sice jen o tři čtyři roky starší než já, ale v tomhle věku je to hodně znát. Za ty tři roky bych mohl být také mnohem dál.“
Už jste sice měl v nohách některé etapáky ze seriálu Pro Tour (loni Kolem Katalánska a Kolem Polska), nicméně Paříž-Nice je asi jiná kategorie. „Rozhodně. Startují tam jezdci s úplně jinou výkonností, rozdíl je hlavně v tom, jak se závodí. Rychlostní průměr i přes řadu kopců dosáhl 42 km/h, jezdilo se hodně rychle. Je náročné se adaptovat, ale když se něco povede, zase o to víc je takový výsledek vidět. A hned také závodníka berou ostatní v balíku jinak, což je vklad do budoucna. Mít respekt a vycházet dobře se soupeři se v pelotonu vyplácí.“
Změní se teď vaši pozice v týmu? Dosud se pozornost, co se týče mladých jezdců, soustředila v Liquigasu na Nibaliho a Capecchiho. „Vedení na nás nijak netlačí a přestože třeba Nibali už loni vyhrál jeden závod Pro Tour ve Francii, stále ho nechávají v relativním klidu, i když by měl letos jet poprvé Giro. Tým si opravdu hlídá, aby mladé závodníky nepřetěžoval, takže nepředpokládám žádné výrazné změny. Například po Paříž-Nice jsem dostal volno na Castilla Leon ve Španělsku, kterou jsem měl původně jet.“
Nicméně váš další program – Amstel Gold Race, Valónský šíp, zřejmě i Lutych-Bastogne-Lutych a poté Kolem Romandie, nevyhlíží nijak odpočinkově. „Ještě předtím mám v plánu etapák Settimana Lombarda, pak zřejmě zhruba na deset dní odjedu někam do výšky, nejspíš do Livigna nebo na Tenerife, a odtud se rovnou přesunu na klasiky do Holandska a Belgie, kde budu pomáhat Di Lucovi, Paolinimu a hlavně sbírat zkušenosti.“
Kamil Hofman
Mnohem více informací souvisejících s Romanovým excelentním výkonem najdete v dubnovém Velu.