PARAZITÉ BEZ DUŠE
Stalo se to asi tak. Po delší době jsem se zúčastnil organizované cyklistické akce. Není podstatné, kdy a kde se odehrála a vlastně ani jestli to bylo na silnici nebo v terénu, jde mi jen o samotné účastníky závodu. Vzhledem k mé mrzké výkonnosti jsem se rozhodl pro krátkou variantu trati a abych nezacláněl těm rychlejším, nesnažil jsem se ani na startu zaujmout nějakou výhodnější pozici.
Po několika málo kilometrech nastalo první setkání, které odstartovalo v mé hlavě sérii úvah. Z křoví u trasy na mě houkla dívčina, jestli bych neměl duši a montpáky. Toto vybavení a další základní potřeby nutné pro „přežití" cyklisty při jízdě mimo civilizaci s sebou samozřejmě vozím a už několikrát se také stalo, že jsem díky tomu pomohl nějakému nešťastníkovi dokončit jeho výlet. Tentokrát se ale v mé hlavě stalo cosi, čehož výsledek zaskočil i mne samotného: „Nemám," vyhrkl jsem bez prodlení. „Respektive mám, ale nedám!"
Pokračoval jsem dále po trase a vyčítal si odmítnutí pomoci člověku v nouzi. Z toho mě však po chvilce vytrhl další „závodník" se stejnou otázkou. Jak jsem na tyto věci více myslel, začalo mi být divné, jak je možné, že cyklista, který váží cestu na maraton, se po zaplacení nemalé částky (startovné, doprava, ubytování, strava…) postaví na start bez základní výbavy?! Spoléhá snad, že se nad ním opět někdo slituje a beze slova ho obdaruje novou duší?
Nemám! Znovu bez poskytnutí technické pomoci jsem ukrajoval další kilometry, přemítaje o tomto pro mne novém fenoménu. U trasy na konci lesa stojí drobná dívka, evidentně sportovkyně ve formě a v dresu plném sponzorských log, velikých dle štědrosti toho kterého příznivce sportu. Co myslíte? Kdybych pod jejím sedlem viděl poloprázdnou brašnu a věděl, že už vyčerpala všechny možnosti, reagoval bych jinak. Takhle jsem jen přidal a zmizel.
Slova „přece mne tady nenecháš viset, jde mi o pořadí" mi pak, okořeněna další perlou „nu což, někdo jiný určitě pomůže", zněla v uších ještě cestou ze závodu domů. Čekala, že se slituji. Kde vzala ona a jí podobní tu jistotu? Nechápu, nerozumím. Jak někdo může spoléhat na ostatní, že mu poskytnou cokoliv náhradního jen proto, že jeden vynakládá úsilí, prostředky a energii, aby měl vše připraveno a nic jej nezaskočilo, a druhý toto vůbec neřeší a záměrně spoléhá na nějakého „poskytovatele"?
Mnoho otázek, jedna odpověď – nemohu si pomoci, ale vysvětluji si to jako lidskou bezohlednost hraničící s parazitováním na ostatních. Je sice pravda, že někteří parazité dokáží se svými nositeli žít v symbióze, ta však bývá oboustranně prospěšná. Takhle není. Našel jsem proto proti vetřelci účinný odpuzovač. Je jím následující vzkaz: Vy všichni, kteří zase pojedete na výlet či závod bez základního vybavení a potkáte mne, nepokoušejte se žádat mě o náhradní duši, lepení, pumpu či nářadí. Nepomohu vám a doufám, že ani další normální bikeři to neudělají. Někde o kousek dál je třeba člověk, který skutečně potřebuje pomoci.