Pinochet byl kontroverzní politik, kterého dřívější režim v našem státě označil jako nepřítele komunistů, vraha a fašistu. Jistě, omluva pro některé jeho činy není, neexistuje, ale je na druhou stranu nutno vzít v potaz i úspěšné ekonomické reformy, které provedl, a to, že Chile je jednou z nejvyspělejších latinskoamerických zemí. A nechá se tu skvěle jezdit i na kole!
Okamžikem rozhodnutí vyrazit mi nastaly příjemné starosti s přemýšlením, jakou zvolit výbavu, a tak již brzo před odletem jsem myšlenkami v Jižní Americe, sháním podklady o počasí v daném podnebném pásmu a doufám, že se vejdu do 20 kg i s kolem, to kvůli letadlu. Asi ne. Všemu ale předcházela vcelku kvalitní zimní příprava. Sněhu bylo požehnaně, takže běžky, běžky a zase běžky. Už mi ty hromady sněhu lezly na nervy, ale nechci se připravit o skvělé zážitky jen proto, že na ně prostě fyzicky nebudu stačit.
Chilské léto
Naše cesta začala v Puerto Montt. Vlastně začala v Praze na Ruzyni, pak vedla přes Madrid do Santiago de Chile, zhruba 18 hodin úmorného letu a několik hodin čekání při přesedání. V Puerto Montt jsme vystupovali za jasného a pralesem krásně provoněného ovzduší 4. února, kdy u nás v Čechách zuřila nejhorší zima za posledních 30 let a v Chile vrcholilo léto. Vcelku příjemná změna. Po krátkém odpočinku se každý z naší sedmičlenné skupiny nadšenců vrhnul na sestavení svého expedičního kola. Po různých letištních manipulacích jsme měli obavy z poškození, které se nám pro tentokrát vyhnulo. Všechna kola byla v pořádku a jen s drobnými šrámy a oděrkami, které ale k tomuto způsobu cestování patří.
Po namontování nosiče a navěšení brašen na kolo mi vše nějak ztěžklo – hlavně myšlenky, jak těch 1200 km s touhle hmotností zdolám? Mám rád sportovní jízdu a lehké kolo, a najednou sedlám 35kg příšeru! Vzpomněl jsem si na mého šikovného souseda Martina, který mi před odjezdem vyrobil jednoduchou pomůcku, abych mohl připevnit nosič ke kolu – překážel mi tam třmen kotoučové brzdy. Kolikrát právě malé věci pomůžou k velkým cestám! Už jsem to tehdy viděl tak, že si budu muset půjčit jiné kolo s véčky – právě kvalitní brzdy jsem však později opravdu ocenil.
Chile mne hned na první pohled opravdu dostalo svou přírodní rozmanitostí – vysoké Andy, pralesy a pampy. Už z letadla se bylo opravdu na co dívat. Těsně před přistáním nás ohromil vulkán Osorno vypadající jak homole cukru –nevím, zda se pilot neminul a není to náhodou japonská Fujiama. Těch vulkánů bude později ještě několik, snad zůstanou do konce února v nečinnosti. Oblast, kterou jsme měli v plánu projet, se rozkládá od města Puerto Montt po Chile Chico. Na závěr ještě musíme objet jezero General Carrera, které je velké asi jako Čechy.
Cesta legenda
Na začátek byla zvolena etapa podél pobřeží. Brzy jsme opustili asfalt, který dlouho neuvidíme, a začali si zvykat na prašnou a hrbolatou cestu plnou kamení. Nejhorší pro mne v prvních dnech ani tak nebyl kopcovitý terén a špatná silnice, ale sedací partie. Kvůli zimě u nás nebyly připraveny a dostatečně osezeny. Vzhledem k tomu, že se jedná o první vyjížďku v letošním roce, snažím se jet volně a přemýšlím, jak to později budu zrychlovat podle toho, jak poroste kondice.
Opět mě nenechalo nic na pochybách o výjimečnosti cestování na kole. Naplno do sebe soukám vlhký pralesní vzduch, křik papoušků, dokonce vidím kolibříky, nad hlavou mi létají supi – asi ve mně tuší potenciální potravu – a říkám si, že to za tu dřinu stojí. Pravda, mimo kochání taky po projetí auta hltám spoustu prachu, občas dostanu i ránu od odletujících kamínků. Naštěstí tahle cesta není moc frekventovaná. Občas tu projedou turisté v pronajatých džípech, kteří si nás fotí a přitom nějak kroutí hlavami, jako by nechápali naše počínání. Pak zas projedou místní farmáři a někdy autobus nebo zoufalý cyklista.
Přemýšlím, zda mi budou stačit náhradní duše, lepení, dráty a vůbec všechny díly, které máme s sebou. Stav silnice je místy horší, než jsem čekal (pokud bych měl přizpůsobit rychlost stavu a povaze vozovky dle českého zákona, tak bych zůstal na místě stát). Od větších aut jsou všude příčné hrboly, kterým se říká roleta a já osobně je mám za vytřasadla. Je to jak permanentí vibrace. Navíc zjišťuji, že v Chile nemají rovinu, je to pořád jak na houpačce. Tuším, že tahle expedice bude záležet na výdrži nejen fyzické, ale i technické. Nicméně se stále kocháme vždy, když se pracně vyšplháme od zátočiny Tichého oceánu, pak k němu zase sjedeme a zase nahoru a zase dolů – proboha, který zoufalec tuhle cestu vymyslel?! Na konci etapy pak zjistíme, že tábořiště je zase u oceánu, takže jsme vlastně vše nastoupané zase sjeli dolů. Ale vše spraví koupel, při níž asi padesát metrů ode mne skáčou delfíni a nade mnou opět krouží sup nebo kondor. Prý se řídí instinkty a poznají, kdy něco chcípne. Jen tak lehce se nevydám!
Spaní ve stanu u Tichého oceánu je opravdu zážitek. Celou noc to hučí a člověk si říká, proč ho nazvali Tichý. V noci pěkně lilo, takže dneska se nám nebude prášit od kol. Musíme dojet do městečka Hornopiren, kde nakoupíme zásoby na další dny a kde začíná přírodní park Pumalin – překrásný soukromý park, ve kterém jsou chráněné jihoamerické 3000 let staré sekvoje. Celkově je to zde nedotčené oproti jiným místům, kde jedinou obživou pro místní je farmaření. Musí proto udělat pastviny, vykácet nebo vypálit prales, vytahat pařezy, oplotit a vypustit dobytek. Devastace pralesa je mimo národní parky patrná, ale obyčejní Chilané se nějak živit chtějí a do budoucna asi moc nepřemýšlí. Nicméně místní obyvatelstvo je absolutně pohodové a vstřícné, krámky dobře zásobené a mají tu výborné pivo. Stravovací návyky odpovídají chovu dobytka – bifteky jsou moc dobré, velké a jsou levné. Mimochodem bifteku, který je menší než talíř, říkají „biftek alá chuďas“. Skoro v každé zátočině tu chovají lososy, takže ti jsou taky moc dobří a levní. Všude, kde byla nějaká civilizace (asi tak jednou za tři až čtyři dny jízdy), jsme tak jedli buď biftek, nebo lososa. Prostě gurmánské orgie! Pak ráno na kolo a špatnou životosprávu vyšlapat v hornaté etapě.
Zjišťuji, jak nejsem schopen vstřebávat ty nádherné přírodní scenérie, ledovce, jejichž splazy končí až v 600 m n. m., téměř až k nim sahá pralesní vegetace, jezera a potoky s průzračnou vodou, ze které se nechá kdekoliv napít, vodopády, které přehluší jedině křik pralesního.
Každým dalším dnem se mi jede lépe, nehledě na stav silnice si zadek přivyknul a bikování je to opravdu úchvatné. Pravda je, že i z kopce musím šlapat, protože vrstva štěrku a prachu je tak vysoká, že vás vlastně brzdí, do kopce zase šlapu pomalu na nejlehčí převod a hrabu skoro na místě. Pěšky se vůbec jít nedá, a tak si občas trošku zanadávám. V tomhle terénu nás čekala 90km etapa, na jejímž konci jsme byli trošku více unaveni, ale biftek, losos a pivo dělají divy.
Jsme v polovině cesty a kromě pěti defektů, jednoho prasklého drátu a uvolněných nosičů nás závažnější problém nepotkal. To ale nic nemění na faktu, že nad hlavou stále krouží oškliví ptáci s holou hlavou – jeden dokonce nedaleko nás přistál.
Jak sjíždíme víc a víc na jih, tak se v noci citelněji ochlazuje -docela paradox. Jižní polokoule je holt jižní polokoule. Přes den je vcelku příjemných patnáct, ale fučí tu takový vítr, že dokáže shodit z kola. V noci klesá teplota k nule a ve spacáku se mi hodí i návleky na boty, šusťáky a bunda. Začínám uvažovat o lepším spacáku na příští expedici – ono není nejlepší šetřit na váze a na objemu, když se člověk balí na expedici doma v teple. Ráno se občas vzbudím zimou a těším se na kolo. Ale jak se Čech v Chile nejlépe zahřeje? Moravskou slivovicí!
Postupně se prales mění v pampu a čekám, kdy se objeví chilské lamy. Projíždíme poblíž sopky Hudson, která v roce 1991 poměrně značně změnila ráz krajiny svojí aktivitou. Tok Rio Ibaněz odklonila z původního koryta a řeka pak zaplavila část pralesa, který odumřel, a dnes to vypadá jak v Jizerských horách po kyselých deštích. Tady to však je přírodní a přirozený vývoj a v úrodném sopečném popelu vše roste, jen to hučí. Právě ten sopečný popel je na silnici po dešti krásně umačkaný a tenhle úsek projíždíme poměrně rychle, nehledě na stoupání. Pak následují rychlé sjezdy a já si vychutnávám účinnost kotoučových brzd, které se v některých úsecích doslova žhaví.
Průměrně denně nastoupáme přes kilometr a najedeme kolem 80 km. Vzdálenost je závislá na profilu a někdy i počasí, které se tady poměrně rychle mění. Najít vhodné tábořiště nebo kemp není až zas takový problém, akorát začínám mít obavy z rozdělaného ohně- Kvůli větru je jen otázkou vteřiny, kdy se zapíšeme nechvalně do historie Chile požárem. Nedávno se to jednomu našemu krajanovi podařilo.
Jezero General Carrera
Pomalu se blížíme k cíli naší cesty a na závěr objíždíme rozlehlé jezero, které naskýtá nádherné scenérie. Jako protiklad, aby to nebylo tak krásné, působí silnice. Kličkuji mezi dírami a hledám optimální stopu, kterou ale není možné najít. Jak se jedné díře vyhnu, hned vletím do druhé. Z dálky naše kličkování vypadá jak návrat z hospody. Tahle etapa měla 72 km, nastoupáno 1700 m. Paradoxně jsme začínali u jezera a opět u jezera končíme, takže ve stejné výšce.
Voda v jezeře pochází z okolních ledovců. Koupačka je tedy zpočátku utopií, ale potřebujeme spláchnout prach a pot. První okamžik ve vodě je asi jako skočit do vany plné žiletek. Pak už skoro nic necítím, nejspíš jsem umrzl a najednou už chápu vytrvalost stále kroužících supů, jen nevím, jak mě z té vody dostanou… Nakonec jsem ale vylezl a kupodivu mi na břehu bylo krásně teplo a čisto.
Do Chile Chico jsme dojeli po čtyřech dnech cesty okolo jezera. Byly to asi nejtěžší etapy, ale nejkrásnější. Opravdu bikerský zážitek na celý život, jen trochu škoda těch brašen a tíže kola. Chile Chico je přístavní městečko na hranicích s Argentinou. Dál se jezero Generála Carrery jmenuje Lago Buenos Aires a přitom je to úplně stejná voda. Čeká nás trajekt na druhou stranu a přejezd na letiště v Balmacedě, což je vesnice s pár chalupami. Díky tomu, že je tu kousek rovina, mohli tu vybudovat letiště i pro velká letadla.
Přejezd ovšem nebyl jen tak nějaké vyšlapávání nakonec. Čekalo nás 70 km v dešti a větru, tábořiště ve výšce 1000 m a dokonce sněžení! Naštěstí druhý den byla možnost dát se v Balmacedě před odletem dohromady, opět se dobře najíst a vyspat.
Vcelku nemilé překvapení nás potkalo na letišti při odletu zpět – každý kilogram navíc nás nechali tvrdě zaplatit, což se mi stalo vůbec poprvé. Do Chile vás pustí i s nadváhou, protože si můžete vybrat i z konkurenčních společností, ale při cestě zpět vás zinkasují, protože můžete letět jen s domácí leteckou společností Lan Chile.
V Santiagu de Chile jsme měli den čas, ale to už takřka není o čem psát. Moderní hlavní město, spousta lidí, aut, hluk a reklama. Vzpomínám na prales, vodopády, Andy, přemýšlím, co mě čeká v práci, a také o tom, co nebo koho nakonec bude snídat, obědvat a večeřet onen sup.
Text a foto: Jaroslav Fical
Více fotografií najdete v tištěné podobě článku.